Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    …bez srdce…? (No. 2/2)

    Držitel loňské Pocty festivalu v kategorii objev roku – brněnské Divadlo D’EPOG prokázalo za dobu svého působení, že žádné téma ani prostor mu nejsou omezením. V rámci festivalu …příští vlna/next wave… uvedlo první dva díly svého projektu Cesty/Poutě.

    Jedná se o spirituální seanci? aneb Cesty/Poutě brněnského Divadla D´EPOG FOTO ARCHIV SOUBORU

    Cesty nomádů jsou nevyzpytatelné

    První část projektu Cesty/Poutě v režii Evy Rysové nahlíží na každého jednotlivce, ať už se jedná o aktéra, nebo o diváka, jako na poutníka, člověka s domovem za zády a cílem před sebou. Z anonymní osoby činí její cesta centrum veškeré pozornosti. Budování dialogu mezi hercem a divákem stojí na náhodném setkání během dvou odlišných poutí.

    Diváci se třemi postavami, které mohou být jak rodinou, tak náhodnými známostmi, sdílí nejprve dlouhý stůl, jenž je později rozdělen po hospodském vzoru na několik menších. V koláži textů, jejímž autorem je Ondřej Novotný, jasně převládají texty biblické, mezi nimiž se sem tam objeví jak Baudelaire, tak praktický návod pro dlouhé pěší putování. Především ale text tvoří krátká moudra, která se šíří ústně – ať už mezi nomády, nebo spolucestujícími v letadle. Před zraky diváků tak vzniká množství navzájem propojených nápaditých etud, ve kterých se vybavení poutníků mění v symboly, které si postavy předávají dál. Není ale cesty bez trní a toto trní občas pocítí i sám divák. Například, když se převrhávají roznášené horké čaje, nebo když následkem gestikulace herečky skončí šlehačka někomu ve vlasech. Některé z těchto „útoků“ na diváka jsou účelné, jiné vznikají pasivně, ale nikoli jako chyba.

    Kamenem úrazu u takovýchto divadelních konceptů se může snadno stát herectví. To ovšem není případ D’EPOGu. Všichni tři herci jsou naprosto přesní, ať už se jedná o komunikaci s divákem, o hlasové proměny, nebo o záměny aktivních a pasivních pozic mezi postavami. Problém u nich však může nastat právě při zmiňovaných pasivních nehodách. Zatímco Radim Brychta je schopen v rámci role zašpinit diváka a nevěnovat tomu větší pozornost, z Paulíny Labudové a Vojtěcha Johaníka v takovéto situaci vypadne tlumené:„Pardon.“.

    První část D’EPOGovských Cest/Poutí příliš nepracuje se samotným cílem, vystačí si s vědomím, že tam někde je. Dokazuje, že spiritualitu pouti lze objevovat různorodými prostředky, ať už se jedná o kulturu, náboženství, nebo pohled z okénka letadla uprostřed noci.

    Mnoho podob ponorkové nemoci

    Druhá část projektu, tedy Cesty/Poutě II,  je oproti první zaměřená primárně na účastníky výpravy. Poutníkem v tomto případě není každý jedinec sám za sebe, ale persóna, která během putování vzniká ze vzájemného složení jednotlivých cestovatelů a to včetně jednotlivých neuróz, odlišností a životních přístupů. Během každé dlouhé cesty, kterou podníká více lidí společně, se mění poutníci nejen vzhledem k cestě samotné, ale především ve vztahu jednoho ke druhému.

    Oproti jiným projektům Divadla D’EPOG se jedná o čistě maskulinní záležitost. Divák má možnost sledovat tři mužské postavy (Ondřej Novotný, Petr Míka, Tomáš Soldán) ve stavu, kdy už ponorková nemoc překročila veškeré možné hranice a všichni tři jsou již v pozměněném stavu vědomí. Ženský element tu neexistuje. Samotná inscenace začíná už tím, že si jediný oblečený muž prohlíží playboy a kroutí nad ním hlavou. Skutečnost, že se jedná o tři muže v pokročilé fázi ponorkové nemoci, vede k jednotlivým konfliktům, které jsou většinou založené na spiknutí dvou mužů proti třetímu. Zabavení sekery jakožto zbraně a předmětu, k němuž se dá přilnout jako k jistotě, se rovná kastraci. Tvůrci pracují s částečnou nahotou a se snahou se s ní buď smířit, nebo ji zakrýt. Je tu zřetelně vidět, kterak se z jednání postav vytrácí pud sebezáchovy.

