Divadelní noviny > Blogy

Zvěsti z Krytu (No. 14)

Schvátila mne nechuť

z pocitu marnosti. Morduji se s tím svým blogem, aniž jsem přesvědčen o jeho účelnosti. Snažil jsem se provokovat, a nevyprovokoval jsem si za ten půlrok kromě  panů Pavlovského a Hulce než čtyři ohlasy. Z toho jeden byl můj. Kdeže tedy „smysluplnost“. Spíše pocit marnosti nad marnost, protože člověk, když má připomínku k něčemu, co mu nedá spát, má dojem, že tím byl onen jeho trn patě vytržen a spálen v ohni. A ono, jak to jen říci – prostě nic. A o to hůř se to pak snáší.

Klasickým případem jsou nešvary, hrubě ponižující rodný jazyk. Není tomu tak dlouho, co moderátorský telegénius paní Voldánová vypustil ze svých kmitavých retů termíny erár a kasa. A dnes jsou jimi zaplaveny v podstatě veškery sdělovací prostředky včetně Lidových novin, které kdysi dokonce zveřejňovaly sloupek na obranu jazyka českého. Postěžoval jsem si tehdy, že kdybych nevěděl, co nám moderátoři ČT (v tom statečně odolávají na komerční Nově!) chtějí říci, že bych jim nerozuměl. A po pár měsících z toho máme masové hnutí zásadně opovrhující důležitostí podstatných jmen, debilně, naprosto bezmyšlenkovitě a automaticky zatemňující sdělení důrazem na slovesa a přídavná jména ve snaze lézt do zadku módní akčnosti. Ba dokonce i křestní jména zdůrazňující nad příjmením.

Pro trochu citlivějšího člověka to jsou pádné důvody opravňující sebevražedné úmysly. Zvláště na podzim, který nám začíná nastavovat svoji truchlivou tvář. Inu – jak jsem řekl: marnost nad marnost. V dnešní době má kromě úpadku morálky svoji zelenou i bezohledná lidská blbost. A to, že u sportu si mohu vypnout zvuk, a přitom na vlastní oči vidět – a neslyšet – originální sporťácké „vědecké“ novotvary, nevnímat jejich vtipnost a cizojazyčnou vzdělanost, to mi nestačí. Zvláště když přitom nemohu z obrazovky selektivně vygumovat ksichty (mechanický opravovač mi místo toho napovídá: kvichty! – i to má svůj půvab) přiblblíků z řad klubových fanoušků, které hráči i vedení oddílů tak servilně zbožňují. A nevyvodí důsledky ani z fašistického řádění mentálně zakrslých agresivních individuí v prostorách pražského metra. (Čí chleba jíš, toho píseň zpívej.)

Odskočil jsem si podívat se na zpravodajství. Po několika málo minutách mne však na ČT 1 knokautoval náš činaný, ušlechtilý, nažehlený, pečlivě vyslovující moderátor Jakub Železný, který ze svých rtíků zcela bez zábran vypustil do éteru jedno z nejhnusnějších slov současného moderátorského slovníku: partaj! Bolestně jsem zalkal: Již nechci žíti více, když už i on, božský…, a odešel jsem do komory, vzal šňůru na prádlo a pověsil se na klice. Bohužel, v tu chvíli se vřítily do dveří bytu mé drahé děti se ženou, vracejíce se z procházky v parku, a spatřivše mne, zoufale pobíhaly kolem a volaly: Tatínku, tatínečku, cos nám to udělal!  a rvaly si své kučeravé vlásky. Žena duchapřítomně přetrhla provaz, dýcháním z úst do úst a naléháním na hrudní koš navrátila mne zpět do života. Všichni jsme pak splakali ve společné náruči. A od té doby jsem se zatvrdil, ve jménu svého rodinného štěstí stal jsem si imunním vůči kurvení rodné řeči a žádný z paznehtů mne nedonutí nevratně propadnout na dno zoufání.

