Divadelní noviny > Názory – Glosy
Kvalita roste jen z kvantity
Koncem léta a začátkem divadelní sezony přestříháváme každoročně nový „festivalový náhrdelník“ a začínáme vysbírávat jednotlivé korálky rozmanité velikosti, jakosti i lesku. První se zatřpytil na Letní Letné, další v Plzni, a už člověk neví, kam se vrhnout pro další, rozkutálené všude možně – invencí Pražského divadelního festivalu německého jazyka, pro naše inscenátory tradičně asi nejinspirativnější přehlídky, dokonce až do berlínské Volksbühne…
A opět – též proto, že se blíží rozmanitá grantová klání, či spíše roztočení ruletky jen se symbolickým krytím – drnčí v uchu únavná repetice otázky: …a nemáme těch festivalů příliš mnoho? Je z rodu otázek …a není těch divadel v Praze příliš mnoho? aktualizované v době nešťastné divadelní občanské války na Mariánském náměstí mezi divadly kontinuálně subvencovanými a nezávislými divadelními iniciativami na jedné straně a na straně druhé divadly soukromopodnikatelského typu. Prozraďme, že poraženým byl jenom jeden: pražské divadelnictví jako celek, jeho renomé a vztah veřejnosti k divadlu – a to s důsledky doznívajícími podnes, třeba v apatii: k osudu Státní opery nebo Pařízkovy a Jařabovy Komedie…
Na obě otázky starostlivých duší o naši kulturu a umění mám již mnoho let jedinou odpověď: Není! Divadelních festivalů v této zemi a divadel v Praze (či kdekoliv jinde u nás) je naopak nadále málo! A odpovídám protiotázkou: Není náhodou v Los Angeles příliš mnoho filmových studií? A na newyorské Broadwayi příliš mnoho divadel, zejména muzikálových scén? A v londýnském West Endu jakbysmet! A není v Miláně příliš mnoho módy a designu? A nebylo svého času příliš kapel v Liverpoolu nebo v Londýně? A v Nashville příliš mnoho country music a v New Orleans bluesmanů a jazzmanů nebo na Slovácku cimbálovek? Právě jen přehuštěností určitých uměleckých fenoménů mohl vzlétnout nad jmenovaná místa „balon“, který je vidět odevšad, o němž všichni víme a který pluje světem a šíří dobré jméno právě jen míst abnormální koncentrace. Dokonce i u nás je možno připomenout velmi cenná spojení určitého místa k umění, či přímo k festivalu: Janáčkovy Hukvaldy, Smetanova Litomyšl, bohnické Mezi ploty…
Divadelních přehlídek máme – zejména pro přetrvávající skandálně nedostatečnou podporu kultuře a umění – nadále málo! A to ještě musejí o své místo na slunci každoročně svádět nový boj, vstupují do nového ročníku bez jakékoliv jistoty, kterou pro divadelní instituci může být divadelní budova nebo i pouhý sál. Nedostává se nám velkých festivalů, oněch attracting events, probouzejících celé město a přitahujících pozornost minimálně celého kontinentu, jakými jsou Edinburgh nebo Avignon, Salcburk nebo pro milovníky opery Bayreuth či loutkáře Charleville-Mézières. Je poskrovnu i těch menších, originálněji vyprofilovaných a nezaměnitelných – žánrově, regionálně, lokálně (třeba v návaznosti na fundus historických památek).
A proto se v disciplíně „kulturního vizionářství“ přimlouvám za maximalizaci divadelnictví, tedy i divadelních festivalů, za cílenou hypertrofii, přesah, klidně i „přestřelení“, za prokreativní kulturní politiku! Divadelnictví musí extendovat, rozpínat se, rozšiřovat, zvětšovat se, vyčnívat a – i ve smyslu angličtiny – hnát tryskem, pobízet či štvát k maximálnímu výkonu jako koně či běžci. Z kvantity můžeme očekávat i kvalitu. Také pro potřebné nové sebevědomí kultury. Dodejme, že mám na mysli vytváření podmínek, nikoli jakoukoliv doktrínu, myšlenkovou nebo estetickou.
A ještě dlužím odpověď na poslední – a též hodně „prožvýkanou“ – otázku těch našich starostlivých účetních: Dobrá, dobrá, více divadel, více festivalů… ale kde na to chcete vzít? To přece něco stojí! – Inu: nejlépe a nadále převážně ze státního rozpočtu, kde se rok od roku porcuje větší koláč (a jářku, už jsme se dostali hodně přes bilion korun! – a bilion je milion milionů nebo též tisíc miliard! – a do rezortu kultury směřuje z této tisícovky miliard dosud jen několik ubohých kousků), nadále rostou i veškeré ekonomické ukazatele země (např. jen v našich bankách jsou v tuto chvíli vklady ve výši 1.692 miliard! – HN 1. 10. 2012) a my hovoříme o jevech ve svém celku v ekonomických nárocích nikoli větších, než je pouhý zisk (opakuji: pouhý zisk, nikoli obrat) třeba jen jediné (!) z u nás působících energetických, bankovních, pojišťovacích, telekomunikačních nebo i jiných velkých společností…
Kultuře a umění by stačilo přihodit několik směšných miliard a stále více lidí dnešního i budoucího světa by mohlo zvedat hlavu ke lhotákovsky krásným balónům z té jinak malé země, avšak možné kulturní velmoci. A pozorovat balóny plující v samé blízkosti nebes.
Komentáře k článku: Kvalita roste jen z kvantity
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
