Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Festivaly

    Time Out Petra Pavlovského z Theatrum Kuks (No. 35/3)

    V sobotu bylo na Kuksu  „barokní počasí“. Nad barokní krajinou se klenulo nebe s barokními oblaky, kterými prosvěcovalo barokní slunce.

    Nedaleko Kuksu u obce Stanovice vznikla v roce 2008 nová Křížová cesta. Soubor patnácti pískovcových soch je novodobým pojetím 300 let staré myšlenky hraběte Františka Antonína Šporka. FOTO archiv

    Příběhy utrpení a nadějí

    Přes poledne jsem si vyjel do Stanovic, poblíž kterých je originální výtvarný skvost Příběh utrpení a nadějí člověka. Je to moderní realizace záměru hraběte F. A. Šporka a  žírečských jezuitů (kteří se navzájem jinak moc „nemuseli“) vytvořit „ve volné krajině mezi Žírní a Kuksem křížovou cestu jako duchovní dominantu krajiny“ (neuvedený autor textu v letáku, vydaném GMU Hradec Králové, 2009).

    V roce 2004 prof. akad. sochař Vladimír Preclík založil občanské sdružení Křížová cesta s myšlenkou ztvárnit novodobou křížovou cestu, volně inspirovanou někdejší Kalvárií žirečských jezuitů a hraběte F. A. Šporka. K projektu, jehož producentem se stal Královéhradecký kraj, přizval přední české sochaře tří genereací s blízkým vztahem k východním Čechám: Jana Koblasu, Stanislava Hanzíka, Vojtěch Adamce, Jana Hendrycha, Čestmíra Mudruňku, Ellen Jilemnickou, Ivala Jilemnického, Jiřího Kačera, Maria Kotrbu, Václava Fialu, Michala Šaršeho, Jaromíru Němcovou, Jiřího Marka a Daniela Klose. „Příběh….“ je ztvárněn v hořickém pískovci, tradičním kameni tohoto kraje, který už před 300 lety „rozplakal i rozezpíval“ Matyáš Bernaurd Braun. (In Křížová cesta 21. století, ed. Lenka Jaklová)

    Vznikl soubor patnácti monumentálních pískovcových plastik, rozmístěných kolem pěšiny, vedoucí lučinou v lesním úvalu – otevřeno 4. X. 2008. Díla mají přibližně stejnou dimenzi a shodný materiál, jinak jsou samozřejmě stylově odlišná, od autora k autoru. S tradičním realismem se pochopitelně nesetkáme, snad nejblíže k němu má Zázrak vykoupení Vojtěcha Adamce. Naopak třeba Světlo v temnotách Ivana Jilemnického nebo Lásky bolest Jiřího Marka, to je čirá abstrakce. Pokud jde o mne, nejpůsobivější se mi jevila Brána naděje od Jaromíry Němcové, jedné ze dvou žen mezi zúčastněnými sochaři.

    Jaromíra Němcová: Brána naděje. FOTO archiv

    Co do výtvarného umění jsem „poučený laik“, dovolím si však jednu, možná spíš divadelnickou kritiku expozice: plastiky jsou umístěny jednou přímo u stezky, jindy až 20 a více metrů od ní, ve volné louce. Popisky s názvy a jmény tvůrců jsou ale vesměs na artefaktech, takže nezbývá, než dojít těsně k nim. Není to dobré. Velikost děl si přímo vynucuje odstup nejméně na 10 m. Navíc sem chodí i lidé špatně pohybliví, dokonce vozíčkáři. Doporučuji umístit cedulky i na kůly k pěšině.

    Tradičně koncipovaná rakvičkárna s neméně tradičním živým morčetem (LS Mikrle: Hotel). FOTO Ivo Mičkal

    Na odpoledne plánovaní loutkáři s Pulcinellou a Kašpárkem bez varování odpadli. Totéž se ovšem stalo i v pátek  večer s programem, inzerovaným do kukské vinárny, což mi přišlo líto ani ne tak kvůli tomu programu (komentovaný němý film Upír Nosferatu, 1921; znám jej, mělo to být zřejmě něco jako nanebevzetí vysloužilého kýče), jako kvůli vínu – vinárna vůbec neotevřela. Vzhledem k tomu, že se tak stalo uprostřed festivalu, doufám, že „neviditelná ruka trhu“ pseudovinárníky tvrdě potrestá: nic jiného než krach svého podniku si nezaslouží, vyslyš mě sám Hermés!

