Divadelní noviny > Festivaly Kritika

Ticho v Lidicích

Pojednávat o Lidicích je nelehký úkol. Ať už pro jejich význam v české historii, pro český národ a jeho sebe-pojetí, pro „váhu“ jaká mu byla dána minulým režimem, či z hlediska lidského – díky pamětníkům a jejich potomkům. Autoři projektu Rozeznění Lidice 2012, v čele s iniciátory Vilémem a Lenkou Faltýnkovými, si toho jsou velmi dobře vědomi. Jejich přístup ke stále „bolavému“ tématu je možná netradiční, avšak citlivý a především lidský.

Projekt je popsán jako interaktivní audiodrama, jemuž propůjčili hlas mnozí známí čeští herci. Návštěvník dostane mobilní telefon se sluchátky a sám se vydá do prázdného údolí, kde stávaly staré Lidice. Během procházky po pietním území uslyší díky GPS systému právě ty příběhy, které se vztahují k místům, kudy zrovna prochází. Do ruky dostane také „program“ s mapou vypálených Lidic, v níž je zakreslen každý dům, a dle čísla popisného jsou zde uvedeny informace o rodině, která v daném domě žila.

Audiodrama, jehož scénář napsala Tereza Semotamová a režie se ujal Thomas Zielinski, se odehrává v několika dopoledních hodinách pár dnů před samotnou tragédií. Dialogy jsou sice smyšlené, ale vytvořené na základě rozhovorů, které by skuteční obyvatelé příslušných domů mohli vést. Důležité je zde slůvko „mohli“ – nejedná se o reprodukce jejich intimních rozprav, ale naopak hovorů, které občas působí banálně a klišovitě. Rozpravy dědečka s vnukem, kluků hrajících si venku před domem, děvčátka a jejich panenky… Ve své jednoduchosti a naivnosti jsou však v jistém ohledu podobny každodennosti.

Zpočátku má člověk pocit, že údolí musí projít celé, vyslechnout si všechny příběhy. Prochází se a hledá. Po chvíli si však uvědomí důležitost oněch tichých okamžiků, kdy dialog skončí, naše okno do života zavražděných je uzavřeno a člověk je opět ponechán sám se sebou. Či lépe řečeno – s vypálenými Lidicemi, s památkou na osoby, do jejichž života jakoby právě nahlídl. Dojde mu, že všechny příběhy stejně nikdy neuslyší, což je vlastně metaforou pro místo samotné.

Faltýnkovi provedli pečlivý výzkum a o Lidické realitě ví opravdu mnoho – a to o období před tragédii (jména obyvatel jednotlivých domů znají zpaměti, stejně tak jejich věk, povolání či ambice…), tak po ní (znají osudy jednotlivých žen, které tragedii přežily, stejně jako osudy jejich dětí). Bohužel, tento vhled a především péče se neprojeví v plné míře v audiodramatu samotném (náznakem je jen onen doplňující text s informacemi), ale až při hovoru s manžely Faltýnkovými. Jinými slovy, je to projekt, který čeká na své pokračování, či snad dokončení a zdokonalení –  a to jak po stránce technologické, tak především v doplnění obsahovém.

Nelze tedy říct, že by Rozeznění Lidice byly především uměleckým projektem. Spíše naopak – jedná se o nenásilnou a ojedinělou formu, jak vzdát úctu Lidické tragedii. Je to právě díky zobrazení obyvatel Lidic jako lidí s konkrétními osudy, starostmi a ambicemi. Lidice přestávají být pojmem z učebnic dějepisu a televizních dokumentů, ale stávají se vesnicí se skutečnými lidmi, jejichž individuální osudy nás zajímají a dotýkají se nás. Tím, že člověk údolí rychle neproběhne, ale stráví zde o samotě i dvě hodiny, je návštěva pietního území o to intenzivnější. Jemnost oné vzpomínky je nakonec mnohem působivější než monumentální a chladná stavba Lidického památníku.

(Více informací o projektu naleznete na: www.rozezneni.cz)

• Autor: Dominika Andrašková
• Publikováno: 26. října 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ticho v Lidicích

1. Radka Treichelová

   

   Myslím si, že rozhodující je názor občanů Lidic.Souhlasím s názorem paní učitelky – použít někde jinde, ale ne na pietním území. To, co se dělo v obci několik dnů před katastrofou není podstatné- nevypovídá o samotné tragedii. Ticho podle mě k Lidicím patří.

   22.03.2013 (11.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