Patnáct řádků … Vojtěcha Varyše
Přečetl jsem si půvabný příspěvek Evy Kyselové ke kritické debatě v Divadelním ústavu (Nech si píše kto chce, ale…) a nedá mi to, aby nepřipojil pár poznámek. Je myslím jedno, má-li nebo nemá-li kritik divadelně – praktické ambice nebo jestli se divadlu aktivně věnuje čili nic – zranitelný je totiž z obou stran – buď jako „zneuznaný umělec“ nebo naopak jako ten, který „neví nic o praktickém divadelním provozu“. Podstatné je, aby kritik měl kritické ambice. Příliš mnoho těch, co o divadle píší, píší snad z dlouhé chvíle, z nedostatku lepších příležitostí, bez opravdového zájmu, bez esteticko-axiologického pozadí, bez koncepce, bez snahy tím psaním opravdu něco dokázat a ne jen napsat recenzi, protože mám zadarmo lístek. Právě v tom, že se kritikou prakticky nelze uživit, je její nebezpečí i krása: otevírá se tak těm s opravdovým zájmem, a na druhou stranu jim hodně komplikuje život. Jenže chceme–li po umělcích, aby se zraňovali, zasahovali svou tvorbou sebe i druhé – musíme chtít také po kriticích, aby zraňovali sebe i druhé, aby nehladili po srsti, byli osobní, drzí a neurvalí – a schytali za to občas pár ran.
Komentáře k článku: Patnáct řádků … Vojtěcha Varyše
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Mária Piga
Velmi přesné. Podobně jak s ambicí dělat entertainment, nebo umění, přičemž k prvnímu lze připojit „je pro obživu“ a k druhému „lépe se neživit“ – (i pro umění samé). Samozřejmě existují výjimky, ideály a štístka.
21.05.2010 (12.29), , Trvalý odkaz komentáře,