Divadlo Plzeň Cup (No. 4-5)
Sobota a neděle byly v Plzni horké. V sobotu ve Štruncových sadech hrála Sparta s Viktorkou o vedení ve fotbalové lize a i na jevištích Velkého a Komorního divadla, v Sále Peklo a ve Světovaru to vřelo vrcholným českým a evropským divadlem.
Repro archiv
Divadelní šepoty
Z důvodů nemoci bohužel odpadla Glassova opera V kárném táboře domácího Divadla JKT, a tak sobota začínala pro diváky v Sále Peklo (vždy jsem tímto názvem unešenej) inscenací Andreje Serbana a Maďarského divadla z rumunské Kluže Šepoty a výkřiky. Divadelní pocta velkému filmaři Ingmaru Bergmanovi a především jeho slavnému filmu z roku 1972 (v roce 1973 získal nejvyšší ocenění Švédského filmového ústavu, Oscara za kameru /S. Nykvist/ a Cenu Nejvyšší technické komise na MFF v Cannes 1973.
Kruté a zároveň utěšující Šepoty a výkřiky odhalují složitou krajinu lidského utrpení, žalu a soucitu. FOTO archiv
Neutěšený, meditativní obraz lidské samoty tváří v tvář smrti. Dvě zámožné sestry (ve filmu Ingrid Thulinová a Liv Ullmannová, zde Emöke Kató a Imola Kézdi) přijíždějí na rodinný statek, aby se svou smrtelně nemocnou setrou (ve filmu Harriet Anderssonová, zde Anikó Pethö) strávili poslední dny jejího života. Zatímco obě ženy, poznamenány manželstvím a egoismem, nejsou vůči umírající schopny vyvinout citový vztah, nesobecká služebná (ve filmu Kari Sylwanová, zde Csilla Varga), která ji ošetřuje, pečuje o každou její potřebu a poskytuje jí čistou, bezmeznou lásku. Kruté a zároveň utěšující Šepoty a výkřiky odhalují složitou krajinu lidského utrpení, žalu a soucitu, píše se v české popisce k snímku. A dalo by se říci, že takové bylo – či spíš se snažilo být – i divadelní představení. Spolu se čtyřmi hlavními postavami tohoto výsostně rodinného dramatu v něm vystupoval i samotný (egoistický) Ingmar Bergman (Zsolt Bogdán), jeho asistentka (Csilla Albert) a inspicientka (či spíš klapka) v podání Yvonne Nagy. Vedle scénáře filmu využil zřejmě režisér i Bergmanův deník. Jevištní dění nabízí jakousi poslední hereckou zkoušku před natáčením. Intimní, bez techniků, bez mužských interpretů. Všechny mužské postavy ztvárňuje samotný Bergman. Diváci jsou uprostřed červeného pokoje, hraje se maximálně naturalisticky, realisticky, psychologicky. Precizní herecké výkony všech čtyř dam, poctivé divadlo. Ale přece jen trochu přešpekulované, chladné, bez jiného zjevného záměru než převyprávět film divadelními prostředky a ozvláštnit jej Bergmanovými komentáři a vstupy (úvodní část před vchodem do sálu, kdy se všechny postavy a herci stojícím divákům představovali, byl myslím zcela zbytečný). Tím, že hraje Bergman všechny postavy, dostává inscenační výklad až freudistické rozměry. Ale nijak se s tím více nepracuje a na závěr dokonce divadelní dění splývá s filmem, jehož poslední scéna je promítnuta na zadní stěnu. Škoda, že na festivalu přítomný dramaturg Divadla na Vinohradech Jan Vedral nedávno vyhlásil, že film na jeviště nepatří. Právě na Vinohrady by se podle mne takové divadlo hodilo velice.
