Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Kéž by byli přišli jen tak
Radošinské naivné divadlo mám rád pro jeho smutné veselí nebo spíš veselý smutek, se kterým zobrazuje obyčejné lidi, a to zpravidla ve všední dny. Bývá plné porozumění pro domnělou banalitu látky a nestoná ani módními běsy, ani touhou následovat někdejší avantgardu v jejím pokusnictví. Radošinci mají věrné diváky, vycházejí jim v dobrém vstříc a nehodlají je omračovat. Proto jsem si pospíšil do hlediště Klicperova divadla, abych v rámci festivalu Divadlo evropských regionů okusil hořkou komedii vůdčí osobnosti divadla Stanislava Štepky Len tak prišli aneb Správa o tom, ako dedičia konali.
Hra začíná velmi slibně: ve slovenském provinčním hotelu se chystá kar – smuteční pohoštění pro uzavřenou společnost, kterou tvoří pozůstalí po zesnulém primátorovi; v jejich čele stojí jeho vdova (Darina Abrahámová) a přihlouplý syn (Michal Kubovčík) a s nimi primátorův blízký podřízený (René Štúr). Do této situace vstoupí dvojice představitelů starší a mladé generace. Staršího hraje autor hry, mladšího Martin Škoda. Oba nezvaní hosté jsou hladoví a objednávají si jídlo, vlastně o ně prosí, neboť je jasné, že vrchnímu (Ladislav Hubáček) nepřicházejí vhod.
Srážka prominentních dědiců po místním nabobovi s náhodnými prosťáčky z ulice odpovídá Štepkově osobité poetice. Jenže z obou prosťáčků se záhy vyklubou mimozemšťané nadaní jednak elektrickým nábojem vyvolávajícím zvukové a optické efekty a chránícím své nositele před případným násilím, jednak absolutní neznalostí místních poměrů. Před očima mimozemšťanů se odehraje pozůstalostní řízení i konflikty, jež z něho vyplynou. Vzniká z toho záminka k satirickému nasvícení amorálního profilu zemřelého mocipána a jeho příbuzných a spřeženců, tedy k pojmenování aktuální společenské choroby.
Motiv mimozemšťanů je sice hodně odřený letitým využíváním, ale Štepka se opotřebovaných prostředků nebojí a umí s nimi většinou zacházet. Horší je, že se portréty pozemšťanů s výjimkou primátorovy dcery (Michaela Szöcsová) rozhodl tentokrát obarvit tak načerno, vybavit je tak hnusnými rysy a vložit jim do úst tak polopatistická vyznání hrubosti, arogance, hrabivosti, sprostoty a blbství, že se představení změnilo v novinářskou katalogizaci dobové špatnosti a dobového zla počínaje krádežemi veřejného majetku a konče pohlavním zneužíváním dítěte, o duševním a kulturním poklesu na samé dno ani nemluvě. Mimozemšťané registrují jednotlivé položky katalogu s jakýmsi usměvavým nadhledem a vyvolávají u obecenstva salvy smíchu, o to silnější, oč se sami chovají civilněji.
Zato katalog odporných projevů a činů demonstrovaný na ostatních postavách vypisují autor a v souladu s ním i režisér Ondrej Spišák velmi důkladně; vracejí mrtvého primátora (Svätopluk Malachovský) zpátky do děje, aby ilustrovali akcemi, co předtím dali oznámit ústně. Herecky promlouvá z jeviště úporně přeháněná nadsázka – herci hrají to, co v textu našli. Nic jiného jim nezbývá. Tradiční štepkovskou perokresbu musela nahradit práce tlustou tesařskou tužkou.
Diváci se rádi dozvídají, co už věděli a co jim bylo jasné dokonce ještě před začátkem představení. Na Štepkově tvorbě mi však bylo a je nejdražší to, že vždy dokázal nenápadně povědět o svých hrdinech něco, čeho si uměl všimnout jen on. Hra Len tak prišli se o nic takového nepokusila. Daleko spíš než o hořkou komedii jde podle mého názoru o příliš přímočarý, levný a hlučný jevištní fejeton. Poprvé se mi tak přihodilo, že jsem šel z představení Radošinců zklamán.
Komentáře k článku: Kéž by byli přišli jen tak
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)