Perfektní simulace lásky
Poslední premiérou této sezony uvedenou v Buranteatru je komorní hra anglického dramatika Martina Crimpa Venkov v režii Adama Doležala. Drama zkoumá mezilidské vztahy a bezútěšnou situaci jedné rodiny, odkud se pojmy jako láska a pochopení již dávno vytratily.
Naprostá absence porozumění
Martin Crimp ve své hře reflektuje krizi manželského páru, který se přestěhuje z města na venkov pod záminkou, aby zde děti měly klid a vyrůstaly ve zdravém prostředí. Důvod stěhování však můžeme hledat i jinde, možná manželé prostě toužili po změně a na novém místě se chtěli pokusit najít k sobě znovu cestu. Nebo je příčinou mladá dívka, kterou podle svých slov lékař Richard nalezne v bezvědomí na cestě a přinese ji domů? Ve zdánlivě banálních rozhovorech se postupně odkrývá Richardova minulost, z níž vysvítá, že setkání s Rebekou nebylo nijak náhodné. Jeho manželka Corina působí zpočátku až přehnaně podezíravě, diváci ale postupně zjišťují, že má k ostražitosti pádný důvod.
Crimpovo drama má zásadní chybu: při jeho převedení na jeviště se ukazuje, že triviálních dialogů je tu až příliš, často se hraje na slovíčkaření („Kabelka. Ruksáček. Neměla něco jako…“ „Ruksáček?“ „Ano. Ruksáček. Kabelku. Cokoli. Netvař se tak hloupě.“ „Proč říkáš ruksáček?“ „Proč to říkám?“ „To se běžně neříká“ nebo výrok „Sprcha dělá zvuk sprchování.“) a věty jsou tak často bezobsažné. Postavy jednotlivé repliky mnohokrát opakují („Vlezla mi do auta, to je všechno.“ „Aha“ „Prostě mi vlezla do auta.“ „Aha. Prostě ti vlezla do auta.“). Absurdní rozhovory mají svou funkci – poukazují na naprostou nemožnost komunikace a porozumění mezi manželi. Někdy mluví oba zároveň, aniž by se vzájemně poslouchali, nejsou ochotni vnímat potřeby druhého.
Ve vyprávěcím čase jsou však dialogy zcela umrtveny. Corina vypráví často a ráda – jak strávila odpoledne a večer, co dělala, koho potkala, o čem přemýšlela. Problémem je právě obsah vyprávěného. Je opravdu důležité vědět, že si před couváním s autem nastavila zrcátko? Corina navíc detailně převypráví i všechny rozhovory, které při své minulé činnosti vedla. Tím, že o nich mluví v minulém čase a diváci nemohou vidět probíhající rozhovory na vlastní oči, jsou potenciální dramatické situace předem zabity a delší vyprávěcí pasáže působí nudným a uspávajícím dojmem.
Život v přetvářce jako normální stav
Herci se snaží, ve svých projevech jsou přesvědčiví: Richard (Jiří Hájek) je skutečně mužem dvou tváří, Corina (Bára Zetelová) manželkou v domácnosti vynucující si manželovu pozornost a sebevědomá Rebeka (Kamila Zetelová) opravdovou femme fatale. Corina, starostlivá žena a matka, si často nesmyslně vymýšlí (chce donést sklenici s vodou, když ji však ochutná, připadá jí příliš bez zápachu a chuti, proto ji donutí vypít manžela) – ve skutečně tím chce ukázat svou převahu nad Richardem, potřebuje mít poslední slovo. Také Rebeka chce Richarda ovládat, kvůli ní se manželé stěhují na venkov. Rozdíly mezi oběma ženami jsou naznačeny jednoduchými gesty – zatímco Corina pečlivě kropí květiny v truhlících, Rebeka do nich odklepává popel z cigaret. Richard si hraje na zodpovědného lékaře, ve skutečnosti svou ženu podvádí a bezděčně ji chce připodobnit milence (darem červených bot na podpatku, které nosila Rebeka, dává jasně najevo svůj záměr). Žije dvojí život, jako pozorný manžel i jako muž vědomý si své moci a svádějící dívku závislou na drogách, která od něj potřebuje „medicínu“.
Postavy však nedostávají mnoho příležitosti rozehrát skutečné drama, repliky se točí v kruhu stejně jako jejich život – v závěru se vrací vše opět na počátek, stále jsou tu manželé, kteří si již dávno nerozumí a jakákoli snaha o oživení jejich manželství přichází vniveč. Nejlépe jejich vztah pojmenovává přítel Morris (o němž se dozvídáme opět jen z vyprávění nebo z telefonických hovorů), jenž Corinu zdánlivě uklidňuje: „Jsem si jistý, že simulujete lásku velice dobře. Jsem si jistý, že vy dva budete lásku simulovat perfektně.“
Scéna je tvořena šicím strojem, proutěným košem na prádlo, květináči a v pozadí houpací sítí, v níž zpočátku leží omámená Rebeka. Kameny jsou rozházeny po jevišti, později se z nich poskládá lavička. Do domu se přichází přes lávku, která je stejně křehká, jako vztah obyvatel domu. Využití přírodních materiálů – dřeva a kamene naznačuje prostředí venkovského domku. Scéna navozuje pocit domáckého prostředí a útulnosti, o to větší přichází rozpor, když se postupně odhalují skutečné vztahy manželů.
Inscenace se ale až příliš opírá o text, který neobsahuje mnoho dramatických situací a ve vyprávěcí lince je monotónní. Zajímavá scéna ani schopní herci nemohou sami o sobě stačit k tomu, aby inscenace diváky zaujala, důležitý je i výchozí materiál a jeho zpracování. A právě v tom je možná chyba. Osobně si myslím, že by příhody, o nichž se jen mluví, mohly být inscenovány přímo na jevišti, čímž by zmizely fádní monology a dramatická linka by se mohla rozvíjet. Tvůrci si však vybrali jinou cestu – a názor na ni si může udělat každý sám.
Buranteatr – Martin Crimp: Venkov. Překlad Jitka Sloupová, režie Adam Doležal, dramaturgie Jan Šotkovský, scéna Zetel a kol., kostýmy Jitka Šotkovská a kol. Premiéra 5. června 2010.
Komentáře k článku: Perfektní simulace lásky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
