Balet v čase neautenticity
Krása a odtažitost baletního umění nechrání před nemocemi doby. „Epocha“ současného šéfa baletu Petra Zusky předchází „epochu“ Ondřeje Černého. Zusku uvedl na „trůn“ před deseti lety předchozí ředitel Daniel Dvořák, mazaný a zároveň inspirovaný impresario vyznačující se rychlými a avantgardními rozhodnutími. Tohle mu rozhodně vyšlo. Poté však dlouhých šest let pracoval Zuska v týmu Černého, jeho účinkování odráží tedy vskutku i jeho „epochu“.
Co všechno se Zuskovi podařilo v daném období uskutečnit? Učinil balet ND kompatibilním s evropskými metropolitními standardy. Zaměřil ho na velký neoklasický repertoár a posouvá ho stále dál k současným trendům. Rozšířil mezinárodní spolupráci. Dal mezinárodní ráz i souboru, který vede k mnohostrannosti pod vedením škály zahraničních pedagogických hvězd. Největší školou pro tanečníky však byl repertoár. Rostli na významných evropských neoklasicích jako John Cranco, Jiří Kylián, Nacho Duato a naposled na Popelce Jean-Christopha Maillota z Ballets de Monte-Carlo. Tento věhlasný soubor díky Zuskově iniciativě historicky poprvé hostoval v Praze. Zuska zval ke spolupráci i tvůrce, kteří prolamovali nebo vůbec opustili neoklasické kánony jako Mats Ek, Youri Vàmos, Itzik Galili, Stijn Celis.
Zásadní význam přikládám ale faktu, že šéfem baletu je u nás po dlouhé době opět mezinárodně uznávaný choreograf. Pokud jde ovšem o stav současného tance ve světě i u nás, vývoj oboru se odehrává především mimo oficiální divadla. Zuska se jako umělec snaží svou tvorbou tuto propast překlenout; jeden příklad za všechny: jeho Les Bras de mer je plně současné dílo.
Co však není v moci šéfa baletu, ale v kompetenci ředitele ND jako politické figury, je podpořit umělecké složky filosoficky, politicky, organizačně a finančně. Zde se mohu pouze ptát a dohadovat: Co třeba bylo za odsunutím projektu Amerikana III? Proč stále slyšíme stížnosti na finanční podhodnocení tanečníků? Proč balet ND, reprezentativní a nejvýše dotovaná scéna státu, veřejnosti nezprostředkovává up-to-date špičky světového tanečního umění, jak je to běžné v civilizovaném světě? Kdo už jiný to má dělat? Ale především – jaký smysl má Národní divadlo dnes a jakou úlohu v něm má mít taneční umění? Pokud si budeme paséisticky předstírat, že ND je stále „zásadní kulturní stánek, klíčový symbol národní identity“ a opakovat do omrzení podobná klišé, nikam se nedostaneme.
Národní divadlo žije v neautentickém stavu. To Ondřej Černý nezavinil, ale ani nezměnil. Signalizoval však určité snahy o změnu. Například když začal opatrně zmiňovat nutnost autonomie jednotlivých souborů ND či když připustil, že zásadním „provozním“ krokům musí předcházet široká veřejná diskuse o smyslu existence „národního“ divadla v moderní době. V inkriminovaném období se chovalo ND jako nejistý bulimik – své problémy řešilo stále větším přejídáním; takzvaná „transformace” je toho projevem. V tomto procesu se v jícnu ND ocitla Nová scéna a pak i Státní opera. Nelze přehlížet, že nejde jenom o peníze, ale o neautenticitu těchto propojení.
V obrovském „domě“ je soubor baletu doma všude a nikde. Sdílí komunální byt národa-sobě, je nezvaným hostem Státní opery, pastorkem v legitimně operním Stavovském, ztratí se v „kulturáku“ Nové scény, nicotní v kutlochu Divadla Kolowrat. Scény mají své historické symptomy a emocionální zátěže. Pojmy „Mozartovo divadlo“, „zlatá kaplička“, „Německé divadlo“ jsou stále kulturně relevantní a bylo by jen rozumné je zaintegrovat do obsahu jejich budoucí činnosti. Balet si žádný podobný archetyp nevypiplal. Bude pro něj obtížné prosazovat své nároky. V dějinách tance nesehrál balet ND významnější úlohu. Ale hrají samy dějiny Národního divadla dnes – až na zmíněné historicky-emocionální komplexy – nějakou příliš významnou úlohu?
Komentáře k článku: Balet v čase neautenticity
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)