Zvěsti z Krytu (No. 12)
Ještě než dorazila ta úmorná vedra, věštila jejich příchod ideologicky až přecitlivělá duše herce a publicisty Michala Pavlaty, záskokáře za Tomáše Baldýnského, v LN ze 27. 6., zmatená ještě než to přišlo na pana ing.Kalouska, z Boží milostí ministra financí ČR, poněkud nešťastně se zamilovavšího do paní ministryně Parkanové.
Názorově téměř dogmaticky vyhraněný herec Michal Pavlata. FOTO RADEK KALHOUS
Názorově téměř dogmaticky vyhraněný herec Michal Pavlata ve snaze udělat si jasno, kde má pravou a levou ruku, právě v předtuše nezřízených veder, to nevydržel a potratil schopnost logického myšlení. Z jeho fejetonistického (nikoli sci-fi!) rozboru mu vyplývá, že pravicové je všechno to, co před lety propagovaly Rychlé šípy v Mladém hlasateli, včetně toho, co už nestačili nedoživše se věku dospělosti. A tu je výsledek:
Pravicová politika to bude mít v naší zemi v dohledné době těžké. V Česku jde i přes dvě desítky let po sametu především o to, aby byla pohoda a hlavně sranda. A v tomto směru je pravice nepříliš veselá, protože je ve své podstatě nudná, a to všude na světě.
Pravicový pohled je pohled ne úplně oblíbeného otce, který říká: „Pracuj, choď brzo spát, neflámuj, nekuř, sportuj, dbej o své zdraví, vzdělávej se, nespoléhej na nikoho jiného než na sebe, spoř si na stáří a hlavně šetři, šetři a šetři. “
Naproti tomu levicové je mu všechno, co je fuj:
Levice je naproti tomu ohromně veselá. Útočí na tu větší a sliby snadno získatelnou polovinu člověka, když říká: „Žij na dluh, vezmi si půjčku, auto na leasing, jed‘ no dovolenou k moři, užívej si, my se o tebe postaráme, však to nějak dopadne.“
Originální portrét Rychlých šípů. Ilustrace Jan Fischer
Achillovy boty fejetonistova způsobu argumentace
Jak si ale sám sobě protiřečí, když řeže, a dvakrát neměří, si rozeberte sami:
…V televizní reklamě jedná bankovní úředník o půjčce rovnou s malou holčičkou, která ještě neumí psát, a tak smlouvu nakonec podepíše maminka. Ale ta malá pionýrka, naděje národa, už bude do smrti vědět, že peníze se nemusí odpracovat, ale že se dají pohodlně půjčit. Od takového zjištění je už jen krůček k tomu, aby dívenka začala časem zpívat ve sboru se svými kamarády další song našich předků: „Ručičky, nebojte se, vy makat nebudete…“
Rakouskouherská dvacetikoruna, platná i po vzniku Československa v letech 1918 až 1919. Autor Josef Pfeiffer, ryt Ferdinand Schirmböck. Repro archiv
Ono se ale nejedná o „song našich předků“, ale o vzdoruplný popěvek žižkovských frajerů, možná hospodského lumpenproletariátu.
Kdo se , kdo, kdo se flinká…
dobře, dobře, dobře spinká…
nikam se, nikam se, nikam se nežene…
Když je, když je, když je třeba
kousek, kousek, kousek chleba,
vždycky se, vždycky se, vždycky se sežene.
Práce špiní proto se jí vyhejbám
a svejm ručkám boubelatejm domlouvám:
Ref.
Ručičky nebojte se vy makat nebudete,
však vy se práci, však vy se práci vyhnout dovedete.
Co byste z toho měly? i kdybyste se dřely,
nakonec byste, nakonec byste eště zdřevěněly.
Nutno ještě podotknouti: ať si maká kdo vás nutí.
Ref.
Ručičky nebojte se vy makat nebudete,
však vy se práci, však vy se práci vyhnout dovedete.