To jsem se zase jednou rozjel! A přitom jsem původně chtěl navzdory všemu jen napsat pár řádků o poetice jistého druhu divadelních her a o vztahu českého lidu k poezii veskrze. Ale když už jsem to nekousnul, dokousnu.

Tedy:

Existuje určitý druh lidí, a s narůstajícími moderními trendy života početně převládající, kteří mne značně denervují chlubným prohlašováním, že poezii nerozumí. Většinou jde o zaměstnance bankovnictví a do holohlava vyholené mužné muže. Dlouho jsem je respektoval, dokud jsem si neuvědomil, že vlastně hrdě přiznávají jen svoji  vlastní citovou otupělost, za niž ovšem možná ani nemohou. (Kruté dětství, sirotci vyrostlí na smetišti, rodiče je sice netřískali, ale nutili je učit se básničky, zpívat, chodit do divadla, poslouchat hudbu…) Takže srdcem poezii vnímat nemohou a rozumem to nejde. A co se v mládí nenaučíš, na stará kolena a ve vytoužené konzumní společnosti navíc, nedoženeš. A naučil jsem se dávat si na takové lidi majzla. Protože jejich citová zmrzačenost se vyznačovala i jistou měrou asociálního cítění. Ale při své naivitě jsem vždycky naletěl. Zvláště když někteří z nich si schválně nechali narůst vlasy nebo se přesunuli mezi úspěšné manažery a v podstatě vekslácké milionáře.

Na chápaní poezie má zajisté svůj podíl i rozumová složka lidské bytosti, zvláště jde-li o poezii hýřící metaforami, ale základem pochopení bude vždy srdce, banálně řečeno. Cit. Toť onen zakopaný pes. A bylo by tedy férové, kdyby lidé, neteční k poezii, neříkali hrdě, že jí nerozumí, ale jen promiňte, nemám cit, mám okoralé srdce, případně uváděli na svoji omluvu: …ale dobře spočítat si  dovedu vše. Doba je na jejich straně. A proto poezie zlikvidujeme v rozhlase, velkomyslně ji ponechávajíce skoro už jen jako pozornost k nedělním řízkům. Prznění citu, vkusu, kult ošklivosti, a hlavně ten příšerný trend zábavy za každou cenu a debilní (to není nadávka, to je věcné označení žánru), myšlenkově ubohé televizní seriály, kult „celebrit“, které jsou spíše odpadem společnosti, celý ten trend propagované současné spotřební kultury jim pomáhá, až se může přetrhnout. Ve jménu svého korunního hesla: Maximální zisk je nám Bohem.

Poezie se ale vkrádá i do prózy. A s prózou do divadelní literatury. Šťastně ji obohacujíce. Aby se nešťastně stala odpudivou právě pro ty, jimž je poezie cizí. Protože mezi různými divadelními žánry existují i hry založené na poetické stylizaci jazyka. Začněme u literatury, u prózy. Tady je to jasnější.

Vezměme si například jazyk Vladislava Vančury. Volím ukázku z jeho povídky F. C. Ball:

…před čtyřmi lety vstoupil na palubu drogerie (příručí – vysvětlující poznámka) a přijal mrav i učení magistrovo. „Hej, hoši, hej! Táhněte ráhna výš!“ po způsobu námořníků, již zvedajíce plachtu, pěním této písně se povzbuzují k práci, sluha, příručí a autor zpívali verše.

Když vešlo do krámu děvče a žádalo s uzarděním hořké vody,  /…/ bylo příručímu lézt na pyramidu schodů a veršům dal spustiti se jako lijavci. Ale ježto dívka z písemnictví neznala než K. Hašlera, jenž se jí jevil bohem písemných prací veršovaných, právě tak jako kdysi kterýsi venkovský zbujník a práč, jenž za magistra chirurgie pokládal ponocného, když mu jednou ranou rozbil čelist a dvé stoliček, tato dívka, slyšíc verše podstatně lepší, nebyla na pochybách, že příručí, básní-li, chce říci oplzlosti, ale nemaje dosti vzletu ani génia, porouchal kuplet a jasné dvojsmysly. Odešla uražena, aby večer čekala na toho hezkého hocha, až půjde domů.

