Máraiovi lidé na kře

V programu k inscenaci Máraiova Dobrodružství v pražském Rokoku se dočteme, že jeho autor patří ke generaci, která v sobě ještě měla zakódováno přesvědčení, že život musí mít formu a důstojnost. To je trefný postřeh. Když jsme v devadesátých letech hltali jeho novely Svíce dohořívají nebo Odkaz Ester a především vzpomínky Země, země!, byl to velký objev do té doby zapovězeného spisovatele. Možná i proto, že nám Sándor Márai, Maďar rodem a Evropan volbou, kromě výjimečných literárních hodnot nabídl i jiný než úzce český pohled na proměny středoevropského prostoru v neklidném dvacátém století.

Márai byl velmi plodný autor, jen jeho bibliografie by i bez rozhlasové a novinové publicistiky vydala na samostatnou knihu. Bylo by s podivem, kdyby tak rozměrné dílo neobsahovalo také texty méně zdařilé, jejichž oživování je krajně obtížné. Obávám se, že mezi ně patří i Dobrodružství, napsané na přelomu třicátých a čtyřicátých let. Je to dobové „psychologické drama“, které se odehrává v tehdy módním lékařském prostředí a na ose milostného trojúhelníku zkoumá mravní krizi tehdejších středních vrstev. Jeho souputníky bychom ve třicátých letech nalezli i u nás, podobné morální otázky kladl svým hrdinům např. Vilém Werner. Máraiovi lidé na kře jsou sice mnohem živější a plastičtější postavy, jejich svět však dnes působí jako omšelé muzeum včetně onoho dvojího rentgenování – těla i duše. A příkladné (etické) rozuzlení, v němž se Profesor pod vlivem dávného přítele outsidera Szekerese rozhodne pokračovat ve svém společenském poslání přes osobní životní krach, pak přibližuje hru až k žánru kýče.

K inscenačnímu úspěchu by možná vedl ostrý výklad, osekání dobově podmíněného „moralizování“ na minimum a koncentrace na „jádro pudla“ – střet lidských úmyslů s osudem, vůči němuž jsme koneckonců všichni bezmocní. A jistě i režijní fantazie bez hranic. Střídmá, ilustrativní inscenace Radovana Lipuse však jako by se zrodila v dílně nedělních televizních večerů. Typicky televizní dekorace, tatáž lineárnost ve výstavbě situací, tentýž důraz na jednoduché a přehledné plynutí příběhu a vnější atraktivitu lékařského stavu. Nebyl jsem patrně sám, kdo si v těch okamžicích několikrát letmo vzpomněl na Nemocnici na kraji města. K pocitu, že sleduji jakousi televizní inscenaci či seriál, přispělo i přísně civilní, utlumené „psychologické“ herectví, na divadelní scéně ovšem působící hodně nevýrazně. Jeviště na rozdíl od kamery nedisponuje schopností ukázat detail tváře! A ke všemu Lukáš Jurek (Docent), Stanislava Jachnická (Eszter) či Hanuš Bor (Doktor Szekeres) svým rolím propůjčili pouze řemeslo a nic ze sebe samotných. Jen Zuzana Kajnarová a Oldřich Vízner vtiskují svým úlohám i něco navíc: Kajnarová profesorově ženě Anně kromě přirozeného sexappealu složitost ženské duše, která se nevyzná sama v sobě. Také Vízner vytvořil postavu nejednoznačnou. Jestli je jeho Profesor cynickým „manažerem vědy“, který se stejnou věcností diriguje svou kariéru i manželství, anebo trpícím, pochybujícím člověkem, jehož jednání diktuje bezradnost a zoufalství, se s jistotou nedozvíme.

Úplně marná inscenace to ale není. Divák, který má rád milostné propletence z ordinací, s bonusem morálního podloží a překvapivým dějovým zvratem, bude v Rokoku uspokojen víc než před televizní obrazovkou. Sándor Márai je i ve svých slabých chvilkách o několik řádů vyšší tvůrce než Jaroslav Dietl. O scenáristech nejrůznějších současných „Růžových zahrad“ ani nemluvě.