Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Řehole a pomíjivost

    Spisovatelka Petra HůlováPředstavení, kde se téměř nemluví, mě rozčilují. Svádím v šapitó boj se svou vlastní úzkoprsostí, zatímco šestice artistů Cirkusu Galapiat v rámci svého představení Risque Zero skáče, žongluje, šplhá, létá a hází noži na cíl. A nejen že to na letošní pražské Letní Letné prováděli perfektně a očividně se při tom bavili, ale když jim tu a tam něco spadlo na zem, jeden byl na vážkách, jestli i ony kiksy nejsou náhodou součástí šou. A navíc byli všichni vystupující zároveň schopnými hudebníky. Čili zatímco část souboru třeba stříhala salta na gauč, co vypadal přesně jako ten z vašeho obýváku, zbylí na kytaru, basu a bicí jeli kvalitní jazzový rokec, stejně důležitou součást představení jako artistické kousky. A přesto. Ačkoli má Nový Cirkus obecně PR, že je tak trochu pro každého, trochu legrace a trochu bizár, sny a mezi řádky hlubší smysl, možná úplně pro každého není. Říkám si, když sleduji představení a pak zas, že jsem jen příliš zvyklá na „svoje“ divadlo a nedokážu se uvolnit. Jenže za chvíli je to zpátky znova: proč bych měla sakra na povel vypnout hlavu jen proto, že se někdo nebojí výšek a má svaly ze železa? Neboli v tom mám hokej. Chce se mi tu něco sdělit, anebo se mám konečně ale doopravdy se vším všudy vypnout a užívat si jen to tajení dechu, když artistka s metr dlouhými vlajícími vlasy pluje prostorem?

    Že tomu tak úplně není, napovídají chvíle, které étos tradičního pouze zábavného cirkusu nabourávají. To když se krásná akrobatka na čas mění v jakousi kuňkající směšnou osůbku, jeden z artistů se pustí do mentorování publika, protože přece, nabádá je, není čemu se tu smát, a do toho se snaží od sebe odtrhnout dva, kteří se perou. K tomu je zřídkakdy v představení něco úplně navážno. Ani odstupem a ironizací přece tradiční cirkus (kromě obligátních čísel klauna) příliš neoplývá. A navíc se tu nehraje v křiklavě barevných oblečcích s flitry, ale akrobati jsou oblečení jako partička (dobře stavěných) studentů humanitního směru, která si jen tak mimochodem vyrazila na pivo. Rozdíly oproti tradičnímu cirkusu (kromě toho, že je bez zvířat) tu tedy jsou. Co ovšem doopravdy znamenají?

    Sled gagů, které navazují jen volně, celistvý příběh neumožňuje. Není to výtka, ale konstatování. Že vám při sledování Risque Zero zatrne (na to je ovšem tradiční cirkus expert také). Že se zasmějete, když si např. artisti z úst do úst pinkají pingpongovým míčkem. Že si povzdechnete, když si akrobat vyhlédne v publiku ženu, přijde ji políbit a jako na potvoru je to vždycky někdo jiný než vy. Víc nečekejte.

    Když přemýšlím nad tím, co dalšího, kromě těch pár zjevností, tradiční a Nový Cirkus spojuje, je to moment jistého smutku. Nazývat jej tragikou by bylo příliš, ale dojetí vyvolává zcela určitě. U tradičního cirkusu je spouští ona pozlátkovitost. Artistka je na pár minut krasavicí ve zlatě, ale jinak dívkou z karavanu s životem plným kodrcání, řehole a neslavnými vyhlídkami, o utrpení zvířat, která drezíruje, ani nemluvě. I Nový Cirkus dojímá řeholí. Přestože artisti v něm vypadají na první pohled jako kluci od vedle, jejich denním chlebem je to, čím si diváci přišli jen zpříjemnit večer. Hodiny a dny strávené skákáním, žonglováním, šplháním… Jen proto, abychom se my v šapitó lehce rozptýlili, zatajili dech a pak s úlevným vydechnutím, že všechno dobře skončilo, šli na bar Letní Letné na drink a v tu ránu dost možná už na všechno zapomněli.


    Komentáře k článku: Řehole a pomíjivost

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,