Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 13)
Literární noviny žijí dál
Z odstupu nahlíženo jsou zmutování a posléze faktické rozdělení Literárek (redaktorů, autorů i čtenářů) jenom zvláštním případem transformace naší nebulvární časopisecké scény v posledních letech.
Nejenom obnovou (vedle polistopadových Ltn třeba Dějiny a současnost, dnes už prosperující měsíčník) a zánikem (žel i špičkový čtvrtletník Umění a řemesla), ale i vznikem. Velice zajímavý a originální je např. studentský měsíčník Babylon, vydávaný ji po léta konzervativním Petrem Placákem (na univerzitní půdě rozdávaný), vznikl luxusní měsíčník pro milovníky starožitností Art & Antiques, v listopadu 2005 vyšlo první číslo měsíčníku brněnského Divadla Husa na provázku Rozrazil.
Jiné časopisy vznikly i modifikací, popř. dělením časopisů: měsíčník Československý loutkář se postupně proměnil na ještě lepší český dvouměsíčník Loutkář. Velice ve zlém se rozštěpila česká mutace TTG (Travel Trade Gazette, britské celosvětové periodikum pro pracovníky a podnikatele v cestovním ruchu), u nás do té doby vydávaná italskou společností, na časopis česko-britský a česko-italský; už před 7 lety opustil (po nedohodě s vydavatelem – Obcí architektů) prestižní měsíčník Architekt jeho polistopadový šéfredaktor Jiří Horský (od září 2005 jej vedl Julius Macháček) a s většinou stávajících redaktorů a založil vlastní časopis Ad architektura, jehož pilotní číslo vyšlo v půli listopadu 2005 (scénář velice podobný rozštěpu LtN), ale po pár letech zanikl.
Rozdíl je ovšem v tom, že obě posledně zmíněná, rozštěpená periodika, měla spoustu podnikatelské inzerce a byla výrazně zisková, zatímco LtN byly, jsou a nutně i budou ztrátové. Jakub Patočka nevyužil nabídky vydavatele původních LtN, aby respektoval rozhodnutí valné hromady a odstoupil z šéfovského místa, přičemž by stávající, za jeho vedení vzniklý dluh, zůstal SPLN. Tím, že vlastně původní SPLN násilně transformoval na jinou, svoji SPLN, docílil toho, že mu LtN sice zůstaly i se značkou, ale také se všemi dluhy, které za jeho panování vznikly (lze hovořit o zcizení identity jak Společnosti, tak i novin).
Naproti tomu A2 začala „na zelené louce“, tzn. bez dosavadního movitého majetku (nábytek, počítače), bez tradice, ale i bez dluhů. Společný, násilně nerozdělitelný byl pak okruh předkrizových aktivních i pasívních příznivců, spolupracovníků a čtenářů. Jejich seznamy měly obě redakce k dispozici a bylo jenom na nich, kdo si koho a čím získá. Ukázalo se, že co do autorského okruhu (o čtenářském nemám přehled) stály o ten původní pouze LtN, i když jen částečně (časem tam např. začal psát V. Just, který se přitom v poslední krizi postavil jednoznačně proti J. Patočkovi, kterého ale redakce A2 záhy odradila). Naopak A2 se záměrně stala v podstatě generačním časopisem plus – mínus třicátníků.
+
Sám jsem do LtN ještě několikrát v letech 2005 – 6 napsal, z šesti textů se čtyři týkaly produkce Českého rozhlasu. Doufal jsem, že se mi opět podaří vytvořit v LtN prostor pro pravidelnou reflexi rozhlasové tvorby, tím spíš, že předsedkyní SPLN se stala rozhlasačka A. Zemančíková. Bohužel, Jiří Š. Cieslar, syn předčasně zesnulého (2006) redaktora LtN Jiřího Cieslara, mého kamaráda a kolegy na FFUK (vedoucí katedry filmové vědy), který byl na krátkou dobu v brněnských LtN redaktorem, mi poté, co v nich inicioval, zorganizoval a uveřejnil mou celostránkovou polemiku s přítelem Petrem Brodským na téma lustrací (LtN 2007/10), s upřímnou lítostí sdělil, že v LtN bych mohl nadále publikovat nejenom zadarmo jako dosud, ale pouze pod jménem nějakého „pokrývače“, protože „pan šéfredaktor má se mnou problém“. Dobrovolné pakování normalizačních praktik jsem samozřejmě odmítl.
