Všechno nebo nic
Všichni, kdo občas píšeme, nesnášíme redaktory, editory a korektory, stejně jako Thomas Bernhard si o nich myslíme, že nám ničí naše snažení (a mnohdy tomu tak opravdu je). Jakmile jde ovšem o text někoho jiného, hned na něm vidíme nedostatky, které bychom odstranili, kdyby se článek dostal na náš redakční stůl. Analogií postavy drsného editora je na divadle tak trochu mýtický ŠKRTAJÍCÍ DRAMATURG, který, jak se mi zdá, často v českých divadlech současné doby chybí. Tak tomu bylo i při přípravách inscenace Ibsenovy hry Brand/Oheň, kterou od hlavičkou občanského sdružení Transteatral nastudoval ve smíchovském Prostoru Preslova se skupinou mladých herců, vesměs nedávných absolventů DAMU, režisér Štěpán Pácl (dramaturgie Tereza Marečková, aby nedošlo k omylu: nechyběl dramaturg, ale ŠKRTAJÍCÍ DRAMATURG).
Forma deformující, spící
Brand, mladý farář přicházející na ves, je klasickou ibsenovskou postavičkou, mužem uplatňujícím nevyšší morální nároky na sebe i druhé – navíc svou bizarní morálku realizuje skrze maximu „všechno nebo nic“. Heslo, které se opakuje v průběhu dvouapůlhodinového představení několikrát, si ovšem k srdci nevzali inscenátoři. Text je sice zkrácen z původní neúměrné délky, ale jistá přebujelost stále brání průraznému sdělení. Střet asi pěti režijních koncepcí a nesjednocené herecké pojetí na věci nepřidávají.
Předně si myslím, že redukovat scénu, kostýmy a doprovodnou hudbu prakticky na minimum není vhodnou metodou pro realistické herectví, expresivní řvaní a vůbec hraní na sílu, a dokonce ani pro stylizované kreace na hranici parodie. A že tyhle dvě polohy spolu navíc dělají neplechu, pokud mají být sousedy v jedné inscenaci. Nevím, jestli to tvůrcům nedošlo, ale ke hře se styly a žánry potřebujete taky výtvarnou a vůbec technickou stránku věci. A realistické divadlo? Proč ho hrát v takovém prostoru, jako je Preslova, proč pro něj vytvářet ad hoc hereckou skupinu (pokud přiznáme, že takové divadlo má vůbec nárok na existenci, i když je dnes spíše něčím jako rozhlas po drátě)? Navíc, ode všeho jsou tu jenom části, jenom náznaky, trochu jako by chyběla odvaha hesla „všechno nebo nic“. Nadějeme se i cárů jakéhosi roztomile poetického divadla, to když bílé prostěradlo slouží coby pružná metafora dítěte.
Zásadní jsou zpívané scény, kdy herec „vypadne z role“, prokáže nadsázku, a následující zazpívá: někdy v jakoby operní, jindy swingové nebo muzikálové stylizaci. Nápad to není špatný, ale nějak to nesedí. Hlavně když je podobný fór rámován dvěma smrtelně vážnými, ukřičenými, psychologizujícími scénami.
Už zase ta morálka?
Inscenace fandí Brandovi: ostatně ho šarmantně hraje Miloslav König. Nikdo se raději nezabývá otázkou, jestli jeho myšlení nekulhá na jednu nohu, nebo o co Brandovi vlastně jde. Vidíme ho spíše v konfliktu se (samozřejmě tupým) stádem ostatních vesničanů, z nichž se postupně vydělují různě odpudivé typy. Brand nakonec strhne skupinu vesničanů k tomu, aby jej následovali kamsi do hor na onu správnou, duchovní cestu – aniž jim ovšem vysvětlí, o co mu přesně jde. Jde vlastně o běh dokola kolem scény. Zatímco je Brand nezlomný a o několik délek napřed stále nepolevuje, oni začnou umdlévat, remcat a zastavovat se a nakonec se vrátí do rodného lůna páně biskupova a starostova (což v patřičně komické nadsázce vypadá jako klasický případ střetu idealismu s přízemními starostmi omezenců – není ale aspoň trochu chyba i V Brandovi?). Ti vesničtí burani, maloměstští funkcionáři a ustrašení konformisté, jimž se vždycky znovu zasmějeme, ožívají především v neskutečně zábavných kreacích Radovana Klučky a Richarda Fialy. Druhý jmenovaný si vychutnal zejména Brandovu matku a nečekaně vulgárního biskupa, první předvedl fantastickou sekvenci coby učitel-úředník, co přeci nemá řádné city. Ale zaujali už na začátku co by duo alibistických ctihodných občanů. Od obou se můžeme nadít ještě velkých věcí. V těchto momentech se Brand/Oheň dotýká hvězd, a tyto chvíle jsou taky hlavním důvodem, proč přes to přese všechno má tato inscenace smysl a proč má smysl ji vidět.
A teď: proč?
Zůstává otázkou, proč tvůrci přistupovali k textu, který dává celou řadu možností, tak mechanicky, nota bene nikoli v prostředí kamenného divadla, kde se mechanický přístup dá očekávat, ale ve svobodném prostoru vlastního volného času a v projektu, který je patrně pro všechny zúčastněné srdeční záležitostí. Proč ho hlouběji nepromysleli, proč mu nevtiskli jednotnou estetiku. Proč, když hra má a může mít jednoznačný politický aktuální výklad, na něj rezignovali, ale ne tak, že by úplně absentoval. Proč se od možnosti jevištní básně, akcentující duchovní a poetickou povahu textu, distancovali, ale ne docela. Proč je to místy spíš satira s až groteskními rozměry – ale jen občas, což zpětně vrhá špatné světlo i na ony satirické momenty. Proč jsou schopni několik desítek minut nudit, aby nakonec přišli i s uvěřitelnou a strhující scénou „běhu za horizont“. Proč si z volby všechno nebo nic zase nakonec vybrali jenom tu vlažnost. Vlastně je to pro dnešní české divadlo symptomatické. Konečně má parta mladých, nadějných, nadaných, sympatických a schopných lidí šanci říct to, co chtějí a jak chtějí a vyjde nám z toho zas obyčejná věc, která by se nakonec stejně dobře mohla hrát v jejich konzervativní škole nebo v jejich konvenčních divadlech, kam po jejím absolvování nastoupili.
Transteatral o.s. v Prostoru Preslova – Henrik Ibsen: Brand/Oheň. Režie Štěpán Pácl, překlad Karolína Stehlíková, překlad básní Ondřej Buddeus, úprava Karolína Stehlíková, Tereza Marečková, Štepán Pácl, dramaturgie Tereza Marečková, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Iva Němcová, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 6. června 2010.
Komentáře k článku: Všechno nebo nic
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
