Divadelní noviny > Festivaly Kritika
…bez srdce…? (No. 2/1)
Konec hlasování
(O inscenaci Já hrdina a jen trochu o Mašínech)
Téma bratří Mašínů se v nejrůznějších politických a kulturních kontextech vrací do veřejného diskursu jako bumerang. Bývaly doby, kdy se o Mašínech mluvilo, když se to hodilo; teď jsou doby, kdy se o nich mluví, i když by to mohlo být jedno. Ale stále se ukazuje, že lidem to jedno není. Mašíni v českém prostředí v podstatě suplují tradiční hyde park. Jak se o nich začne mluvit, hned má každý občan tohoto státu potřebu vyjádřit svůj názor, který je zaručeně „ten správný“, „ten jediný“ a kdo jej nesdílí, je buď „sprosté slovo“ komunista, nebo „sprosté slovo“ fašista, nebo prostě jen „sprosté slovo“. Je však zřejmé, že řečeno nešťastně, mašínovské téma rozděluje národ. Byli to vrazi, nebo hrdinové? A ve jménu objektivity: byli to hrdinové, nebo vrazi?
Inteligentní divák objektivnost nečekal, šel přece do divadla… FOTO ARCHIV DIVADLA
Předchozí odstavec končí poněkud kostrbatě především kvůli použití oné „objektivity“. A ještě kostrbatěji bude fungovat coby oslí můstek k inscenaci Jiřího Havelky Já hrdina, které si za cíl položilo nahlédnout do mašínovské varianty třetího odboje z jiné perspektivy než tomu dosud bylo… totiž zcela objektivně. „Holá rekonstrukce. Nic než fakta. Udělej si názor. A pak ho změň.“ Tak lákavě zve synopse diváky na představení. Už v těchto pár frázích je ovšem celá spousta nedořečeného, která se odráží i v samotném představení, která nejen provokuje, ale především ukazuje, že už dlouho nejde pouze o Mašíny… ovšem nepředbíhejme.
K navození atmosféry chladného, strohého, zcela odosobněného přístupu k tématu slouží velice dobře už samotná scéna; rafinovaná, ač ve své podstatě velice jednoduchá. Co zaujme na první pohled, je průhledná plastová stěna navozující dojem typických prosklených stěn u výslechových místností. Pozoruhodné je, že materiál stěny je skutečně poloprůhledný, tzn. že herci vše celý čas předvádějí před zrcadlem, aniž by měli sebemenší tušení, jsou-li v sále vůbec nějací lidé. Už tento fakt by vydal na jistě zajímavou studii samotného procesu hraní. Zbytek scény pak tvoří po stranách postavené skříně s nutnými šanony a podlaha pokrytá křídou kreslenými obrysy obětí, značek a dalšími nezbytnými prvky typickými pro rekonstrukce zločinů.
Inscenace má velmi přísnou strukturu, jejímž dopadem by však měl být jen ještě větší zmatek v duši diváka. Na začátku herci přehrají rekonstrukce tří nejvážnějších „zločinů“ bratří Mašínů a jejich skupiny zcela beze slov, bez známky emocí, zkrátka rekonstrukce skupinou figurantů bez jakéhokoli vztahu k aktům, jež rekonstruují. Postupně během následujících devadesáti minut se každá událost přehraje znovu několikrát, pokaždé tak, aby převážil jeden určující rys, aby se divákovi nabídly všechny varianty a mohl se tak rozhodnout (několikrát), zda to tedy byli vrazi, nebo hrdinové. Mezitím však do inscenace vstupují další prvky: rozhovory se samotnými Mašíny, rozhovory s různými politiky či historiky, příspěvky z online diskusí a další všemožné výpovědi a archivní materiály. Tento metodologický eklekticismus by měl sloužit k docílení oné objektivity. Materiály se dle Havelky neupravovali, zůtali tak, jak vznikly. Neexistuje žádný autorský hlas, který by občas vykoukl nad hladinu, jednání okomentoval a zase se ponořil. Vše se nechává na divákovi. Ovšem divákovi, kterému se zas a znovu servíruje pouze vybraný materiál a pracuje se s otřepanou černobílou otázkou Hrdina nebo Vrah? K složitějším otázkám typu, jak je možné, že se ve „fungujícím“ režimu stane něco podobného, se divák dostane pouze okrajově skrz různé výpovědi svědků, Mašínů apod., ovšem jeho šance je ve vodách mašínovského klišé zachytit, je v podstatě mizivá.
Velice zajímavé je však uvědomění si mluvených partů. Ty jsou důsledně vedeny jako výpovědi z výslechových protokolů. Tak hovoří mašínovská skupina (Vystupuji z auta. Útočím na něj tyčí. Střílím poprvé…), tak ovšem hovoří i oběti, u nichž je pravděpodobnost, že by mohli kdy takto nějaký protokol vyplnit, nesmyslná. Postupně se přidávající herecké party, které jednou dokazují chladnokrevnost, podruhé zas citlivost obou bratrů a jejich kompliců. To už má k objektivnosti také daleko.
Teď už to však říct můžeme: Inteligentní divák objektivnost nečekal, šel přece do divadla… Havelkovi a jeho kolegům se ale podařila zcela zásadní věc, která nemá s Mašíny téměř nic co do činění. To, do čeho se opřeli, co měl vykreslit naznačený eklekticismus a o čem vlastně diváci nakonec hlasovali, nebyl zdaleka problém, zda byli Mašíni vrazi, či hrdinové, ale mediální obraz čehokoli, v tomto případě tedy bratří Mašínů. V kontrapunktu k striktně rozdělenému prostoru na nesvobodný řád klece (herci) a svobodný řád soudců (diváci) položili tvůrci zprostředkovanost, s jakou se k nám dostávají informace, čímž vznikl komplexní řád nesvobody v rozhodování. Otázka by tedy neměla znít, jsou-li bratři Mašínové vrazi, či hrdinové, ale „Kdo se mě na to ptá?“.
Hodnocení: @@@@
Komentáře k článku: …bez srdce…? (No. 2/1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
