Opera mezi kapkami deště
Letní operní a vůbec hudebně divadelní dění se u nás utěšeně rozvíjí, svým způsobem představuje druhou „sezonu“. Je to dobře, až na to, že nejžádanější pěvci se dopouštějí stachanovských výkonů, a to, jak známo, hlasům zrovna neprospívá. Letmo nahlédněme do tří z mnoha produkcí.
Dmitri Hvorostovsky s dirigentem Constantinem Orbelianem FOTO LIBOR SVÁČEK
Dění už řadu let určuje Český Krumlov. Tamější Mezinárodní hudební festival přivedla společnost Auview mezi nejprestižnější podniky v zemi, s chytrou dramaturgií a dobře odváženými podíly umění, zábavy, společenské události a občas i kulinárním zážitkem. Výjimečný byl vstupní koncert barytonisty Dmitri Hvorostovského (20. 7.), absolutní světové hvězdy, jedné z ikon současné MET. V Česku sice již vystupoval, měl jsem to štěstí vidět ho při jeho první návštěvě v roce 2000 jako Eugena Oněgina v pražské Státní opeře na uzavřeném speciálním představení – taková persona u nás v představení už nikdy nevystoupila, až nyní opět v Krumlově José Cura. Hvorostovský je povahou i původem prostý chlapík ze Sibiře, rád vtipkuje, pěstuje si okázalou image aristokrata a dokáže navázat bezprostřední kontakt, doslova se rozdává. Ocenil jsem, že se v referátech o jeho recitálu mihly byť nesmělé výhrady vůči technice a přesnosti intonace, přitvrdil bych a připomněl ještě na evropské poměry značnou absenci citu pro míru a styl. Možná i proto mi připomíná krajánka z hokejové NHL, a nemyslím to zle – prostě úspěšně prodává svůj talent a zejména famózní hlas, s nímž přes uvedené výhrady umí zázračné věci. Symfonický orchestr Českého rozhlasu ho doprovázel průměrně, ale jak jinak pod dvorním Hvorostovského dirigentem Constantinem Orbelianem, který víc roztleskával gesty publikum jako na stadionu, než aby orchestr opravdu řídil. Show, světová, jen s podivem ne na náměstí nebo parkovišti, ale v komornějším prostoru Pivovarské zahrady. Do vstupní předehry k Nabuccovi ho hlučně prověřovala policejní minihelikoptéra, však se na tribuně sešel výkvět zdejší politiky v čele s prezidentem Václavem Klausem. I to je regulérní podoba opery, a pořadatelé zaslouží uznání i za to, že vylepšují prostředí a zázemí produkcí, například na zdejší poměry dobré nazvučení. Neboť hrát operu open air na sever od Alp je krajní hazard – pršet tentokrát začalo naštěstí až při posledních přídavcích.
Dodejme, že v rámci festivalu a v rámci programu Jihočeského divadla na otáčivém hledišti tu znovu v Leoncavallových Komediantech vystoupil José Cura. Kdeže by recenzent před pár lety mohl pomyslet, že bude psát o takových jménech! Jihočeská opera připravila novou premiéru Verdiho Rigoletta (3. 8.), režisérka Jana Kališová vymyslela barvitou inscenaci, zřejmě poučena o nové postupy, které se na „točně“ pár let rodí napříč žánry. A navzdory trvající nejistotě, co s „točnou“ bude. V titulní roli se výtečně připomněl v Budějovicích trochu ukrytý Alexandr Beň (alternuje Pavel Klečka), poprvé, a výtečně, tu nastudovala Gildu Jana Šrejma-Kačírková. Tedy po Curovi dobrá inscenace z českých a českobudějovických zdrojů. Opět se upravovalo nazvučení, které však zůstává největší bolestí opery na otáčivém hledišti, i když hudebně nastudoval a vedl premiéru zdejší šéfdirigent Mario De Rose pečlivě i dramaticky.
Při této příležitosti zmiňme také novou a pěknou činoherní inscenaci Boccaciova Dekameronu (7. 6.), už čtvrtou dramatizaci Olgy Šubrtové a Martina Glasera, kteří jimi programově zkoumají nové estetické možnosti přírodního prostoru. Tentokrát se víc spolehli na vlastní slovo, logiku vyprávěného, vtipné gagy, epickou vlastně mansionovou scénu. Glaser jako režisér ubral z razance takového Macbetha, myslím, že se do nové produkce promítlo loňské pojetí Shakespearovy komedie Jak se vám líbí v režii Davida Radoka, kterou tu letos také reprízovali.
Komerční letní operní aktivitu made in Czech představuje už druhým rokem projekt Klasika pod hvězdami agentury ArtTriton – operní inscenace putující po zdejších městech, hradech, zámcích, parcích. Vztáhnout na letošní inscenaci Bizetovy Carmen (poprvé v Průhonicích 20. 7.) nejpřísnější umělecká kritéria by bylo bláhové, ale jak vidět, nelze tak učinit ani na „letního“ Hvorostovského. Výroba vlastního umění co nejlacinější – představitelka titulní role Galia Ibragimova si v rozhovoru pochvalovala, že inscenaci nazkoušeli s režisérem Martinem Otavou za tři dny! Tedy secvičili na malém jevišťátku tak, jak své role jednotliví aktéři umějí odjinud. Sbor malinký, obsazení ze zdejších pěvců velmi slušné. Také orchestr Bizetovu operu zná a dobře hraje, dirigent Jiří Mikula ho řídil zručně. Jen nevím, proč se zpívalo francouzsky. Projektu umělecky chybí sebedůvěra, je to jen „kšeft“, jak jsou tu operní umělci po desetiletí navyklí. Za důležitější však v této chvíli považuji snahu vytvořit produkci dobré mobilní zázemí: orchestr hraje ve velkém stanu, jeviště je víceméně zastřešené, zpívá se však na mikroporty, což vyzní velmi hrubě, jevištní dění se jako při koncertech promítá na velkou obrazovku. VIP vstupenky se prodávají s rautem. A diváci se, alespoň na Sychrov, kde jsem produkci zhlédl, hrnuli. Provedení na Sychrově po prvním jednání ukončil přívalový déšť, ale zmoklí diváci by zřejmě klidně a rádi seděli na plastových židlích na louce do konce. Zájem tedy je, jen bych radil udržet ho přece jen zvýšením kvality.
Komentáře k článku: Opera mezi kapkami deště
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