A teď to zbavme té nadbytečné poetičnosti, která jen brzdí vyprávění, a jděme po ději, protože ten je přece na tom to nejdůležitější (hle, vizte počátky akčnosti – rozvinu: vrcholící ve stupidně pojatých televizních zprávách skoro všech stanic /hlavně ČT/, kdy pořád někdo musí někam naprosto nefunkčně, pomateně a pro nic za nic chodit, aby se hýbal obraz, jinak by to divák nevydržel!):

…do drogerie nastoupil před čtyřmi lety, a jak zde bylo zvykem, povzbuzovali se s kolegy v práci zpíváním veršů.

Když přišlo hezké děvče a žádalo hořkou vodu, musel vylézt na žebřík a přitom zpíval verše. Protože dívka znala z literatury jen K. Hašlera, když slyšela verše podstatně lepší, bylo jasné, že příručí jí chce takhle říct oplzlosti, ale protože není génius, nesvede pořádný kuplet s jeho dvojsmysly. Uraženě odešla, ale večer čekala, až tento hezký hoch půjde domů.

Je tu jistý rozdíl.

Další příklad: pár řádků z Viana, z jeho Červené trávy:

…Dotančili ke dveřím.

            „Pojď se trochu projít ven,“ řekl Wolf Folavril.

            „Ráda.“

Cestou si nabrala z talíře hrst třešní a Wolf ustoupil stranou, aby mohla projít. Dotýkali se celým tělem noci. Obloha se koupala ve tmě převalujíc se neposedně jako pobřišnice černé kočky, která pilně zažívá. Wolf držel Folavril za ruku; kráčeli po štěrkové pěšině. Pod jejich skřípavými kroky vyrážely drobné vysoké tóny, jako by zvonily zvonky z křemene. Wolf zakopl o okraj trávníku a zachytil se Folavril. Podlomila se v kolenou a oba dosedli na trávník; když zjistili, že je vlahý, natáhli se vedle sebe, aniž se jeden druhého dotkli. Náhlý závan noci pojednou odhalil několik hvězd. Folavril chroupala třešně; slyšel, jak jí v ústech prýští svěží voňavá šťáva. Wolf ležel na zádech, jeho ruce mnuly a drtily aromatické stonky. To by se tam spalo! …

A teď to trochu zakčněme:

…Dotančili ke dveřím.

            „Pojď se trochu projít,“ řekl Wolf Folavril.

            „Ráda.“

Cestou si nabrala z talíře hrst třešní a Wolf ustoupil stranou, aby mohla projít. Byla už noc. Wolf držel Folavril za ruku; kráčeli po štěrkové pěšině. Zakopl o okraj trávníku a zachytil se Folavril. Podlomila se v kolenou a oba dosedli na trávník; natáhli se vedle sebe, dívali se na hvězdy. Folavril jedla  třešně. Wolf ležel na zádech. To by se tam spalo!…

A je to.

A teď převeďme tento normalizační postup do divadelní oblasti:

P. H. Cami: Opilcovo dítě aneb Malý mstitel

Scéna představuje ubohý příbytek.

HODNÉ DÍTĚ (samo): Kdyžtě byla pracovala bez chvilky odpočinku po celý boží týden, má ubohá matka se odebrala odevzdat sedm tisíc zhotovených potítek pod paží do svého konfekčního podniku. Zatím co můj nehodný otec se opíjí po hospodách na starém městě.

UBOHÁ MATKA (vchází): Již jsem zpátky. Mé drahé dítě, uškubla jsem ze své hubené mzdy několik krejcarů, abych ti koupila tuto skromničkou hračku.

HODNÉ DÍTĚ (si bere hračku): Ó, to je ovčín s malým ovčáčkem, s malou ovčačkou, s malými ovečkami s růžovými pentličkami a se zelenými stromečky na kulatých dřevěných podstavečcích!