+
Srovnání staronových LtN a nové A2 ukazuje, že oba časopisy se liší méně, než se dalo očekávat. Oba jsou levicové, naivně antiglobalistické (akce jako Streetparty nebo Technoparty paradoxně nechápou jako projevy globalismu), antiamerické a antisionistické až antisemitské. Jeden mladý katolický publicista dokonce konstatoval, že redaktoři A2 jsou trockisté, což např. při čtení článků O. Slačálka napadlo jistě mnohého. Je ovšem absurdní, že je financoval francouzský, ve Východní Evropě investující miliardář Legran.
LtN mají věkově univerzální záběr a na rozdíl od A2 se věnují především domácí scéně, politické i kulturní. Objevovaly se v nich ale i poněkud paranoidní články, např. člena redakční rady, z katolické církve vystoupivšího kněze Odilo I. Štampacha. Populistické teorie „velkého spiknutí“, jak je nazývá Václav Havel.
+ +
V Lidových novinách vyšel 4. IX. 2008 článek Ondřeje Horáka „Literární“ experiment. Konec, který málokoho překvapí. Literární noviny oznámily, že jsou na prodej. Kdo sledoval jejich letité potácení se mezi finančními potížemi a čtenářským nezájmem, ten nemohl čekat nic jiného… o Literárkách bylo slyšet jen díky tahanicím ve Straně zelených či případu sester Mauerových (v obou se Patočka angažoval).
V týchž LN se ČSSD ústy svého předsedy distancuje od informace, že chce LtN koupit a v témže čísle LN je i skvělá polemika spisovatelky a mongolistky Petry Hůlové s Matějem Stropnickým, nazvaná Prázdniny v zemi Vinnetoua. Na pravdivou míru uvádí jeho naivně rousseauovské vyprávění (zřejmě v jakémsi rozhovoru v Právu) o Mongolsku, v němž si libuje, že je to: země osvobozená od trhu. Hůlová mj. píše: …jeho sebevědomá neznalost může být Mongolům jedno. Nám ostatně také, ale jen pokud by Stropnický byl soukromá osoba bez aspirací na správu věcí veřejných. U Stropnického – politika – však máme co do činění s černobílým viděním světa, jež jeho smyšlenky o Mongolsku varovně ilustrují.
Shodou okolností právě v těsně následujících dnech (5. – 7. IX. 08) proběhl v Teplicích sjezd SZ, na kterém byl fundamentalistický, levičácký a politicky sebevražedný proud, vedený „gangem čtyř“ (Kuchtová, Stropnický, Jakubcová, Zubovová) na hlavu poražen. Do čela strany bylo zvoleno předsednictvo Bursík, Liška, K. Jacques.
Až komicky v této souvislosti působí tvrzení Bursíkových odpůrců, že těsně před sjezdem vstoupilo do SZ účelově mnoho jeho sympatizantů a tím byl sjezd zmanipulován. Malverzační verbování „mrtvých duší” je totiž známé jako právě Patočkova metoda, byla použita už v létě 1999 k prosazení Patočkovy instalace do funkce šéfredaktora LtN – navzdory výsledku konkurzu – a Patočka sám pak na jaře 2002 touto metodou ovládl na tři roky Stranu zelených. Je sice pravda, že během léta 2008 vznikla řada nových místních organizací SZ, ale většinou šlo zreformované bývalé organizace Unie svobody: Politicky aktivní, liberálně smýšlející členové zanikající strany přestoupili do jiné, která se svými aktuálními činy jevila jako ideově příbuzná.
+
Ukázalo se ale, že O. Horák se poněkud mýlil, že tento „konec LtN“ (pokud je vůbec skutečným koncem) drasticky překvapil i „internisty“.
Tanec na cizím hrobě
S lítostí se dočítám, že Literární noviny už nemají sil ani prostředků dále vycházet a že jsou na prodej. S lítostí ještě větší dále čtu v té souvislosti různá klišé, která Literárky jejich popřevratovým životem provázejí a postupně přispívají k jejich likvidaci. V komentáři Ondřeje Horáka (Literární experiment, LN 4 .9.) září je dojemně mezi řádky vysloveno leccos z toho, co přivedlo Literární noviny do nouze a situací, jejichž řešení nedokázaly najít. Jednou z nich byla jistě i závist ( „štědrou státní podporu jim mohly ostatní literární časopisy jen závidět“), nevraživost české literární scény, ukřivděnost a nesplněná i nesplnitelná očekávání nejširšího spektra autorů i čtenářů.