    Od čtyř se hrálo v Comoedien-Haus/u/ – J. Holasová: Hříchu plný hotel. Tradičně koncipovaná rakvičkárna na osmidílném skládacím paravánu s neméně tradičním živým morčetem, které představení výrazně oživovalo (resp. akce k němu vztažené). Hráli LS Mikrle a ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř, režie autorka. Viditelně chyběla ruka dramaturgova – amatérské divadlo v dobrém i ve zlém.

    Zdeněk Pecha jako Truffaldino v Lásce ke třem pomerančům. FOTO archiv Geisslers Hofcomedianten

    Od 18 hod odpadl koncert kytaristy Štěpána Raka v kostele Nejsvětější Trojice a pak už jsem se hrnul do Comoedien-Haus/u/ znovu (je to od nábřeží do dost prudkého kopce) na předpokládané vyvrcholení dne – Gozziho Lásku ke třem pomerančům v provedení soboru Geisslers Hofcomoedianten.

    Kritik míní, Dionýzos mění. Vyvrcholení se  nekonalo. Ne snad, že by se nehrálo, byla to dokonce premiéra, jenom to – na rozdíl od pátku – po mém soudu vrcholné divadlo nebylo, jakkoli premiérově vstřícné publikum doslova narvané stodoly aplaudovalo velice a smíchovými reakcemi nešetřilo.

    Pravda, vada byla zjevně především ve mně – nebyl jsem standardním divákem: jako kdybych byl cizincem, který má za sebou sotva učebnici češtiny pro samouky. Přitom z hlediska svébytného stylu souboru a jeho vyjadřovacích prostředků oproti Lakomcovi žádná změna! Opět permanentní klauniáda (hned na počátku komické žonglování krabicemi od banánů, které – ve velikém množství – tvořily hlavní a vlastně jediný scénografický prvek v nových a nových přestavbách), groteskní pojednání známého a bezezbytku srozumitelného syžetu. Výtečné herecké výkony, strhující tempo, stylová jednota. Oproti předchozímu dni ovšem zásadní posun žánru: nešlo tu jen o Gozziho pohádku, šlo o satiru a parodii, přičemž paradigmatem všeho byl filmový a „obrazovkový“ obraz dnešního světa našeho kulturního okruhu: obrazem i zvukem „citovány“ (postmoderna?) komerční velkofilmy; TV zábavné pořady, seriály, reklamy; počítačové hry; slavnostní projev hvězdy na zahájení karlovarského MFF, atd. atp. Někdy v konkrétnosti, většinou ale v zobecnění, typově: TV reklama vůbec, počítačové bojové hry vůbec, pop music všeobecně, monstrózní hudba k velkofilmům jako taková.

    Ne snad, že bych si myslel, že tohle všechno si parodii a satiru nezaslouží! Leč: já to téměř neznám. V životě jsem nebyl na MFF (nestíhám ani všechny festivaly divadelní), nikdy jsem neviděl celou počítačovou hru, natož abych ji hrál, nechodím až na výjimky na velkofilmy, při pouhém zahlédnutí TV reklamy přepínám, zcela vypínám nebo alespoň vypínám zvuk (Bohu díky za dálkový ovladač!). Až na výjimky (Komisař Rex, Hercule Poirot, Vraždy v Midsommeru, Simpsonovi, Podfukáři, Jistě, pane ministře!, Not a Penny More, Not a Penny Less, Salon Elliot) se nedívám na zahraniční seriály ani na akční filmy, z domácích seriálů a cyklů vždy pouze odeberu vzorek, abych viděl, kde si který můj oblíbený herec vydělává na to, aby mohl hrát divadlo (např. H. Dvořáková a M. Stropnický v Kriminálce Anděl, Žilková leckde, E. Vašáryová, M. Lasica, Z. Fialová v jakési bratislavské kriminálce, kdysi R. Lukavský,  L. Šafránková a četní další v koprodukčním Náhrdelníku, K. Heřmánek, I. Chýlková, J. Bohdalová, J. Somr, J. Hartl a další v rovněž koprodukčním seriálu o veterině, J. Abrhám a spol. v pokračování Nemocnice na kraji města, atd. atd.). Většinu seriálů samozřejmě  neznám vůbec!