UBOHÁ MATKA: Dnes máme sobotu. Tvůj hanebný otec se vrátí opilejší než obvykle. To zase padne ran v našem ubohém příbytku.

HODNÉ DÍTĚ: Ach, kdyby mi bylo sedm nebo osm let, to bys viděla, jak rychle bych tě osvobodil z područí tvého katana. Četl jsem v novinách, do nichž balíš své dílo, o hrdinských činech těch hodných dětí, které proženou otci hlavu kulí, aby osvobodily svou matku, nebo které probodnou dýkou matku, aby osvobodily otce. Příklad těch malých mstitelů mě pronásleduje ve dne v noci. Ale běda! Je mi teprve šest s půl. Revolver by byl ještě příliš těžký pro mé útlé dětské ručky.

Učiňme text srozumitelnějším a přehlednějším:

HODNÉ DÍTĚ (samo): Zatímco moje matka ubohá šla odevzdat do konfekčního podniku své celotýdenní dílo, sedm tisíc zhotovených potítek pod paži, můj otec chlastá kdesi na starém městě.

UBOHÁ MATKA (vchází): Už jsem zpátky. Ušetřila jsem několik krejcarů a koupila ti tuto roztomilou hračku.

HODNÉ DÍTĚ (si bere hračku): Jejda, to je ovčín, s  ovčáčkem, ovčačkou a s malými ovečkami!

UBOHÁ MATKA: Dnes máme sobotu. Otec se vrátí opilejší než obvykle. To zase u nás bude veselo.

HODNÉ DÍTĚ: Kdyby mi bylo sedm nebo osm let, to bys viděla, jak bych se mu postavil.  Četl jsem v novinách o hrdinských činech dětí, které zastřelí otce, aby osvobodily svou matku, nebo které probodnou dýkou matku, aby osvobodily otce. Ale mám teprve šest s půl roku. Neudržím  revolver.

A ještě do třetice

Tentokráte je to ukázka z textu hry Ach, Čechy krásné, Čechy mé, má duše by se ráda touhou pnula, ale nepne se, kterou jsme uváděli u nás v Krytovém divadle.

(Daliborova tvrz. Dalibor vyřezává dítěti prostinkou hračku, jeho žena Maruše sedí opodál a v loktuši  kolébá dítě prozpěvujíc ukolíbavku Halí belí, koně v zelí…Vše je na scéně umístěno těsně při horizontu.)

Dalibor (k Maruši): Tak jsem chtěl děcku vyřezat panenku, ale snad i s kravičkou dojde potěšení. (Řeže dál.) Kolikrát si vzpomenu na svého bratra Přemka. Budou tomu už tři skoro roky, co jsme se pro tě rozkmotřili. Měl jsem vás oba rád stejnou měrou. Však v lásce k tobě převážil u mne hlas přirozené touhy po milosti. Čas rány nezacelil. Ale což, ničeho nelituji. Nemohlas přece být ženou nám oběma naráz. Já byl v své lásce neústupný a odměnous mi povila naši překrásnou dcerušku.

(Ozve se klepání na dveře.)

Dalibor: Pojď dále, kdo v dobrém přicházíš.

Purkrabí Tista (v doprovodu družiníka): V dobrém přicházím, ale se zlým posláním. (K myslivci.) Tak co? Poznáváš jej?

Družiník (vyděšeně): Ano! To je on! Poznávám jej podle jeho dokonalé plešatosti! Toť on, ten vůdce lapků! Toť ten, který nás přepadl a oloupil! (Chce se na něj vrhnout.)

K porovnání pak si dovoluji posloužit méně barevnou verzí, dávající přednost ději:

Dalibor (k Maruši): Tak jsem chtěl holce vyřezat panenku, ale vychází mi z toho kráva. (Řeže dál.) Vzpomínám na bratra Přemka. Už jsou to tři skoro roky, co jsme se kvůli tobě rozešli. Měl jsem vás rád oba, ale nakonec u mne přece jen převážila přirozená touha po lásce.  Ničeho však nelituji. Nemohlas přece spávat s námi oběma. Odměnou je nám naše dceruška.

