Divadelní noviny > Zahraničí

Vina/nevina na Divadelní Nitře

21. ročník mezinárodního festivalu Divadelná Nitra byl výjimečný svým vyhraněným programovým zaměřením. Ředitelka festivalu Darina Kárová: 10 zemí Evropy, 13 inscenací – všechno současné texty, často vytvořené na základě výzkumu v terénu a dobových dokumentů; současnost, minulost. V rovině politické i intimně osobní. Vina / nevina.

A jak se tento slogan letošního festivalu – vina / nevina – naplnil? Zde jsou inscenace, kterým se to – podle mého názoru – podařilo.

Dva ve tvém domě (Teatr.doc, Moskva)

Skutečný příběh: v roce 2010 po zmanipulovaných prezidentských volbách v Bělorusku zmlátili jednoho z kandidátů – politického aktivistu a básníka Vladimira Neklajeva, předsedu běloruského PEN-klubu, zakladatele občanské kampaně Mluv pravdu. V roce 2011 ho uvěznili a potom odsoudili – pod tlakem zahraniční veřejnosti – „pouze“ k domácímu vězení. Do malého dvoupokojového bytu, kde žil s manželkou, mu nasadili dva fízly UGB, kteří manžele sledovali a žili s nimi ve „společné domácnosti“. Absurdní drama hodné pera Mrożka či Havla. Tentokrát však žádná modelová hra, ale holá skutečnost. Dokument. O tom, jak ti čtyři společně žili, vařili, lezli si na nervy a počurávali záchodové prkénko. Moskevští divadelníci loni ten byt navštívili (mezitím už bez agentů UGB), hovořili s manželi, a když nám po představení v Nitře o tomto setkání vyprávěli, zaujalo mě, že chování disidentského páru vůči fízlům bylo ne nepodobné tomu, jak se k fízlům chovali Václav a Olga Havlovi. Olga Neklajeva jimi opovrhovala a dávala jim to jasně najevo. Oleg s nimi debatoval a snažil se je pochopit. Přesto pravda a láska dodnes v Bělorusku nezvítězila…

Mraky
(Handa Gote, Praha)

Krásná inscenace! Intimní a zároveň o dějinných svinstvech. Vytvořili ji čtyři umělci: Švábová – Procházka – Hybler – Smolík. Ale je to především výsostně osobní zpověď Veroniky Švábové, vnučky jednoho z popravených komunistů v procesu s Rudolfem Slánským. Přesto to není agresivně politické divadlo. A nejde ani o ideologii. Je to osobní zpověď. Imaginace, ne indoktrinace. Je to umění, jsou to scénické obrazy, je to báseň. Rozhovor – dokonce i tanec – s mrtvými předky. Koncipovali jsme to tak, jak si pamatujeme. Proces se Slánským nazíráme z pohledu, jak to ovlivnilo naši rodinu, ne jak to ovlivnilo dějiny.

Na začátku nám Veronika Švábová prozradí speciální babiččin recept na unikátní koláč zvaný „mraky“, potom ho vlastnoručně připravený strčí do trouby a vypoví nám svou rodinnou ságu. Vykřičí i jméno rodiny, která udala její „koláčovou babičku“ Němcům, že nenosí židovskou hvězdu, a tak ji fakticky poslala do plynu: Byli to Cajthamlovi!!! Vykřikne Veronika Švábová citujíc vražednou větu do obecenstva. A když rodinná sága skončí, koláč je upečený. Veronika ho vytáhne z trouby a podělí se s diváky – o koláč i o víno. Zapíjíme osud její rodiny, jejich domu, dvacátého století. Jsou to trpká sousta.

Magda Fertacz,
Malgorzata Sikorska-Miszuk, Sylvia Chutnik:
III FÚRIE
(Teatr H. Modrzejewskej, Legnica, Polsko)

Divoká agresivní inscenace s punk-rockovou hudbou otvírá – jak říká samotný režisér Marcin Liber – otázku viny a neviny: jedna matka vštěpovala synovi polský patriotismus, a on se stal vrahem knězů a prostitutek; druhá je matkou postižené dcery – je to trest za dědičný hřích: její babička vydala za druhé světové války dvě Polky německým fašistům. Inscenace je nemilosrdná: jako by chtěla rozmetat tradiční mýty polského romantismu nejen ironickou perzifláží a „antilegendami“, ale i punkovou estetikou: hudby, kostýmů, jazyka. A nekompromisní formou porovnatelnou u nás jen s inscenacemi Jana Nebeského.