    Všechny ty filmy, televize, videa, počítače, utvářejí jisté paradigma, kterým publikum v sále zjevně vybaveno bylo, zatímco já ne. Výsledek: publikum se bavilo tím, jak se divadlo strefuje, kdežto já se často nudil, neschopen cíl parodie a satiry identifikovat. Když se jako black out objevila vteřinový narážka na film Někdo to rád horké (zpěv Marylin Monroe), ožil jsem jako pokropená vadnoucí květinka.

    Kdyby někdo promítl film Limonádový Joe ve společnosti, kde nikdo nikdy nečetl ani neviděl kovbojku (např. v Severní Koreji), dílo by nefungovalo. Ale nebyla by to jeho chyba, byla by to chyba distributorů. Zde jsem byl jako Severní Korejec tváří v tvář parodii na western, navíc obklopený publikem westernů znalým. (Prosba na M. Zahálku: byl byste tak laskav a poslal mi svou recenzi Pomerančů? Já se k Hospodářským novinám na venkově nemám možnost dostat!)

    Po takto bouřlivě aplaudované premiéře by mě jako souznějícího diváka asi musel spiritus agens festivalu, muzikolog Dr. Stanislav Bohadlo (jeho dcera Kateřina je členkou G. H.) dost přemlouvat k další, těsně následující konzumaci umění a divadla obzvlášť. Po svém diváckém selhání jsem ale bez odmlouvání sklopil hlavu a vyrazil na protější stráň: V refektáři kláštera měl hrát soubor Ensemble Opera Diversa jakousi operní voničku pod souhrnným názvem Labské horrorroperry.

    Původně jsem si plánoval, že  budu pauzírovat (činoherní kritik neznalý ani not je na opeře zjevem poněkud nepatřičným), a tak jsem se ani do programu nepodíval, co to vlastně bude a kdo to bude hrát. Navíc jsem přišel těsně po začátku, kdy to asi bylo přítomným řečeno, a  tak jsem jenom usedl a zaposlouchal se.

    Ondřej Kyas, Pavel Drábek: Loupežnická nevěsta — Ivana Krejčiříková jako Nevěsta a Ondřej Kyas jako Loupežník. FOTO SÉVERIN JOBERT

    V prázdném prostoru sedělo vlevo u zdi komorní kvarteto ve složení housle, viola, klarinet a fagot, uprostřed  česky zpíval jakýsi chatrně oděný bas. Po chvíli jsem – ani nevím proč – usoudil, že jde o Brňáky (zavřené  vokály?), co do hudby pojal jsem podezření na B. Martinů. Zpěvu jsem rozuměl jenom částečně, jak už u opery bývá, obsah byla jakási přírodní lyrika, kde jsem identifikoval slovo Labe. Napadl mě Bureš, autor textu k Otvírání studánek.

    Basistu vystřídala sličná sopranistka oděná za selku, která zpívala o tom, že je čerstvě provdána a že se ubírá na statek rodičů svého manžela, nesouc si v šátku veškeré své věno i výbavu – situace poněkud nečeská, i kdyby byla z chudé chalupy bez potahu, manžel by si pro ni jistě přijel. V tom se od „horizontu“ (řada židlí u protější zdi) přiblížil předchozí s bambitkou, zpívaje, že jest loupežníkem a že mu musí svůj raneček okamžitě dát nebo ji zastřelí.