(Ozve se klepání na dveře.)

Dalibor: Dále.

Purkrabí Tista (v doprovodu družiníka): Přicházím se zlým posláním. (K myslivci.) Tak co? Poznáváš jej?

Družiník (vyděšeně): Ano! To je on! Vůdce lupičů, kteří nás oloupili! (Chce se na něj vrhnout.)

A pročže se o tom tak zeširoka rozepisuji? Inu proto, že v dramaturgii už jen sám příklon k repertoáru založenému na způsobu, kterým je jazykově traktován příběh, znamená stát se automaticky divadlem menšinovým. A těžko se dá uhájit právo na existenci. Jediným východiskem se pak zdá být změna dramaturgie. Inu – svoboda je poznaná nutnost. A  praktičnost při současném společenském trendu bude mít ve střetu s jakousi efemérní, osobitou krásou vždycky navrch. Protože krása se nedá, s prominutím, žrát.

RV

P.S.: A mám to i ve vlastním spolku. Jedna z mých s léty těžce vyškolených opor odchází: …Nedovoluji si mluvit o kvalitě, nebo zpochybňovat úroveň provedení jednotlivých představení, přesto mě dramaturgie nepřijde příliš přístupná divákovi (ne ve smyslu se vnucovat, ale ve snaze pochopit, o co má divák zájem).

• Autor: Radim Vašinka
• Publikováno: 19. října 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zvěsti z Krytu (No. 14)

1. Petr Pavlovský

   

   Klobouk dolů, Mistře,
   aneb: Nechte na hlavě (jak říkají palestinští Slované)! Rozveselil jste mne, pobavil, rozzářil pochmurný, podzimní, nedělní večer, hned je jednomu lehčeji (stupňuji to správně?) u srdce!
   Potěšil jste mne, i já se Vás pokusím potěšit, jakkoli i kriticky (já už jiný nebudu).

   1. Pokud jde o reakce na Vaše texty, smiřte se s tím! Já mám svůj blog jako týdeník – kolikátý týden v roce, tolikáté číslo blogu, a to ještě blogy z přehlídek či festivalů mají tolik dílů, kolik dnů ta akce trvá! K tomu přičtěte 17 dílů historie Literárek a sem tam i něco mimo blog (např. nekrolog na I. Osolsobě).
   Výsledek? Nemám o nic víc ohlasů než Vy. Buď jsme nezajímaví nebo s námi všichni ve všem souhlasí nebo nás nečtou nebo jsou líní psát nebo to nedovedou nebo se nás bojí… Vyberte si!

   2. Jste moc přísný, Mistře (ale ne na sebe)! Slova jako erár či kasa nejsou přece nespisovná! A ta či partaj nejsou nic víc nespisovná než slangová expresiva „ksichty“, či „dát si majzla“, to snad uznáte!

   3. U moderátorů mě často neštve ani tak slovní zásoba, jako výslovnost. Například všechna francouzská či německá slova vyslovují „anglicky“ nebo dokonce „smíšeně“ („sťúdnt agency“ místo ejdžensy). V poslední předvolební době byla frekventovaná kandidátka do senátu Eliška Wagnerová. Téměř všichjni ji vyslovovali „vagnerová“, místo „vágnerová“ (a stejně i vyslovují skladatele „vagner“). Netrvám na tom, aby se vyslovoval Mócart, ale co je moc, to je moc. Obzvlášť u J. Železného bych čekal z domova jinou jazykovou připravenost ohledně němčiny. Ale to víte, angličtina je mocná. Vždyť „otomují“ i takoví vzdělanci, jako politoložka profesorka Dvořáková nebo, Bůh mě netrestej, kandidát na presidenta Sobotka. A to prý je konzervativcem!
   Ach jo: It´s about professor Higgins! Ten by tu měl kšefty!

