Opomíjená generace
Obchodní dům od SIALu na Národní třídě, Machoninovi a jejich Kotva, Nová Scéna, budova bývalého Federálního shromáždění, tzv. kostky na Albertově od Karla Pragera, Aulického budova transitního plynovodu i Žižkovská věž, Koospol na Evropské od tria Franc, Nováček, Fenc, Sieglova Folimanka. Pak taky Strojimport, ČKD na Můstku, Centrální dispečink Na bojišti, dostavba Hlavního nádraží. Nic není v historii architektury a urbanismu vnímáno v současnosti víc rozporuplně než období šedesátých až konce osmdesátých let. Pevně věřím, že se tato generace tvůrců (i jejich stavby) nakonec dočká širokého uznání. Nemluvím samozřejmě zcela o všem a o všech, v rámci každé disciplíny vznikají věci různorodé kvality.
Sám si velmi dobře vzpomínám na období, kdy jsem se naprosto radikálně vymezoval vůči těmto stavbám, jejich sebevědomost a jistá drzost mi přišla nemístná a odporná. Byl jsem puberťák a puberta je životní období, kdy je člověk poprvé kriticky schopen přemýšlet o svém vztahu k městu, o jeho jednotlivých domech a jejich návaznostech na kontext, o jejich výtvarném výrazu, a tím pádem i o jejich určité subjektivní přijatelnosti. Stavby z tohoto období působí jako magnety. Jsou výrazný a trčej ve městě jako stopy po nějakých zapomenutých soubojích mezi dobrem a zlem. Není možné míjet je a ignorovat. Proto ani není možné neudělat si na ně názor, aspoň nějaký.
Teď se všem těm, které urazím, omlouvám, ale považovat toto období v architektuře pouze za totalitní, necitlivé, pokleslé a příliš brutální, je právě ten puberťáckej postoj odpovídající prvnímu plánu a prvotnímu šoku, který jsem si sám okusil na vlastní kůži. Protože ano, tyhle baráky působěj jako facky. Kopnou nepřipravenýho člověka do zadku nebo dokonce mezi nohy a pak se k nim už láska získává poměrně těžko. Mě provokovaly tak dlouho, že jsem se o ně začal zajímat. Skupoval jsem knihy, dobový odborný časopisy, a dokonce začal chodit za ještě žijícími autory. Ten obraz, který se mi začal postupně skládat před očima, neměl s mou původní představou generace poplatných tvůrců slepě sloužících režimu prakticky nic společnýho. Jádro a zdravej pramen toho nejlepšího, co před revolucí vzniklo, vyvěrá z období uvolnění v šedesátých letech. Inspirační orientace tvůrců již není jako v padesátých letech zahleděna na východ, ale naopak sleduje ty nejprogresivnější proudy ve světové architektuře, která – podobně jako zmíněné stavby z Prahy – byla sama o sobě drzá, expresivní, radikální a brutalistní. Mnoho z těchto zmíněných architektů dokonce nikdy nevstoupilo do strany a v průběhu své kariéry postupně přišlo o šanci publikovat v odborném tisku, soutěžit i realizovat.
Já jsem svoji bitvu o přijetí předrevoluční architektury sám v sobě už dávno vyhrál a přeju to samý i vám. Ctíme Jiřího Trnku, Alfréda Radoka, Zdeňka Sýkoru, Věru Chytilovou a spousty dalších, kteří také svá díla museli být schopni vytvářet ve stínu strany. Masák, Hubáček, Machoninovi i Prager mezi ikony tohoto období patří nepochybně úplně stejně. Tak jako jejich domy. Nesymbolizují komunismus, jak se mnozí chybně domnívají, ale naopak chuť po svobodě, nespoutanost a odvahu. Podobně jako koukáme na předrevoluční filmy, které by se dnes už nenatočily, stejně tak chodíme kolem staveb, které by dnes už nikdo nepostavil. Nyní, v období obrovského tlaku na rentabilitu a výnos, se může o tvůrčí svobodě minulých generací architektů těm současným jen zdát. Každá doba má svá omezení i své vítěze.
V rámci Dne architektury jsem na neděli 30. září připravil procházku po magickém trojúhleníku na pražském Muzeu. Tři projekty, dva realizované a jeden několikrát přepracovaný, bohužel nikdy nedokončený. Trasa procházky povede exteriéry i interiéry vybraných budov a jako bonus bude čekat na účastníky jedno velké překvapení. Sraz je v 18,00 v podchodu metra Muzeum před sázkovou kanceláří Fortuna. Vřele vás všechny zvu. Město je dobrodružství a číst informace skryté mezi řádky budov je osvobozující.
Komentáře k článku: Opomíjená generace
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