    Inscenace je napůl nonverbální. Texty, které se objevují jsou inspirovány poezií Václava Ryčla (autor dobrovolně zesnulý) a Karla Šebka (autor za života nesmrtelný). Oba tito básníci se obraceli hluboko do sebe, kde nacházeli neznámé končiny, které je diametrálně odlišily od zbytku populace.

    Intelektualismus je zde scénicky realizovaný přes zapalování jedné cigarety za druhou, kvůli čemuž se ostatní postavy dusí. Kytara, kdysi prostředek dobré nálady, přestává být hudebním nástrojem a stává se štítem. To vše a ještě mnoho dalšího se stupňuje, dokud nezačnou ožívat samotné předměty a vojenská celta se nepromění v další bytost. Divák je svědkem razantního sestupu do čím dál hlubšího a děsivějšího podvědomí tří lidí najednou, přičemž je každý z nich závislý na něčem jiném.

    Kontakt s divákem v případě této inscenace není takový, jako v první části Cest/Poutí. Na diváka je pohlíženo jako na cizince, nebo spíš jako na zapomenutý exemplář. Bodové světlo obrací postava do hlediště. Účinkující nešeří scénami explictiního násilí včetně létajících seker. Herectví všech tří nemá nedostatků. Drobné technické selhání je brané do hry, aniž by bylo ublíženo celku. Závěru neškodí ani velmi důsledné využití orientálně-expresivních masek.

    Melodii vzestupu falusů vedou nástroje falické – tedy klarinet a pozoun. FOTO ARCHIV

    Kopulace Agon Orchestra s osmimilimetrovým filmem

    Projekt Porno music/Musica porno-graficca Petra Kofroně a Ivana Achera kombinuje živou hudbu s projekcí amatérských pornofilmů ze šedesátých let. Autorem asi hodinové kompilace osmimilimetrových záznamů je filmový tvůrce a fotograf Jan Daňhel. Přestože se může zdát, že jsou si projekce a hudební doprovod v tomto projektu rovnocennými partnery, není tomu tak doslova. Zesílený zvuk staré promítačky a její neměnný rytmus je podkladem hudebnímu doprovodu a stává se základem k přenesení diváka a posluchače do doby minulé. V tomto případě se jedná o dobu, kdy depilace nebyla populární záležitostí a kdy linie žen měly více společného s tvarem violoncella (Vít Petrášek), či houslí (Jan Šimůnek).

    Samotná kompilace Jana Daňhela je velmi důsledně strukturovaná. Expoziční části jednotlivých pornofilmů společně vytvářejí předehru, v níž dominují samplery (Kofroň, Acher). Melodii vzestupu falusů vedou nástroje falické – tedy klarinet (Tomáš Čistecký) a pozoun (Jan Jirucha).

    Atmosféra Porno music je vystavěna především na dvou faktorech. Prvním jsou zpomalené pohyby jednotlivých filmů, které hudba dynamizuje. Druhým pak skutečnost, že autoři pornofilmů z let šedesátých nešetřili absolutním detailem. Díky černobílému filmu a vysokému kontrastu se genitálie a třeba i přilehlé spadané listí mohou proměňovat v abstraktní černobílé pohyblivé tvary.

    V rámci kombinace živé hudby a pornografie se nelze vyhnout zmínce o určité dekadenci. Překvapivě to s touto skutečností není nějak zvlášť horké. Agon Orchestra totiž v nemálo momentech pracuje s hudebním minimalismem. Stupňuje se tím tak citlivost celého tématu. Za silně dekadentní lze snad považovat pouze filmové části, ve kterých je krom kopulujících lidí přítomen a účasten jistý čím dál tím méně zmatený bernardýn. Na úkor toho, že pivo v hospodě U čtyř bernardýnů už nikdy nebude chutnat tak jako dřív, se jedná o neobvyklý, silně hudební zážitek.


    Komentáře k článku: …bez srdce…? (No. 2/2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,