Divadelní noviny > Festivaly

4+4=9 (No. 8)

Přivézt do Prahy sólovou produkci Baader zabývající se osobností prvního šéfa R. A. F. je tah riskantní a nevím, zda se festivalu 4+4 dny povedl. Spíš bych řekl, že ne.

Choreografie samotná byla totiž pohybově nepříliš vynalézavá, choreograficky i režijně (Christoph Winkler) rozpačitá, názorově vágní a nezřetelná. Pravděpodobně počítá s podrobnou znalostí právě případu Baader-Meinhof (anebo aspoň s jeho stále přetrvávajícím ohlasem, který se – jak mi po představení řekla v Německu vystudovaná a jako malá tam žijící Češka – blíží v Německu až tabu o případu mluvit či jej jakkoli zpochybňovat), který německou společnost stále rozděluje. Choreograf má zřejmě v úmyslu především apelovat, aby se na toto stigma německé poválečné historie nezapomínalo. Jelikož v roce 2008 vznikl o Andreasi Baaderovi (1943-1977) a celém případu film Baader Meinhof Komplex, který bylo možné vidět i u nás (a je v Levných knihách ke koupi na DVD) a nedávno byli nekteří čleonové R.A.F. propuštěni z vězení, je toto téma zřejmě dnes v Německu živé. Co si však o něm autoři inscenace Baader myslí a proč vlastně vznikla ale – aspoň mne – jasné nebylo. Výraznějším a razantnějším (radikálnějším) uměleckým gestem byla v roce 1989 choreografie Johanna Kresnika Ulrike Meinhof, která dokonce ještě v roce 2006 hostovala v Janáčkově divadle Brno. Otevřel v ní se vší razancí téma Ulrike Meinhof a především jejího věznění a zabití. Vzbudil tehdy vášnivé diskuse po celém Německu, jež jsem osobně v roce 1990 na berlínských Theatertreffen zažil. To se choreografovi Chritophu Winklerovi a jedinému aktérovi jeho produkce Baader, mladičkému Martinu Hansenovi, rozhodně nepodařilo.

Vlastně na celé produkci je nejzajímavější její téma a vnější obal, s kterým pracuje. Program k představení totiž nabízel poměrně dlouhý úryvek k Konceptu pro městskou partyzánskou skupinu poprvé zveřejněný v roce 1971. Sepsala jej Ulrike Meinhof a poprvé zmiňoval vznik Frakce Rudé armády (R. A. F.). Skupina v něm vystupovala jako místní buňka mezinárodního boje s kapitalisticko-imperialistickým utlačováním mas, v němž spatřovala nový fašismus. Sympatizovala s revolucionáři a osvobozeneckými boji ve třetím světě a ideově se opírala o Maa, Castra a Guevaru. Brutální teror RAF počítal s mrtvými a zaměřoval se zprvu hlavně na americké vojenské instituce a německé politické, bezpečnostní a hospodářské elity.

Po sérii atentátů byli členové vedení RAF (včetně Baadera) v roce 1972 zatčeni a po čtyřech letech ve vězení – kde se s nimi údajně nelidsky zacházelo – odsouzeni roku 1977 za několikanásobnou vraždu a pokusy o vraždy na doživotí. Meinhofová se 9. května 1976 v cele oběsila. Baader spolu dalšími členy R. A. F. Gudrun Ensslinovou a Janem-Carlem Raspehem byli 18. října 1977 (po neúspěšném vyjednávání jejich „soudruhů“, kteří unesli letadlo Lufthansy do Somálska) nalezeni ve svých celách mrtví. Dodnes není jasné, jak ke všem smrtím vlastně došlo.

Tanečník Martin Hansen tento text asi ve třetině své produkce před diváky rozvinul na několika roletách a nechal jej tam pak viset až do konce představení. Ukazoval na některé jeho pasáže a pohybem je rozehrával-komentoval. Předtím se ovšem snad dvacet minut či půl hodiny pohyboval téměř identicky na skladbu skupiny Can Mother Sky (1970), případně – poměrně dlouho – v tichu. Zprvu v civilních šatech, po čase si nasadil baaderovský účes (paruku), brýle a vousy. Závěrečnou pasáž pak – zřejmě po Baaderově zatčení – tančil pouze v bílém spodním prádle v podkresu legendární skladby Pink Floyd z roku 1968 Be Careful with that Axe, Eugene / Opatrně s tou sekerou, Eugene se závěrečným vřískotem Rogera Waterse. Občas poživačně, estétsky naznačil střelbu revolverem směrem do diváků či na svou hlavu. Jako by byl Baader jakýsi samolibý dandy…

Na začátku – ještě před samotným vstupem Hansena na scénu – jsme sledovali na TV obrazovkách 100 fotografií z Baaderova života – od útlého dětství (jeho otec, důsledný antifašista, padl ve 2. světové válce, vychovávaly jej babička, matka a teta) přes anarchistická studia až po členství v R.A.F., soud, vězení a smrt. Silně působící (známe-li kontext) civilní obrázky, jejichž emotivnosti a apelativnosti choreografie ani zdaleka nedosáhla. Vlastně šlo o konceptuální představení, kdy navozené téma-koncept bylo podstatnější, než autorský komentář, tanec či pohyb samotný.

Hansen je jistě schopný tanečník, kdyby se však představení jmenovalo třeba Jak jsem se ztratil, Jsem freak či Mládí je jen jednou a neobsahovalo ony podpůrné faktografické informace (k nimž je třeba připočítat ještě ke konci představení z reproduktorů se ozývající, zřejmě přímo Baaderem čtenou pasáž jeho obhajoby před německým soudem), nepoznal by divák, jak je téma radikální a silné. To se dočetl pouze v podtitulu: Choreografie radikalizace. Na to ale byla příliš pasivní a opatrná a produkce výtvarně i pohybově „čistá“. Tanečník i divák zůstali představením nedotčeni.

P. S. Choreografie slavila údajně velký úspěch na letošní Taneční platformě v Drážďanech… Zřejmě jde opravdu především o kontext. Kdyby někdo takto zpracoval bratry Mašíny, kdo ví, zda bychom dokázali být „nedotčeni“.

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 1. listopadu 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: 4+4=9 (No. 8)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