Dvacetikoruna z první emise státovek platných 1920 až 1928. Autor Alfons Mucha. Repro archiv
Jděme dál. Patlanina tohoto fejetonu mi dost zamotala hlavu: pokud vím, je naše vláda pravicová. Nabádá k práci, to je fakt, ale to platí spíš směrem dolů, protože národ musí za ni splatit to, co se nahoře, ve věrchušce, rozkradlo. (Pravda je, že to je ovšem taky práce.) A je jedno, jestli se kradlo zprava nebo zleva, od toho by tady měl být stát, aby jeho kontrolní systém tomu bránil. Jestli se kradlo i za předchozí vlády „levicové“, mne dnes nezajímá, pokračuje-li se ve stejném trendu i dnes. Ministr spravedlivosti, který je nakloněn řešení situace, je odstraněn, protože „manažersky nezvládnul řízení ministerstva“, zatímco ministryně válčení (sice ne u nás, ale v zahraničí), za jejíhož působení se vyhazovaly miliardy, je patrně manažersky v pořádku. Navíc k onomu levicovému trendu „užívání si“ se veškeren národ snaží zlákat sama filozofie dravého podnikání, v zásadě pravicového, která se snaží sice pracovat a pracovat a pracovat, ale hlavně aby hrabala prachy a hrabala prachy a hrabala prachy (pořád se nemohu zbavit onoho Učit se, učit se, učit se, jemuž jsem se kdysi učil ve škole, i když existovala i verze: Uč se, vole, budeš pánem, budeš jezdit tatraplánem!), ženoucí se kdyby jen za ziskem, ale za maximálním ziskem: denně, každou minutu, jsme pobízeni právě k onomu stylu života, který nám kvůli svým prachům vnucují. Filozofie takového „užívání si“ není filozofií levice, ale filozofií blbů. Ale odbočuji od tématu. Všechny televize, abych přeskočil ke kultuře (?), přitom propagují zásadu: Bavte se s námi! Bavte se, až se ubavíte k smrti. Jsou snad všechny tyto stanice levicové?
Poslední československá dvacetikoruna platná 1988 až 1993. Autor Albín Brunovský, ryt Miloš Ondráček, Václav Fajt. Repro archiv
A znovu odbočím:
Zaujalo mne, jak familiárně mluví Michal Pavlata o převratu, resp. o procesu převzetí moci v r. 1989, nazývaje tak ještě dnes tento proces sametem (copak tehdy!), jako by právě tato sametovost nebyla největším zlem, které způsobilo dnešní mizérii. Kdy jsme blábolili samá krásná a vznešená slova, místo abychom, nezblblí zhroucením režimu, to vzali pěkně od podlahy. (Pokud by nám to demokratický svět dovolil.) To jen tak mimochodem.
Stejně tak mne zaujalo a zároveň pobavilo autorovo demagogické vytržení ze souvislostí, které ovšem jím nebylo myšleno jako vytržení, ale vzniklo jen prostou, byť nedbalou, neznalostí:
… levicová verze poskytuje na první pohled o hodně příjemnější perspektivu všude na světě. O to víc zabírá v Čechách, kde „dvacetikoruna není tak veliká, aby rozházela žižkovského Pepíka“. V refrénu této typicky české písně pak dokonce zpívá celý sbor: „Nám je to jedno, na nás to neplatí, my si dáme zahrát, von to někdo zaplatí.“
První a zároveň poslední česká papírová dvacetikoruna platná 1993 až 2009. Autor Oldřich Kulhánek, ryt Miloš Ondráček, Václav Fajt. Repro archiv
Ale ono je to trochu jinak
No jo, jenže, jak praví úsloví: Jeden o voze, druhý o koze. Tato píseň není typická česká, ale je z dílny kabaretu Červená sedma. A jsme u divadla! (Informace pro mladší a mladou generaci /cituji informace z Wikipedie/: Červená sedma byl slavný kabaret v Praze, kterým prošla řada známých českých umělců počátku 20. století. Založil jej Jiří Červený se svými přáteli v prosinci 1909. Největší slávu tento kabaret zažil v období kolem 1. světové války. Kolem roku 1916 se profesionalizuje, působí v Rokoku. Od roku 1918 v samostatném působišti v hotelu Central v Hybernské ulici. Už v roce 1922 ale zanikl pro nezájem publika. V repertoáru byla směs písní, kupletů i hraných scén. Dá se říci, že tento kabaret předcházel pozdějším divadlům malých forem.) Text, jehož autorem je právě Jiří Červený, sám o sobě stojí za zveřejnění, Michalovi (kdysi sponzorovi Krytového divadla, budiž mu v tomto čest a chvála!) pro poučení a čtenářům jako ukázka toho, jak vytržením ze souvislosti lze ideu obrátit naruby:
Skladatel, textař, kabaretiér, spisovatel a dramatik Jiří Červený (1887-1962). Foto archiv
Všecky myši za sebou
hudba: J. Goldwell
1.
Všecky myši za sebou, za sebou, za sebou
jedna pěkně za druhou, za sebou jdou.
Keťasové, kartáři, kartáři, kartáři
to jsou ňáký taškáři, taškáři jsou.