   4. Jako bývalého pedagoga ve věcech uměleckých mě nadchl Váš praktický kurz na téma „co dělá text poetickým“ – to patří do čítanek! Máte pravdu: krása se na chleba mazat nedá! Abych parafrázoval písničku V. Müllera: „…je to hezká věc, ale prachy, prachy si za ni nekoupíš!“

   21.10.2012 (18.32), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Vladimír Hulec

   

   Pánové, Radime a Petře,
   nechal jsem si od administrátora zjistit čtenost Vašich blogů za poslední 3 měsíce /srpen, září, říjen/ a máte tuto sledovanost:

   Radim Vašinka a jeho blogy:
   484 unikátních zobrazení (tedy z různých netových adres, jinak je to 539 zobrazení).
   Blogy mají kolem 100 pravidelných čtenářů.
   Průměrná doba strávená na stránce: 02:56 min.
   Nejčtenější byly Zvěsti No. 11 z 31. července, ale otevřeny byly dokonce i No. 1 – tedy z ledna t.r. (23 otevření ze 17 unikátních adres v prům. délce 01:52 min.)
   Průměrně nejdéle čtené byly Zvěsti No. 13 z 18. srpna (prům. délka čtení 06:31 min.).
   Průměrně nejkratší dobu – z „nových“, tedy publikovaných v srpnu a později – strávili čtenáří u Zvěstí No. 12 z 8. srpna (04:14 min.). Připočteme-li ale i Zvěsti No. 11 z 31. července, je nejkratší čtenost právě u nich: 01:49 min. Dané je to pravděpodobně i největší čteností (dvojnásobná oproti No. 12, ovšem srovnatelná s No. 13), neb někteří zřejmě otevřeli blog jen krátce, informativně.
   Největší čtenost je vždy v průběhu prvních dnů po zavěšení nového blogu – kol. 30-40 otevření denně. Bylo to v první polovině srpna a je to i nyní. Tyto – aktuální – Zvěsti No. 14 měly do včerejších cca 20 hod. 51 zobrazení (46 unikátních) v prům. délce 05:45 min.

   Petr Pavlovský a jeho blogy
   mají 1.688 unikátních zobrazení (celkem 2.057 otevření).
   Čtenost velmi kolísá, od 35 do 165 /různých/ čtenářů jednoho blogu.
   Průměrná doba na stránce textu: 03:06 min
   Nejčtenější byl Time Out No. 32 z 3. srpna (skoro dvojnásobná čtenost – 187, z toho 165 unikátních otevření – než u většiny ostatních), pak No. 35/3 z 26. srpna (156, z toho 145 unikátních otevření) a No. 41/2 ze 4. října (144, z toho 114 unikátních).
   Nejdelší průměrnou čtenost měl Time Out No. 35/2 z 25. srpna (06:15 min.).
   Nejkratší průměrnou dobu čtení – z „nových“, tedy psaných v srpnu a později – měl Time Out No. 36 z 2. září – 01:54 min.
   Nejvíce byly Time Outy čtené v polovině září – nad 150 otevření denně a v době Grand Prix Bohemia, kdy dosahovaly ke 100 denně.

   23.10.2012 (1.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Petr Pavlovský

   

   Díky za sumarizaci, takový komfort co do přehledu o čtenosti autor tištěného média nikdy nemá!
   Time Out No. 32 z 3. srpna je o Fr. Kupkovi
   Time Out No. 35/2 z 25. srpna je o druhém dni Kuksu
   Time Out No. 35/3 z 26. srpna je o třetím dni Kuksu
   Time Out No. 36 z 2. září: Pussy Riot – provokativní
   pornoobscénnost, mystifikace nebo divadelní
   satira?
   Time Out No. 41/1- 3 z 2.- 4. října: Grand Prix
   Bohemia Radio

   26.10.2012 (13.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