Divadelní outsideři
Pijan posedlý ženami, ztroskotanec s mastnými vlasy, šmírák se směšným fotoaparátem vyrobeným z ruličky toaletního papíru. V létě se plížil kolem plotu plovárny a fotil mladé ženy v plavkách, opalující se venkovské krásky ze svého okolí – takový byl fotograf Miroslav Tichý. FOTO archiv DHnP
Brněnský (Divadlo Husa na provázku) Tichý Tarzan režisérky Anny Petrželkové byl také poctou výjimečné osobnosti – tentokrát podivínskému fotografovi, kyjovskému rodáku Miroslavu Tichému. Zde se však nehraje „na něco“, ani se nekopíruje doba. Petrželková se svými spolupracovníky interpretují celou epochu druhé poloviny XX. století na české vesnici až k dnešku očima naprostého outsidera a losera. Citlivé, křehké představení zdobí herecký výkon Ivany Hloužkové v titulní roli. Ale okouzlující jsou i obě dívenky Anička a Anežka v podání Anny Duchaňové a Anežky Kubátové, stejně tak jako hrdá Kyjovanka Gabriely Štefanové, plavčík Roberta Mikuše či sada rázovitých figurek Vladimíra Hausera. Otisk doby i lidí jako by vypadlý přímo z Tichého fotografií. Škoda, že se premiéry nedožil. Docela by mě zajímalo, co by na ni řekl. Samotní Kyjováci (včetně českého emigranta, kurátora a objevitele Tichého díla, dnes žijícího ve Švýcarsku) prý byli spokojeni. Lehce zaskočeni, ale spokojeni. Inscenaci, když s ní Provázci přijeli k nim, zkrátka vzali i s chlupama. Stejně jako festivaloví hosté přivezeni do syrového prostoru Světovaru (který inscenaci nepomohl, ale ani neuškodil) autobusy.
Punk pro všechny lidi
Moucha a Bůh – Václav Neužil a Ivan Trojan v Ucpaným systému Dejvického divadla. FOTO archiv DD
Nádherně žánrově, formálně a především herecky „trefená“ inscenace: Ucpanej systém Dejvického divadla. O ní se nedá příliš psát, tu je třeba vidět. Při prvním zhlédnutí chvílemi trnete, při druhém (můj případ) jen slzíte smíchy nad neuvěřitelným množstvím špílců a point. A těšíte se na každou situaci, scénku, dialog. A taky slovo. O přestávce mne zastavil bývalý poslanec ČSSD Miloslav Kučera a řekl: Pane Hulče, budete se divit, ale i mně jako zastánci konzervativního divadla, se ta inscenace náramně líbí. No, to je asi její jediná slabina. Že nenasere, ač se v ní mluví nejdrsněji v dějinách Dejvického (a jistě u nás nejen jeho) divadla. Je to vlastně moralita. Ale i tak jsem se při proměně člověka v mouchu a zoufalých komentářích samotného Boha božsky bavil.
Bez magie
Divadlo to bylo bezmasé. FOTO archiv
Sebeironické (auto)biografické drama Kukura v režii Rostislava Balleka (Divadlo Aréna Bratislava), jež přijelo ze Slovenska ověnčené třemi nominacemi na slovenské Dosky, bylo pro mne největší festivalové zklamání. Monumentální (pseudo)efektní scéna, jíž vévodila železná trubková elipsa, možná tubus mezi nebem a peklem, sloužila pouze a jedině jako chodník s červeným kobercem pro – snad (jako by) – připravovanou televizní show. Divadlo to bylo ale také bezmasé. Jako by divák koukal do prázdné, bezhlavé kostry. Postava Juraje Kukury v čtverném podání Alexandra Bárty, Martina Hronského, Mariána Prevendarčíka a Radomíra Miliče nijak tímto efektem divadelně nezískává. Herci vesměs mluví unisono či se jen doplňují, ale žádná přízračnost či jiná karikaturou či jinak zvýrazněná hercova osobnost z nich patrné nejsou. Sólový výstup „herečky“ Jany Oĺhové byl šustivě prázdný jak sláma sypající se z balíku. Snad jen závěrečný výstup s Kukurou – stařeckou loutkou měl rozměr divadelní magie. Ale to již bylo pozdě, divadelní zážitek byl dávno ten tam (jako i mnoho diváků). A že téma bylo a je pro slovenskou společnost podstatné a razantně pojmenované. Nevím, nevím… Budu si muset zajít na tuto hru v podání originálů do Činoherního klubu.
