Ztráty a nálezy
Moje základní životní vášeň je hudba. Dělám ji, sbírám ji, hrabu se v ní celý dny, všemožně si třídím sbírky v policích i v počítači a návštěvu music shopu mám místo cestování. Hudbu taky vydávám. Máme vlastní malej nezávislej label, první desku jsme vydali někdy kolem roku 1999.
Od tý doby se cirkulace energie mezi kapelou a publikem radikálně změnila. My jsme s vlastní produkcí, nezávislou na velkých major labelech, začali v období, kdy pro drtivou většinu všech kapel byla naopak smlouva s jednou z těchto firem snem. Z dnešního pohledu má tohle naše rozhodnutí několik výhod.
Za prvé: Nikdy jsme nemuseli chodit do kanceláří, kde hudba jako kdyby ztrácela svý kouzlo, sekretářky nám nemusely jak s nebe snášet instantní kafe na skleněný konferenční stolky a nemuseli jsme poslouchat žádný rady ani ultimáta o tom, co smíme a nesmíme dělat. Za všechny úspěchy i neúspěchy jsme vždycky mohli vinit pouze sami sebe, což – jak jsem přesvědčen – je pro duševní zdraví naprosto to nejlepší. Jeden z nejhorších jedů trávící vnitřnosti je frustrace z ostatních, z nezdárných končetin organismu, v kterém člověk tvoří a díky tomu i žije. Dlouhý roky jsem poslouchal smutný litanie některých muzikantů o tom, jak je label málo podporuje, málo tlačí, špatně platí a tak podobně a furt dál. Prodávali jsme o trochu míň, což nám nijak zvlášť nevadilo, a nikdo nás nikdy nikomu necpal.
A za druhé: Naučili jsme se něco, čemu se později za běhu museli doučovat víceméně všichni ostatní. Postavit z prachu funkční strukturu toho, jak dělat, natáčet, promovat a distribuovat hudbu, je povznášející a zároveň neskutečně osvobozující.
Naše tvůrčí a vydavatelská iniciace proběhla bohužel přesně v období, kdy zrovna končily příběhy velkých prodejů. Mezi lidi se masivně rozšířily vypalovačky CD a jakejkoli obchod s hudbou začal rychle chřadnout. První desky mojí kapely PSH z roku 2001 jsme prodali 10.000 kusů, druhý v roce 2006 už jen 6.000 a posledního alba z roku 2010 už jen 3.000 kusů. Tahle křivka dobře ilustruje současnou situaci, v které se snažíme zorientovat, nebrečet a dál pracovat. Všechno změnily nové technologie a je to tak v pořádku. Svět je díkybohu neustále v pohybu. Sdílení dat na internetu má – tak jako vše – svoje světlý i černý zákoutí. Všichni máme neustále na dosah informační metabanku, v který stačí jen ukázat prstem a brát. Všichni digitalizujeme jako o život. Žijeme v období Velkého digitálního třesku.
Ale pokud mám mluvit z pozice malého nezávislého vydavatele, má to i negativní dopady. Speciálně v malých trzích, jako je ten náš. Hudba peníze potřebuje, a pokud je do ní přirozenou cestou přestali vkládat posluchači, začly je do ní vkládat firmy. Každá kapela dřív než kdy jindy potřebuje sponzory, partnery, kámoše na firmách a známý v ČEZu. Návrat oněch kafíček na skleněných konferenčních stolcích je nevyhnutelnej a paradoxně se tentokrát týká naprosto všech. Od undergroundovejch kapel po ty největší jména. Současná situace nás donutila prosit u různejch dveří o peníze na naše projekty. Ať je to master desky v Londýně, klip nebo turné. Jsme nucený usmívat se na lidi, který by nás už z principu toho, co děláme, neměli absolutně zajímat. Kdykoli domlouvam všechny ty visibility partnerů a podobný delikatesy, připadam si dost prapodivně. Podobně, jako kdybych vstoupil do strany jen proto, aby moje děti mohly jít na vysokou školu.
Co tím vším chci říct? Že polívka zadarmo neexistuje. Brát si bez jakýhokoli vztahu k interpretovi donekonečna jeho produkci na internetu nelze bez následků. Je přeci skvělý mít v ruce desku, kde je jen logo kapely a labelu, jít na koncert, kde za partou muzikantů visí název jejich skupiny, a ne plachta na výprodej koberců.
Získali jsme hodně a ztrácíme mnoho. Nerad bych, aby to vypadalo, že si nějak závažně stěžuju. Budeme mít takovou hudební scénu, jaký sami jsme.
Komentáře k článku: Ztráty a nálezy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
