Jsme velmi nespokojení!!!
Nemám sice tušení, co provedly moderní firmy Divadlu Na zábradlí, odhaduji však, že to muselo být cosi strašlivého. Na zdejším repertoáru se totiž s železnou pravidelností objevují hry, které nemilosrdně odhalují
otřesné poměry, které v moderních firmách panují. Zatím poslední byla těsně před Vánocemi „industriální mýdlová opera“ německého dramatika Fritze Katera A tančit! v režii autorovy krajanky Jo-Anny Hamann.
Katerova hra je zcela standardním křížencem Orwella s Marxem: odlidštěné prostředí, zákaz smíchu na pracovišti, odosobněná pravidla, diktatura efektivity, pokrytecké hry zaměstnavatelů, srdceryvné příběhy bezbranných, zoufalých a vykořisťovaných zaměstnanců. Bída-hnus, znáte to. Ještě že se pohybujeme v neziskové sféře. Inscenátoři doplnili extravagantní kostýmy, projekce a spoustu dýmu; Kristina Maděričová, Gabriela Pyšná a Ladislav Hampl hrají v mezích možností vlastně docela dobře, moc platné jim to ale není. Samotný autor v závěru přihazuje Marxův citát průmyslová krajina je otevřená kniha lidské psychologie (zní to úžasně moudře, ale ruku na srdce – dává vám to smysl?), na Zábradlí představení končí efektním dvojhlasým zpěvem I Can Get No Satisfaction.
Nějak tomu celému nerozumím. Nebo ještě spíš, skoro se bojím, že rozumím a že hlubokomyslně se tvářící fasáda opravdu neskrývá nic víc než rádoby apokalyptické a neméně rádoby společenskokritické zobecnění srdceryvného příběhu o jednom nepříjemném vyhazovu z práce.
Kdyby se jim aspoň něco doopravdy stalo, pravila cestou na metro nejmenovaná kolegyně, s níž jsme společně protrpěli premiéru, to, že někoho vyhodili a že nová holka rychle sbalila šéfa, mi zas nepřipadá tak strašný, aby se s tím nadělalo tolik cavyků. Asi tak.
Komentáře k článku: Jsme velmi nespokojení!!!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)