///
Neděle
Psát o nedělní dopolední diskusi na téma politika a divadlo v postkomunistických zemích by bylo házením hrachu na aktuální požár nejen Národního, ale i regionálních divadel. Přesto mě potěšil svou neoblomnou hlasitostí Milan Uhde řka, že na hluché je třeba hlasitě řvát a slepým neustále psát, nic účinnějšího se dělat nedá. Tak budu.
Dnes naposled
Gabriela Míčová hrála s maximálním nasazením. FOTO archiv PKD
Poobědní Lásku a peníze Dejvického divadla jsem vynechal, neb jsem se soustředil (a teskně těšil) na poslední české vystoupení Pražského komorního divadla – českou derniéru (ještě by měla hostovat v Německu) inscenace Dušana D. Pařízka Fassbinderova dramatu Odpad, město, smrt. Měl bych o ní psát do tištěných DN věnovaných festivalu (DN 16/2012, vyjdou 2. října), tak jen poslední svědectví: Na konci všichni diváci vstali a snad deset minut aplaudovali. Slzy byly patrné u všech na jevišti se klanějících. Byl mezi nimi i Dušan D. Pařízek. Na skok se přijel rozloučit z Düsseldorfu, kde na scéně Schauspielhasu zkouší Kleistův Rozbitý džbán. Premiéra bude 6. října. Kostýmy Kamila Polívková, hudba Roman Zach (viz Der zerbrochne Krug).
XX. století neskončilo
Řev XX. století zní dál. FOTO archiv NDB
Mikuláškova (a Ouředníkova) Europeana brněnské Reduty (ND Brno) reálně, ale vlastně i vysoce symbolicky zakončila letošní – celkem vydařený – ročník festivalu (více zítra). Orwellovské století jako směs krásy, geniality a hrůznosti. Cosi se sice z inscenace oproti starším uvedením vytratilo, snad jisté herecké napětí a překvapivost, ale spodní teskné proudy karikatury a výsměchu zůstaly. Byla pitoreskní, povrchní, zrůdná. Mixovala lásku, sex a znásilňování, krásu, ideály a vraždění, velké a malé, pravdu a lež do zvratků pokleslosti, trapnosti a šklebů. Možná příliš samozřejmě a lehce. Co byste ale chtěli… od XX. století?
Komentáře k článku: Divadlo Plzeň Cup (No. 4-5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Michal Zahálka
„Sólový výstup „herečky“ Jany Oĺhové
byl šustivě prázdný jak sláma sypající se z balíku.“ – Vřele nesouhlasím, ale jak myslíš.
18.09.2012 (6.24), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Trenský
Hulcovy metafory
potažmo bratislavské herečky jdou snad příliš daleko, a jinak mu dávám za pravdu co se týče jeho celkového hodnocení Kukury. Nebylo to mé největší zklámaní celkem zdařilého festivalu, ale vzhledem k jeho „ověnčenosti“ Doskami pořádné zklamání to bylo. (Zřejmě jsem se nepoučil z předloňské zkušenosti s Annou Kareninou.) Nejsem si však jist, zda problém není už v textu, kterému se herci snaží usilovně, ale marně dát dramatickou náplň.
18.09.2012 (9.24), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
naopak,
Kukura byl vynikající. jde o výrazně lepší a zajímavější inscenaci, než je ta pražská v Činoherním klubu; a to nejen díky výtečné Oĺhové, která Žilkovou přehraje rozdílem několika tříd. Jinak text sám je ovšem výborný (a to nemám Čičváka rád), jde o jednu z nejlepších her, které byly v československém prostoru za poslední léta napsány.
18.09.2012 (10.41), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Trenský
Vidíte,
a mně dva známí divadelníci říkali po představení: Běžte se podívat do ČK, tady toho Kukuru zabili. Neshoda! Mezi kritiky! Jak je to možné?
