Děkujeme, že jste přišli

Tak zní neoficiální pozdrav divadelníků hostujících v matičce Praze. Vítají jím své známé a kolegy zpravidla až po představení v divadelním klubu. I mně se tohoto pozdravení párkrát dostalo, byť jsem se v duchu ošíval a nevěděl proč. Přece jsem dorazil ze zájmu, ze zvědavosti, a ne abych někoho podpořil, či mu dokonce zachoval přízeň, jak se obdobně také zdravívá: při odchodu. Na pražské hostování Jihočeského divadla s hrou Petra Zelenky Očištění jsem se navíc dostavil až v jejím závěru, když jsem přebíhal z premiéry v Rokoku. Jednak jsem inscenaci už viděl při její budějovické premiéře a vlastně mě hlavně zajímala následná diskuse, s níž Nová scéna ND po vzoru německých divadel či pražské Komedie chce dosáhnout „oživení v sále“. Diskuse za přítomnosti autora a tvůrců nepřekvapila: uplyne ještě hodně vody ve Vltavě, než se diváci opravdu rozmluví a dialog hlediště s jevištěm bude pokračovat i po děkovačce. Alespoň jsem se dověděl, že Zelenkova moralizující hra ze současnosti původně měla mít premiéru na Vinohradech, ale stihl ji podobný osud jako Uhdeho Zázrak v černém domě či Drábkovo Náměstí bratří Mašínů. Stropnického vedení si tedy nechalo ujít už tři pozoruhodné dramatické texty, což je opravdu hezká bilance. Více než na české hry sází na režisérské projekty, to je ale nakonec vinohradská věc.

Ze zájmu a zvědavosti jsem si přidal další hostování: chebské scény v Divadle v Celetné rovněž se Zelenkovou hrou Příběhy obyčejného šíleství a brněnské Reduty v Divadle v Dlouhé s dramatizací Houellebecqova románu Elementární částice. Stručně řečeno: zklamání a zážitek. V Chebu mají prý „Příběhy“ divácký ohlas: nedivím se. Režisér Petr Štindl secvičil Zelenkův vícerozměrný text ve specifickém žánru oblastní provozní komedie. Že hra pronikavě reflektuje také dobu a traumata minulosti, s tím se chebský soubor nepáral. Kdyby se česká premiéra Zelenkovy dramatické prvotiny odehrála v této interpretaci, obávám se, že by ji nečekal fenomenální úspěch na našich a evropských scénách. Od Petra Štindla jsem viděl řadu kvalitních inscenací (naposledy jsem psal o šumperském Zániku samoty Berhof), takže se mé pochybnosti otáčejí k chebské dramaturgii a kvalitám tamního souboru. Na druhou stranu – hlediště Celetné bylo vyprodané, diváci vstřícní: děkujeme, že jste přišli.

Inscenace Elementárních částic byla „o něčem jiném“. Už vůbec ta smělost či přímo drzost pokoušet se Houllebecqův svět přesadit z vybuzeného hájemství čtenářské fantazie na banálně konkrétní jeviště! Čtenáři francouzského apolyptika ví, o čem mluvím. Od prvních chvilek představení se dalo tušit, že smělá drzost měla oponenturu v empatické fantazii režiséra Jana Mikuláška (a to po jeho zlínském „Chaplinovi“ či ostravské „Kachně“ věru nepatřím ke ctitelům). I okleštěný příběh dvou bratrů si jako na stéble nesl emoce a myšlení autorské vize tonoucí civilizace. Herecké výkony, scéna, hudba, vše čistě sladěné, jak to má být, když se režijní opovážlivost musí prokázat tíhnutím ke stylové dokonalosti.

Prestižní hostování v matičce má svá praktická rizika: v Chebu mají točnu, v Celetné ne, omlouval se divákům režisér Štindl. Také elevace jeviště v Redutě umožňuje vnímat scénu Elementárních částic z výstižnějšího nadhledu než v „Dlouhé“. Rozhodující je ale stejně „mesidž“ hostování. To budějovické i brněnské se mělo čím pochlubit, nad chebským krčím rameny.

Zdánlivě jinou kapitolou je hostování zahraničních souborů. Činoherní klub a Divadlo Archa představily na půdě druhého jmenovaného inscenaci Divadla Józsefa Katony Semeloumězmizelsem, která byla k vidění už na plzeňském festivalu. Mohu mít své výhrady k maďarskému pojetí Kafkova Procesu, avšak režie a herecké výkony překonávaly bravurnost špičkových inscenací z německy mluvících zemí. Na představení jsem zahlédl toliko dva herce z Činoherního klubu (ostatním nepovšimnutým se omlouvám). Ale i jim jsem zapomněl říci – s ohledem na sebereflexi českého divadla: děkuji, že jste přišli.