Michal Ditte: Psota
(Divadlo Potoň, Bánovce)

Inscenaci předcházel terénní výzkum v nejchudších regionech Slovenska a tomu odpovídá i příběh: sociální drama rodiny živořící v chudobě a hladu. Scéna je jednoduchá a velmi působivá: od portálu k portálu a od podlahy jeviště až po strop se vrší stěna poskládaná z prázdných ledniček. V jejich útrobách jsou fragmenty příbytků. Deky a polštáře, televizor, skromné odění, elektrický vařič, umyvadlo. Herci jsou autentičtí, většinou amatéři a ochotníci. Naturalismus se střídá s výjevy na pokraji hororu a úzkostného snu. Realita se mísí s irealitou. A za vším je cítit bídu a beznaděj. Mimořádný a neúprosný pohled na skutečnost, která připomíná spíš „třetí svět“ než členskou zemi Evropské unie. Že je to nepravděpodobné? Nikoliv. Inscenátoři jen zveřejňují poznatky z terénního výzkumu a přenášejí je na divadelní prkna. Je to obdivuhodné a otřásající divadlo.

Ján Rozner – Peter Pavlac: Sedm dní po pohřbu
(Komorní divadlo Martin)

Ján Rozner byl významný slovenský překladatel, redaktor, dramaturg činohry SND. Jako mnoho jiných, i jeho po sovětské invazi v roce 1968 odstavili od jakýchkoli publikačních možností. Podobně dopadla i jeho manželka, jedna z nejlepších překladatelek z ruštiny Zora Jesenská. Když v roce 1972 zemřela, Rozner začal připravovat pohřeb v jejím rodném Martině. Trvalo to dlouhých sedm dní a po mnohých peripetiích, omezeních, zákazech a protivenství se pohřeb uskutečnil v ponižujících podmínkách za asistence StB a při zastrašování a šikanování smutečních hostů a monitorování obřadu. Však si vzpomenete: Byli jsme tehdy jeden stát a pohřby lidí nepohodlných komunistickému režimu probíhaly u nás ve „speciálním režimu“; pohřeb Jana Patočky dokonce za řevu túrovaných motocyklů divoce jezdících v blízkosti hřbitova a při hukotu vrtulníku kroužícího nad otevřeným hrobem. Rozner po této zkušenosti emigroval do Německa a tam nedlouho před smrtí napsal Sedm dní po pohřbu. Kniha vyšla v Bratislavě (tři roky po jeho smrti) roku 2009 a stala se knihou roku. Martinská inscenace Pavlacovy dramatizace v režii Ľubomíra Vajdičky je jednoduchá, ztišená, bez efektů; s tradičně skvělou Janou Oľhovou (Jesenská) a Danielem Heribanem (Rozner). Divadelní ocenění sezony 2011–2012 Dosky dostal za nejlepší mužský herecký výkon Daniel Heriban a Sedm dní po pohřbu získalo Dosky za nejlepší inscenaci sezony.

Anamnéza
(Katona József Színház a Szputnik, Budapešť)

Tak jako mě nadchnul maďarský Ivanov na festivalu v Plzni, tak mě – i když pravda jinak – nadchla maďarská Anamnéza. Režisér Viktor Bodó zkombinoval herce dvou budapešťských divadel – velkého městského divadla a nezávislého souboru. Scénář inscenace vznikl po rešerši a výzkumu aktuální situace v maďarském zdravotnictví, po množství rozhovorů s lékaři a pacienty. Herci absolvovali výjezdy se záchrankami, rozhovory s lékaři a nemocničním personálem, s pacienty i sestřičkami. A vice versa: lékaři i zdravotnice byli vícekrát přizváni na zkoušky do divadla, aby korigovali případné nepřesnosti a „uhlídali“ autenticitu situací na scéně; v podstatě tak naplňovali funkci odborných poradců. Dokonce i drsný humor, který diváky šokoval, prošel „sítem“ profesionálních zdravotníků. Výsledkem je obraz obludné, korupční, cynické a groteskní instituce. Zanedbaný špitál, v němž se ocitne mladý režisér, aby v pitevně identifikoval svou zesnulou matku. Ale nikdo se mu tu nevěnuje. A tak bloudí v jakési hale s otlučenými kachlíky, nefungujícím výtahem, neochotným personálem, pološílenými lékaři a zoufalými bezprizornými pacienty. Nemocnice jako obraz současné maďarské společnosti. Chaos. Dynamická montáž rychlých a pomalých sekvencí. Drastický humor. V současnosti nejvyprodanější budapešťská inscenace.

Na letošní Divadelní Nitře jsme viděli třináct inscenací v hlavním festivalovém programu. Většina z nich – ať už výrazněji nebo vzdáleněji – naplnila téma ročníku. Šest z nich podle mého názoru originálně – proto jsem o nich v tomto výběru referoval.

(ze slovenštiny přeložil br)

• Autor: Martin Porubjak
• Publikováno: 31. října 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Vina/nevina na Divadelní Nitře

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