    Na Martinů ani na Bureše jsem už nemyslel, snahu o identifikaci díla jsem vzdal a naopak se začal výtečně bavit. Hudba byla hezká a pro mne „srozumitelná“ (asi jako ten Martinů), ale zároveň bylo zřejmé, že žánrově jde o naivně se tvářící komedii. Oba zpěváci výtečně nejenom zpívali, ale i hráli. Sopranistka se ukázala jako zdatná kominda s výrazným mimickým darem. Děj se rozkošně zauzlil a mé srdce feministy (už včera jsem tuto svou úchylku inzeroval) se tetelilo radostí. Zatímco si loupežník prohlížel lup, bambitku položiv na zem, obmyslná děva mu ji nepozorovaně uzmula, namířila ji na něj a zazpívala, že jí musí vše okamžitě vrátit, nebo jej zastřelí. Když to s výraznou nechutí učinil, poručila mu, aby si svlékl košili. Na /zpívaný/ dotaz, co si s ní počne, odvětila, že se bude hodit do výbavy jejímu novomanželovi. Pak ještě donutila loupežníka, aby si svlékl i kalhoty (prý pro manžela na práci do lesa) a boty (pro manžela jako „rezervní“). Pak – lehká v bocích – odešla a zůstavila loupežníka ve spodním prádle, zpívajícího bolestně o tom, jaký je to dnes zvrácený svět.

    Bez základních informací jsem absolvoval celé hodinové představení, ale vás, milí čtenáři (pokud tedy nějací mimo kolegů Hulce a Zahálky jste) už nebudu dále napínat. Šlo skutečně o soubor z Brna a první aktovka byla Loupežnická nevěsta (2007), „nokturnální výměnný obchod pro bas a soprán na námět kjógenu Jasemacu“. Hudba: Ondřej Kyas, libreto: Pavel Drábek (vedoucí Katedry divadelních studií FFMU, můj ještě před pěti lety kolega a protějšek v pedagogickém údělu), režie: Tomáš Studený. Sóla: Lucie Kašpárková a Ondřej Kyas.

    Repro archiv Ensemble Opera Diversa

    Co následovalo: Mluvící dobytek aneb Tajemné kosti, minioperní hororový triptych pro sóla, malý mužský sbor, čtyři nástroje a další přízraky. Hudba: Ondřej Kyas, libreto: Pavel Drábek (s použitím povídek Huberta Krejčího a Aleše Rolečka), režie Tomáš Studený:

    I. Smějící se hlava (2004) kantáta. Sóla: Lucie Kašpárková (dcery), Jana Janků (matka), Roman Hoza (tancmajstr). Příběh o tom, jak hodné děvče vyzrálo na čerta,zatímco zlou čert utancoval, nakonec jí utrhnul hlavu a zasadil jí do květináče v okně.

    II. Labe (2004), „lyrická hydrologická árie veletoku“, sólo: Jakub Tuček.

    III. Mluvící dobytek (2005), „opera pro tajemný nádoby pod Kunětickou horou“,

    sóla: Lucie Kašpárková (B. Němcová/selka), Roman Hoza (pohodný), Jakub Tuček (kantor/sedlák), Jana Janků (hospodská/kráva).

    V úvodu posledně uvedeného kousku jsem se prozradil jako operní neomalenec, ale posuďte sami: uprostřed jeviště je hospodský stůl, pěti okolo něj sedícím chlapům roznáší hospodská pivo v půllitrech. Vešla nám již známá krasavice oděná tentokrát po městsku à la počátek 19. století. Nesla si v ruce notes s tužkou a usedajíc s nevinným úsměvem za stůl zazpívala:

    Jsem mladá Božena Němcová a přicházím do místní hospody sbírat sprostné legendy obecního lidu v původním svém prostředí, takzvaně in situ.

    V tu chvíli jsem zařval silněji než ta divadelní kráva a málem spadl ze židle. Leč: který „intoš“ z českých i moravských luhů a hájů by mě však za to odsuzoval? Takhle, „z mosta do prosta“, jak říkají bratři Slováci, bez sebemenšího varování, to je pak jeden zcela bezbranný.

    Ostatní diváci sice nezařvali, dokonce se ani nahlas nesmáli, byl to prostě sál plný dobře vychovaného operního publika, které sice s něčím podobným mohlo mít zkušenosti stěží, ale nadáni daleko větší schopností sebeovládání, ustáli to. Na konci ovšem bouřlivé ovace neznaly konce, což je objektivní fakt. To činoherní publikum tolik bouří jenom zcela výjimečně.