18.09.2012 (12.17), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Inscenaci Kukury v ČK
jsem neviděl, tak nemohu srovnávat. Problém či prázdnotu jsem spatřoval jak v textu, který z jeviště zněl, tak v jeho zpracování, od režie přes marnotratně monstrózní scénu využitou téměř stále jen na pětníku předscény (navíc, co ta židle visící na háku-otazníku?) a jednotvárně „ploché“ svícení, po herectví. Slova byla obecná, téma do sebe zahleděné, rozčtvrcení Kukury formální, Ol´hová i Hrčka minuty dopředu předvídatelní, bez skutečné (sebe)jízlivosti či ostřejší ironie, v zajetí režijní nenápaditosti a hereckých klišé.
Vladimír Procházka (ředitel ČK) mě však po představení ujišťoval, že text je to podle jeho mínění „bernhardovsky“ skvostný. Tak nevím.
18.09.2012 (12.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka
Ono je asi docela důležité,
že ta nesmyslně velkolepá scénografie pochází z úplně jiné inscenace téhož divadla, nikoliv náhodou v režii Martina Čičváka a nikoliv náhodou v hlavní roli s Emílií Vašáryovou, na kterou se v Kukurovi dělají lehce ironické narážky.
Je to chytřejší text i chytřejší inscenace, než mu přiznáváš, jakkoliv má jistě své problémy (osobně mu mám za zlé to překlopení do privatissima v poslední části).
A výkon Jany Oľhové patří k tomu nejpřitažlivějšímu a nejkontaktnějšímu, co jsem v divadle v poslední době viděl – blíže viz citovaný text Jakuba Škorpila, s jehož hodnocením stran Oľhové bezvýhradně souhlasím.
18.09.2012 (18.37), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Znalost kontextů
je pro divadlo často velmi důležitá a divadlo vytržené ze svého prostředí mnohdy s „novým“ (kontextů neznalým) divákem nekomunikuje. Je to myslím případ i této inscenace. Netuším-li, že se hraje na scéně z jiné inscenace, kterou neznám, a vnímám-li postavu „herečky“ jako obecný typ, neodkazující k nikomu konkrétnímu, sleduju pak především text sám a obecnost znaků. A jelikož samotné divadelnosti nebylo v představení mnoho (mnohé záviselo od slov a jejich přímých, vesměs dost banálně zpracovaných ilustrací), jelikož herečka jako typ nebyla podle mne dobře obsazena a dostatečně razantně, rafinovaně či vrstevnatě (s hereckou invencí) nezahrála charakter postavy, kterou ztvárňovala (od začátku hrála špatnou, namyšlenou a hloupou – přesto slavnou – herečku, jejíž proslulost jí bylo jen stěží možné uvěřit či pochopit), a text – aspoň při jeho prvním poslechu – působil přespříliš obecně jako jakási povšechná kritika divadelního světa a konzumní společnosti jako takové, hodnotil jsem – a zatím stále z tohoto „nekontextuálního“ pohledu hodnotím – inscenaci jako do sebe zapouzdřenou, formalistní, režijně neinvenční a (obsahově i herecky) v podstatě prázdnou. Důležitou snad pro slovenský kontext, těžko však přenositelnou do jiného a jinam.
19.09.2012 (1.06), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Trenský
Bernharda
snad zpozoroval v textu každý, což samo o sobě nic neznamená. Měl vícero napodobitelů. Půjdu se na to do ČK podívat, ale trochu se děsím z představy, že uvidím představitelku o několik tříd pod Oíhovou, jak tvrdí V.V.
18.09.2012 (13.11), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
„Kukura byl vynikající.“
„Jde o výrazně lepší a zajímavější inscenaci.“ „Díky výtečné Oĺhové, která Žilkovou přehraje rozdílem několika tříd.“ „Text sám je ovšem výborný.“ „Jde o jednu z nejlepších her, které byly v československém prostoru za poslední léta napsány.“… Jedno nicneříkající adjektivum za druhým, pane Varyši. Vše bez sebemenší argumentace.
