Varyš píše Bernátkovi No. 2
Milej Martine,
založit si takovou Dílničku tvůrčí práce kritiků s umělci, to bych chtěl. Ale na druhou stranu, v dnešní překomunikované době se dívám s podezřením na všechny ty řeči o dialogu a jeho potřebě. Jsem zastáncem co nejpřísnější izolace, nemyslím si totiž, že dílo je prostředkem komunikace mezi tvůrcem a recipientem, ani že kritik komunikuje s autorem. Ideální by byly tři izolované, o sobě prakticky nevědoucí světy…
Trochu mě pak nadzvedává Tvá zmínka o tom, kdo dělá z diváků hlupáky. Není to už moc blízko všem těm zvoláním o plných sálech, o divácích, co si chtějí hlavně odpočinout, a vůbec diváckému populismu?
Přiznám se, že sama existence Národního divadla Brno mi přijde notně bizarní a vlastně pro nejrůznější obskurno jako stvořená. A tohle mě vždycky těšilo na Plachém a Střeženém parnassu, že mají smysl pro podivno. Nejde snad ani o postmodernu ani o parodii a téměř jistě ne o subverzi, i na hru s absurditou nebo trapnem tu máme jiné, ale to bizarno, to jim nikdo nemůže upřít. Osobně mi spíše u nich vadí nedůslednost, možná malá průraznost. Která se v jistě míře projevuje i ve vlastních inscenacích, především však v celkovém repertoáru činohry ND Brno.
Nejpozději po odvolání Daniela Dvořáka usnulo dlouholetým spánkem nudy pražské Národní divadlo. Svého času jsem propagoval názor, že by se mělo přejmenovat na Nacionalistické divadlo a přední čeští umělci by pro něj měli psát vlastenecké kusy. Protože co s národem, tímto obsolentním konceptem z 19. století, dnes a v této době? A v umění? A v divadle?
Tvůj Vojtěch
Komentáře k článku: Varyš píše Bernátkovi No. 2
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)