Time Out Petra Pavlovského (No. 44)
Jan Antonín Pitínský oslaví 30. X. sedmapadesátiny
Cenu MK ČR za rok 2012 získal na návrh odborné komise Pavel Šmok. Pokud si vzpomínám, v té předchozí komisi, které jsem tři roky předsedal, byl P. Šmok nejméně jednou ve „finále“, ale v závěrečnékm tajném hlasování jej vždycky někdo „předběhl“.
Režisér Jan Antonín Pitínský v roce 2009. FOTO JAN KARÁSEK
Možná, že to bylo právě v roce 2007, kdy jsem u příležitosti předávání ceny MK ČR v Muzeu české hudby, pronesl toto laudatio:
Milé dámy, vážení pánové!
Cenu Ministerstva kultury získal za divadelní režii Jan Antonín Pitínský. Není to tak úplně samozřejmé, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jistě, je to aktivita v jeho práci nejfrekventovanější, ale nelze nevidět, že je i významným literátem, že se zpravidla nejenom významně podílí na konečné verzi inscenovaných textů, ale že má na svém kontě i řadu relativně standardních divadelních her, které se dočkaly inscenací na Pitínském jako režiséru zcela nezávislých.
Jan Antonín Pitínský patří v české kultuře ke zvláštní divadelnické generaci, která na profesionální dráhu vykročila takříkajíc zároveň s listopadovým převratem. Do té doby se mnozí z ní pohybovali v oné šedé zóně „jedenapůlté kultury“, režimem nepodporované a jenom s nelibostí trpěné, občas i perzekvované zákazy, zvláště když třeba jednou nohou vstoupila na půdu disentu.
Zdeněk Petrželka proto neprošel žádným institucionálním uměleckým školením, ale zato absolvoval „univerzitěty“ praktického života i mnohých amatérských uměleckých aktivit; sebevzdělávání mimo jiné právě na tvůrcích meziválečné sovětské avantgardy, Ejzenštejnovi a Mejercholdovi, kteří se nakonec komunistickému režimu zákonitě znelíbili. Vzdělávání neoficiální, ale o to hlubší a vyhraněnější.
Většina našich divadelních režisérů má tendenci spojit svou tvorbu alespoň na určitou dobu s určitým souborem. Vede k tomu již způsob vysokoškolského divadelního vzdělávání a má to i mnohé výhody: mít vlastní soubor, nejlépe s vlastním osobitým stylem. Pitínský jde cestou přímo protichůdnou. Ne snad, že by okruh jeho působišť byl zcela neomezený, ale rozhodně není nikde kmenovým režisérem souboru.
Nemohu tu nevzpomenout na Alfréda Radoka, jehož jméno nesou ceny, kterými byl J. A. Pitínský několikrát poctěn. I on dokázal znovu a znovu v různých souborech prosazovat svou poetiku velké divadelní metafory.
Pitínský je režisér mnohostranně excentrický, čímž nemám zdaleka na mysli pouze jeho neumdlévající úsilí po experimentu. Zdá se, že na rozdíl od většiny ostatních generálů našich jevišť zůstal zvláštním, venkovsky ostýchavým umělcem, který si nejlépe rozumí s básnickými texty často nepříliš populárních autorů.
Raisův a Pitínského Kalibův zločin ve Slováckém divadle. FOTO JAN KARÁSEK
Pitínský je především lyrikem českého divadla. Podíváme-li se na soupis jeho více než 60 profesionálních inscenací, nutně nás zaujme specifikum jejich dramaturgie. Téměř žádní klasikové světového dramatu. Jednou Sofoklés, jednou Ibsen, párkrát Bernhardt, ale nemýlím-li se, žádný Shakespeare, žádný Molière, žádný Čechov. O to víc zde nalézáme klasických dramatiků českých a především mimodivadelních autorů naší i světové provenience. Pitínský o sobě říkává, že je především čtenářem, ale on je zároveň i výrazným autorem, je sám sobě kongeniálním dramaturgem!
Již jsem naznačil, že Pitínský rozhodně není velkoměstský divadelník, i když vytvořil i rozměrná díla pro naše největší scény. Jeho přínos českému divadelnictví má spíš charakter vzácného koření, kterým ochucuje i produkci divadel regionálních, které trousí po divadlech mnohdy nevelkých prostorem, leč zásadních svým uměleckým významem. Jeho režie znamenají jak pro obecenstvo, tak i pro soubor vždy jakousi uměleckou hygienu, lázeňský pobyt v nezvyklém, duchovně léčivém prostředí, osvěžení, napětí, radost z nového a nečekaného. Nikdy ale nejde o hru na jistotu již dosaženého, vždy je zde snaha objevitele. Ne ovšem snaha samoúčelná, snaha o novost za každou cenu. Je to snaha najít v interpretovaném díle to, co v něm skrytě, leč nesporně je, jenom si toho dosud jiní nevšimli. Zjednodušeně řečeno: Pitínský hledá a většinou i nalézá zasuté, skryté hodnoty, kvality povrchním pohledům skryté. Doufejme, že tyto jeho snahy jsou co nejnakažlivější, a přeji mu, aby je i nadále šířil světem českého divadla.
Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 44)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