K tématu „bratislavský“ Kukura doporučuji stať Jakuba Škorpila v SaDu 4/2012 „U nás je to fajn?“
18.09.2012 (15.15), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Vedral
Rozmilý Vladimíre Hulče,
v sále přítomný šéfdramaturg DnV Vedral neprohlásil, že film na jeviště nepatří, mluvil o problému přeci jen poněkud diferencovaněji, viz diskuse na tomto webu. Nicméně, pokud jde o eklektičnost maďarského vzdělávacího představení o I. Bergmanovi, navrhl hned po skončení Šepotů a výkřiků přítomné rozhlasové dokumentaristce, že by bylo dobré cyklit ono sdílení nepůvodnosti a skrývání se za slavný název filmu (potažmo původní interpretaci postav) a natočit features Šepoty a výkřiky, který by pojednával o tom, jak se v Kluži inscenuje na divadle Bergmanův film. Hledáme do potravního řetězce případného autora knihy Šepoty a výkřiky, který by byl napsán o práci rozhlasových dokumentaristů, točících features o divadelnících, kteří v Kluži inscenují na divadle Bergmanův film. Možná by se to dalo i zdramatizovat, případně z toho udělat muzikál Šepoty a výkřiky o romanopisci, který píše o román o rozhlasových dokumentaristech atd. …
I s Kukurou a skvělou Janou Olhovou jste vedle jak ta jedle. Ujišťuji Vás, že to není otázka vkusu, ale schopnosti analyzovat herecký výkon v interpretačním divadle. Přátelsky jv.
18.09.2012 (18.02), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Vnímáni „skvělosti“
je věc značně relativní, zvláště v oboru umění. Inscenace Bergmanových Šepotů je mnoha kritiky i diváky vnímána vysoce pozitivně právě pro její divadelnost a přímý kontakt s diváky, čehož nelze jinde dosáhnout. A divadlo, to není jen samotný (pro divadlo psaný) dramatický text převedený na jeviště, jak to vnímali dramaturgové první poloviny minulého století, ale divadlo je především „výtah“ do magického prostoru lidského ducha a fantazie, reflexe světa kolem nás všemi možnými dostupnými prostředky, tedy jak slovem tak i dalšími, a třeba i prací s jinými médii, dokumentem, citacemi, aluzí a podobně. Ale to už bych zabíhal příliš daleko.
Klužské představení neobhajuju, myslím, že mu chyběl ještě nějaký další rozměr, který by film a téma nahlédl o něco dál či překvapivěji, jen mi vůbec nevadí princip divadlem nahlíženého a komentovaného filmu (ale třeba i osobních či historických událostí, prózy apod. – viz Sunken Red), čímž vzniká jakési paradokumentární divadlo. Asi jako bychom četli Bergmanem komentovaný scénář a k tomu jeho osobní deník či vzpomínky z té doby a promítali si vše do svých představ a fantazií. A třeba se i něco o tvůrcích (Bergmanovi, herečkách, samotném tématu či době) dozvěděli. Na divadle se touto metodou dá dosáhnout vynikajících, jedinečných inscenačních výsledků (Morávkovy Lásky jedné plavovlásky či Světáci budiž příkladem).
A co se týká Jany Olhové, je jistě možné, že její (v podstatě) sólo výstup podceňuju. Ale stojím si stále na svém. Problém vidím už v samotném textu, kdy nemá v zásadě na jevišti partnera, a přitom se k němu neustále vztahuje, a také v jejím hereckém typu, kdy už svou vizáží a vystupováním není žádnou „dračicí“, co by se ostrými lokty prodírala divadelním (mediálním) světem. Nutí ji to tedy k přehrávání a šarži. Srovnej s – podle mě jedinečným – (také v zásadě sólovým) výstupem Gabriely Míčové v inscenaci PKD Goebbels/Baarová. To byl vrcholný ženský herecký výkon v interpretačním divadle poslední doby u nás.
