Hrát si na velký
Pěkných produkcí bylo na festivalu Divadelní svět Brno 2012 na štěstí dost. Nedostatků však bohužel také. Proč se například musely začátky a konce představení překrývat, mi není jasné. Vím, že to tak na festivalech bývá, ale v Brně nebylo tolik produkcí, aby nebylo možné, alespoň z větší části, tomuto nešvaru zabránit. Spíše to působilo dojmem, že si v podstatě komorní festival pracující z velké části s vlastními, tj. brněnskými produkcemi chce hrát na velký. Dost jsem se zlobil, když jsem prchal z představení Sousedů Divadla Continua z HaDivadla, aniž bych stačil zatleskat, do Flédy.
Zavedení debat pokládám za jednu z pozitivních stránek festivalu. Škoda jen, že jich nebylo víc, a že tedy nedochází více ke kontaktu mezi tvůrci a návštěvníky, jak to je pravidlem na většině zahraničních festivalů, a např. i v Hradci! Zrovna po Loveckých scénách bych debatu velice přivítal. Ne že by se mně představení nelíbilo (a buřty po něm nechutnaly). Ale proč hrají Maďaři tuto hru právě dnes? Vzpomínám na představení v německé oblasti koncem šedesátých let, tehdy to byla skutečně politická bomba – jenže tehdy byli homosexuálně založení lidé ještě skutečně pronásledováni – ale dnes? Nevím, jak v Orbanově Maďarsku, ale jinak v Evropě je hra ve své původní podobě zastaralá.
Za ne moc šťastné pokládám koncepty festivalu. Festival byl zaštítěn osobností Miloše Formana. Ale proč právě touto osobností, když Formanova práce na divadle je jenom nepatrným zlomkem jeho jinak bohaté tvůrčí činnosti? Snad proto, či naopak protože se festival zaměřil především na inscenace vytvořené na základě filmových scénářů. To je zajímavý nápad, ale myslím, že v praxi nefunguje, že je konec konců jedno, co bylo literární předlohou inscenace. Byl to tedy jen podmínečně jednotící prvek festivalu. Ani druhá viditelná konceptuální linie – svést dohromady, ocenit významné osobnosti spojené s Brnem a dát jim prostor – s tou první moc nekorespondovala. Že je Sluha dvou pánů s Donutilem fenomén, je bezpochyby pravda. Proč však, když už se festival soustředil na scénáře, nebyla pozvána novější inscenace Národního divadla Být či nebýt (Lubitsch), v níž Donutil rovněž exceluje? A pak tu byla ještě třetí linie – představení dokumentárního charakteru, vycházející z doložitelné skutečnosti až po animaci. Nic proti animačnímu divadlu – a přesto takové Podzemní blues s Martinem Fingerem a Bolkem Polívkou se s animací z výchovného domova Show4Buseness dost tluče. Jinými slovy, koncept nefungoval, takže festival i v tomto smyslu nepůsobil jako cosi jednotného, nýbrž jako atomizovaná lepší nebo horší na sobě nezávislá představení.
Specialitou Brna je průvod masek. Je to hezká podívaná, trochu připomínající alemanský masopust. Zprostředkovává nejspíš divadelním nedivákům, že divadlo není jen něco vznešeného a nepřístupného, nýbrž že divadlo může být taky docela fajn. Někteří účastníci si ale tuto devízu vyložili tak, že divadlo i průvod a vše s ním spojené je v podstatě nepořádek, chaos. Z jednoho z doprovodních aut ječela do nekonečna hudba Beatles, takže když se masky objevily spolu s osobnostmi – mezi nimi i taková jako Milan Uhde – na pódiu vybudovaném na Náměstí svobody, bylo sotva rozumět, o čem si s nimi moderátor povídá. Bylo mi jich v podstatě v tom horku a řevu okolo mne trochu líto. Dobrá myšlenka a spousta úsilí tak troskotá na drobných prkotinách. Letos totiž určitě nedošlo k hledanému tvůrčímu propojení jednotlivých elementů „festivalu“ s honosným, neb integrujícím názvem Divadelní svět Brno.
Komentáře k článku: Hrát si na velký
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)