Nezdravě konzervativní Literárky rozhodně nebyly
Musím ale připomenout, že v době, kdy podle Ondřeje Horáka Literárky „ztrácely kontakt se současností“ do nich psali Václav Bělohradský, Václav Jamek, Jiří Cieslar, Petr Fidelius, Martin Putna, Přemysl Rut, Bohuslav Blažek a další, které by z nedostatku reflexe současnosti dnes nikdo nepodezíral. Že zde vyšly zásadní úvahy Ludvíka Vaculíka k rozdělení Československa a dalším politickým událostem té doby. Že se tu podrobně pojednávalo rozšiřování těžby v severních Čechách, bourání Libkovic, válka v bývalé Jugoslávii (to jenom na co si vzpomínám z hlavy, nemajíc žádný archív), že zde vycházely podrobné divadelní a televizní glosy Vladimíra Justa. Co mi však připadá naprosto nesmyslné je věta, že v náhledu na literaturu byly „minimálně nezdravě konzervativní“: vzhledem k tomu, že jedním z předních redaktorů stránek věnovaných literatuře byl Ivan Wernisch, to snad autor článku ani nemůže myslet vážně. Naopak – tehdy ještě názory na literaturu zde publikované vyvolávaly vášně a bouřlivé diskuse ( Wernisch: Z české poezie blbecké – například).
Újma kulturní i občanské společnosti
Zánik každé jednotlivé kulturní hodnoty je ztrátou pro celou kulturu, to si snad nemusíme připomínat. Zánik kulturně politického týdeníku znamená mimo jiné i ztrátu publikační příležitosti, prostoru pro hlubší pojednání témat, odrazové plochy pro mladé autory. Tón, jakým se píše o prodeji Literárních novin, má v pozadí jakési „patří jim to“. Jsem ale přesvědčena, že úroveň i význam Literárních novin po roce 1989 dokáže solidně posoudit až nezávislá literární historie, stejně jako proces jejich naprostého zchudnutí a doslova existenčního zápasu v posledních letech.
Jedno vím ovšem jistě: není ani nejmenší důvod k uspokojení a újma se děje jak kulturní, tak občanské společnosti. Ale protože je taková doba, nepohne to s námi.
Alena Zemančíková, redaktorka Českého rozhlasu a pravidelná přispěvatelka Literárních novin
(Lidové noviny 8. IX. 08).
K tomuto článku nutno poznamenat, že informace o autorce (pod podpisem) svou neúplností mate čtenáře. A. Z. nebyla pouhou „pravidelnou přispěvatelkou LtN“! Naopak byla za ně spoluzodpovědná! Svědčí o tom konečně i e-mail, rozeslaný již 4. IX. členem (od jara 2005) jejich redakční rady I. O. Štampachem: Je mi líto, že se jako letitý a věrný spolupracovník Literárních novin dovídám o jejich možném prodeji z tisku a že se o něm takto dověděla dosavadní předsedkyně Společnosti pro LtN…
Kdo už spíš, než tito dva, by měl mít lepší informace o „vnitřku“ periodika? J. Patočka se dlouhodobě choval jako darebák a sobec zvláštního ražení! A nejde zdaleka jenom o to, co prováděl v SZ a jak se jí ještě po svém odchodu z ní snažil škodit! (Úvodník LtN 2008/37 z 8.IX.: … katastrofální selhání Strany zelených… právě ukončený totalitarizující sjezd… zrada zelených ideálů...)
Patočkovo angažmá v tzv. kuřimské kauze týraných dětí je příznačné, sebevražda jeho manželky (cca před 5 lety) dostává po informaci, že byla příbuznou a přítelkyní K. Mauerové, ještě horší odér. Matky tří malých dětí přece nepáchají sebevraždu kvůli nějaké pitomé manželově nevěře!
Žádná SPLN, o které psal I. O. Štampach, dle tiráže už přes rok LtN nevydávala, vydávalo je Centrum pro média a demokracii, o.s.
Z dopisu J. Š. Cieslara (z 8. 9. 08) účastníkům e-mailové diskuse o LtN:
– Za prvé: Jakub Patočka je darebák, a kdo ho hájí, stává se darebákem s ním. Podvody ve Společnosti pro LtN, jako nezaplacení dluhu tiskárnám a další, jsou faktem, byť byly jen těsně za hranicí zákona. Ovšem ten, kdo neustále poukazuje na nemravnost systému, ztrácí tvář, když jej zneužívá.
– Za druhé: rádoby disidentské prostředí kolem současných LtN má jeden krásný symptom: ublíženectví. Neumím-li fungovat v tomto systému, musím ho nutně nenávidět…
– Za třetí: platonická láska starších pánů k Jakubovi, snad nejlépe se dá ilustrovat na pánech Šabatovi a Vaculíkovi. Jakoby je snad vracel do šedesátých let, do let jejich svazáckého mládí.
Komentáře k článku: Obnovení, vzestup a pád Literárek (No. 13)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