18.09.2012 (18.51), , Trvalý odkaz komentáře,
Karla Němcová
V kritických úsudcích se názory liší,
a to mezi těmi nejpřednějšími znalci. A i když jsem šefdramaturg, vystoupím-li přes práh svého divadla, jsem jen kritik, a ne vševěd. Mluvit se svými kolegy s despektem je neslušné.
19.09.2012 (13.45), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Vedral
Ale no tak…
Když kritik vyzve dramaturga jemnovitě k tanci slovy: „Škoda, že na festivalu přítomný dramaturg Divadla na Vinohradech Jan Vedral nedávno vyhlásil, že film na jeviště nepatří. Právě na Vinohrady by se podle mne takové divadlo hodilo velice,“ je vážně „neslušné“, když vyvolaný s přátelskou ironií zareaguje? Pan Hulec a pan Vedral, myslím, po čtyřicetileté známosti nějaké ty vzájemné ironické dloubance snesou.
A navíc, a neberte to, prosím, jako vševědství, ale mýlíte se: dramaturg zůstane dramaturgem i za dveřmi jakéhokoli podniku, kde je angažován, neboť je to profese, nikoli funkce. Nezmění se jako divák v kritika, přesto dokáže kriticky myslet, stejně jako se kritik, jak vidno na naší polemice s Vladimírem, nezmění v dramaturga, i když nesporně dokáže pojmout nějaký dramaturgický nápad. Dramaturgové i kritici se často mýlí, což ale neznamená, ač na tom přinejmenším jedno pojetí postmoderny staví, že „všechno je možné“. Není. Přinejmenším ne všude.
Hezký podzim.
jv
19.09.2012 (23.53), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Souhlasím
s Janem Vedralem. Ironie, jízlivost, různé dloubáky a třeba i despekt jsou kořením diskusí. Podpásoví jsme snad – ani jeden – nebyli. A pohledy profesí bych taky zachoval. Právě „jiné“ vnímání a hodnocení divadla, hereckých výkonů či představení je – aspoň pro mne jako čtenáře a kritika – vždy ohromně zajímavé a cenné. Ostatně názorně je relativita hodnocení vidět v anketě Up & Down.
20.09.2012 (13.09), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Trenský
Nevím,
zda pan redaktor užívá záměrně své redaktorské licence, ale sled odpovědí není chronologický. Navíc čas vyvěšení je nepřesný (o jednu hodinu).
18.09.2012 (20.22), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Časová chronologie
komentářů je v pořádku, jen zatím na to nejste zvyklý (a nejste sám, jak vidno i v této diskusi). Pokud odpovídáte přímo někomu pod jeho komentář, objeví se pak Váš příspěvek pod ním, tedy jako by přeskočí kamsi dopředu pod onen Komentář odpovídanému a jako nyní s čarou vlevo (pokud existují již nějaké příspěvky pod oním komentářem, tak pod ně), aby bylo jasné, že vzniká či pokračuje nový diskusní minipanel. Lze tak vytvořit – tuším – tři vedle sebe. Je to proto, aby si okrajové diskuse vyříkávali aktéři sami. Pokud takový “přímý” odkaz pod nějakou odpověď nedáte, zavěsí se Váš komentář jako poslední v řadě.
Co se týká špatně nastaveného času, to máte pravdu. Je to chyba vzniklá při aktualizaci nového systému, jíž si zatím nikdo nevšiml – spraveno. Tato odpověď má již správně uvedený čas v SEČ.
19.09.2012 (0.22), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Trenský
Děkuji za vysvětlení.
Ted‘ tomu rozumím, má to rozhodně smysl a budu toho i využívat. A to hned ted‘, jestli to nezbabrám.
19.09.2012 (0.42), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
vrstvený cyklus ‚Šepoty a výkřiky“ dle Jana Vedrala mě nadchl, doufám, že se objeví v repertoáru DnV. (osobně mám pro toto divadlo i další plzeňský tip – Sunken Red v hl. roli s T. Töpferem)
ke Kukurovi chystám samostatnou delší stať, pane Švejdo. snad se dočkáte.