Každej snad, každej snad zakeťasí si hned rád,
každej snad, každej snad chce dnes vydělat.
Procenta velký mít proto je ten blahobyt,
procenta velký mít, z lidu kůži dřít.
Dnes má peněz každej dost, každej dost, každej dost,
schovává je pro radost, i ňákej skvost.
Refrén:
/:Dvacetikoruna ta není tak veliká, aby rozházela žižkovskýho Pepíka.:/
/:Nám je to volný, na nás už to neplatí, my si dáme nalejt, on to někdo zaplatí.:/
2.
Obchodník má velkej krám, velkej krám, velkej krám,
ale zboží nemá tam, to je ten vtip.
Zato ale v bytě svým, v bytě svým, v bytě svým
keťasí jen ve velkým a jde mu to líp.
Kuřivo, kuřivo, pivíčko i mastivo,
kuřivo, kuřivo, stouplo palivo.
Banda ta, banda ta zdražila i kaťata,
banda ta, banda ta zdraží koťata.
Neboť není masíčko, masíčko, masíčko,
bude nouze o mlíčko, o pivíčko.
Refrén: …
Tak to bychom měli. Tohle by se dalo považovat za levicové. Když už chce někdo dělit.
František Halas (1909 – 1949). Foto archiv
Není od věci srovnat její text s kultivovanou básnickou verzí téhož tématu od Františka Halase:
Prasata kšeftů po chudých se válí
Prasata kšeftů dívky svlékají
Prasata kšeftů i slova zpančovali
Prasata dětem mléko bryndají
Prasata kšeftů světem rozběhla se
Prasata kšeftů si slastí chrochtají
Prasata kšeftů ctí jenom kšeftů prase
Prasata bzdí na ty kdo nemají
Zaval je zaval šestá vlno
Československá tisícikoruna z roku 1919 graficky navržená a vytištěná v Americe. Repro archiv
Epilog
Znaven svým „dílem“, které se opět marně snaží být kratší a zábavněji odlehčené, zanechávám orání na své líše, ale neodpustím si, když už jsme u toho orání, dokončit své „úvahy“, či spíše samomluvy, příště, protože si pan fejetonista dělal své „vtipné“ ideologické šoufky pro vlastní potřebu i ze „songu“ (jak píše) Šestého července. Nedalo by mi to spát.
A proč mne to tak vzrušuje tato v podstatě zanedbatelná blbůstka, kterou si autor jako chudý herec jen přivydělal? Jde totiž o prototyp obecně aplikovaný. Nesnáším demagogii, kdy ideologie deformuje pravdu, ať je to vpravo nebo vlevo, připustím-li toto nepřesné rozdělování. Zvláště když u nás se krade demokraticky na obou stranách. On to někdo zaplatí. A to někdo jsou všichni lidé. Rovněž demokraticky. Snad už se počasí trochu znormalizuje natolik, aby se z něj nedalo zblbnout.
Komentáře k článku: Zvěsti z Krytu (No. 12)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
petr pavlovsky
Kolega Pavlata
rád přes míru zjednodušuje a jeho pravicová rétorika je občas na pováženou i pro mne, konzervativce – vedli jsme spoli kvůli tomu před pár lety i e-mailový spor.
Tu a tam jej někdo nachytá na švestkách nedovzdělanosti, jako se to tentokrát krásně zdařilo panu principálovi.
Dovolím si i já, pro změnu zprava, přispět se svou troškou do mlýna, uvádějícího věci na pravou míru:
„… je pravice nepříliš veselá, protože je ve své podstatě nudná, a to všude na světě,“ píše Pavlata.
Bohudík to není vůbec pravda, vtipnými a humornými bonmoty proslul např. W. Churchill, v té době už konzervativec. Ani kníže Schwarzenberg není zdaleka tak nudný jako předseda Sobotka. Senátor Kubera dělá pro pobavení veřejnosti možné, nemožné a ani ministr Kalousek není zrovna suchar, i když v jeho případě bych některé pohotové vtipnosti vyměnil raději za pravdu. (Rozhodně byl v součtu vtipnější než MUDr. Rath.)
Neprůstřelným argumentem je ovšem Ronald Reagan, pravičák kovaný a zároveň jeden z nejlepších komiků v dějinách presidentů USA, komiků v dobrém slova smyslu – my, pravičáci, jej máme i za to všichni rádi.
Nudný suchar je naopak, pravda, V. Klaus. L. Jakl je pak ve snahách o humor či vtipnou ironii většinou až trapný.
09.08.2012 (10.16), , Trvalý odkaz komentáře,