    Pravda, já jsem se vlastně ani moc sebeovládat nechtěl, odporovalo by to mému dávnému divadelnímu a dokonce i teatrologickém názoru. Srov. Pavlovský, P.: Nerealistické fenomény jako legitimní postupy divadelní opery, Hudební rozhledy XXXIV, 1981, 2. (Divadelní kontakt v /komické/ opeře.)

    A tak se pro mne vyvrcholením sobotního dne stala překvapivě komická opera. Pane doktore Bohadlo, do smrti vám budu vděčný za to, že jste mě včera večer vyhnal na protější kopec!


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského z Theatrum Kuks (No. 35/3)

    1. Pavel Drábek

      Avatar

      Vážený pane Pavlovský,
      děkuji Vám za zveřejněný text na Vašem blogu.

      Prosím o upřesnění některých detailů:
      Text pod první fotografií správně zní:
      Ondřej Kyas|Pavel Drábek: Loupežnická nevěsta — Ivana Krejčiříková jako Nevěsta a Ondřej Kyas jako Loupežník. FOTO Séverin Jobert
      Plný název souboru: Ensemble Opera Diversa
      Režie představení: Tomáš Studený
      Ad má pozice: jsem vedoucí Katedry divadelních studií (filmová věda je samostatná).

      Děkuji a jsem s pozdravem

      26.08.2012 (22.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Pavel Drábek

      Avatar

      Opraveno
      dle připomínek pana Drábka. Co se týká popisku pod fotografií, vina padá na mne, „zavěšovatele“ a redaktora textu. Omlouvám se.

      26.08.2012 (23.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Opraveno
      dle připomínek pana Drábka. Co se týká popisku pod fotografií, vina padá na mne, „zavěšovatele“ a redaktora textu. Omlouvám se.

      26.08.2012 (23.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Pavel Drábek

      Avatar

      Děkuji velice za opravu.
      Prosím ještě o zrušení podtitulu u Loupežnické nevěsty: ono „aneb Česká brutální Nikita“ k názvu miniopery nepatří a nikdy nepatřilo.
      Díky.
      S pozdravem

      27.08.2012 (0.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Stalo se,
      byť si nejsem jist, zda nešlo od pana Pavlovského o inscenaci charakterizující vtip (tak jsem podtitul četl). Na jeho obranu musím upozornit, že psal denní zpravodajství, což vyžaduje velké nasazení, při kterém se autor jen stěží vyvaruje chyb a redaktor zdaleka ne každou správně „vychytá“. Náhradou (a věřím, že dostatečnou) je aktuální rychlé zpravodajství.

      27.08.2012 (0.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Pavel Drábek

      Avatar

      Děkuji velice za opravu.
      Je to možné, že to tak pan Pavlovský myslel.
      Všechno je v pořádku.
      S pozdravem

      27.08.2012 (11.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. petr pavlovsky

      petr pavlovsky

      Prohlašuji na svou čest a svědomí,
      že podtitul „aneb Česká brutální Nikita“ byl opravdu mým chabým pokusem o tzv. humor, který ovšem bystrozraký Vladimír prohlédl: „nejsem jist, zda nešlo od pana Pavlovského o inscenaci charakterizující vtip (tak jsem podtitul četl)“.
      Zároveň jsem tím na sebe prozradil, že jsem v minulosti odebral vzorky ještě z dalších seriálů, než které jsem shora uvedl. Ovšem např. Městečko Twin Peaks jsem vydržel pouze do třetí části, jakkoli mě brutální kolegyně Jungmannová přemlouvala, ať ještě vydržím.

      27.08.2012 (15.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. Tomáš Studený

      Avatar

      Dobrý den,
      pro ty, koho by to zajímalo, dovolím si poskytnout odkaz na jednu část trilogie, a sice Mluvící dobytek v animované verzi na You Tube:

      http://www.youtube.com/watch?v=Qxjm2krDrks

      28.08.2012 (9.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,