Jinak vidím tu značné nepochopení Kukury (i u Škorpila): jeho smyslem přece není provokovat, ale žertovat, opájet se slovy a nezávaznými hříčkami. a to je na tom to pěkné.
19.09.2012 (13.00), , Trvalý odkaz komentáře,
Jakub Škorpil
Töpfer
by Sunken Red nikdy tak dobře nezahrál, protože by (tak jako valná většina jiných českých herců) hrál divadlo. To je „značné nepochopení“ principů oné inscenace.
Jistěže Kukura chce jen žertovat a opájet se slovy a hříčkami. Ale těžko pak v jeho souvislosti zmiňovat Bernharda. Pěkné to je, ale smysluplné jen málo. Na to, aby to byla manýristická hříčka, je to pořád moc opatrné, po srsti a hladící.
19.09.2012 (14.24), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Vedral
Pane Varyši,
já se začnu Šepoty a výkřiky pro DnV zabývat až z toho všechno vznikne filmová verze toho muzikálu, kterou pak přenesu na scénu. Pak budou autorsdké polatky činit tak zhruba 70% z tržeb a všichni si přijdou na své…:)
Zatím beru vážně impulzy Vladimíra Hulce a připravuji pro Vinohrady jevištní verzi neojblíbenější české filmové komedie Anděl na horách. Potíž je v tom, že ideální představitel odboráře Marvana Töpfer nechce na scéně lyžovat a Bílé divadlo je až v Ostravě. 🙂 jv
19.09.2012 (14.30), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Dobrej nápad,
jak nahradit Brouka v hlavě. Myslím, že by to šlo i bez Bílého divadla
🙂
19.09.2012 (19.33), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Vedral
Omyl.
Brouka v hlavě lze nahradit toliko Sluhou dvou pánů. Důvody vysvětluji ve stati Národní divadlo Hanswurstů, publikované v revue Slovenské divadlo 3/2010 na str. 223 – 230.
19.09.2012 (20.42), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Trenský
Pan Töpfer
by místo lyžování mohl hrát kulečník anebo se vydávat za ostrostřelce na vzduchovku. A tvořivý postmoderní režisér by byl s to to nějak sloučit s motivy s „Freischütze“, ne?
19.09.2012 (21.10), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Trenský
Jestli máte pravdu,
pak srovnání s Bernhardem jsou nepřípadná. Bernhard ovšem také oplývá slovními hříčkami, ale je to humor kousavý, ironický i (sebe)- ironický, sardonický. Umím dobře slovensky, studoval jsem v Bratislavě čtyři roky, a mně rozhodně Kukura Bernharda připomínal. Ale musím si pořídit text, abych si to ověřil. Myslím, že v hereckých projevech rozhodně dávka provokace byla. V každém případě si Vaši stať s chutí přečtu.
19.09.2012 (14.34), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
Bernhardovská recepce
dnes obsahuje tuny monografií a ještě násobně více studií a dalších přípisů – interpretace jsou různé. Nebyl bych tak autoritativní.
pro DnV by tedy šla ještě česká variace: inscenace opery (hudba: Vladimír Franz) ztvárňující rozhlasovou sportovní reportáž (Jaromír Bosák) z natáčení Slunce, seno, jahody (Töpfer v roli Trošky) a tak dále.
19.09.2012 (16.22), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Trenský
Dá se říci,
že autoritativní je i sdělení, že v Kukurovi se jen žertuje, hraje se slovy a neprovokuje. Či nikoli? O Bernhardovi existují u nás jisté všeobecné představy, a podle nichž řada lidí našla podobu s Bernhardem, včetně ředitele divadla, kde se Kukura hraje. A mezi těmito základními představami o Berhardovi je jistá agresivita, provokativnost. Že se najdou dílčí studie, v nichž se tvrdí něco jiného, nepochybuji, ale to má pro naši diskusi dost malou důležitost.
19.09.2012 (16.44), , Trvalý odkaz komentáře,