Bergmanovské vlaštovky se vracejí

Když jsem asi před desítkou let spolu s několika kolegy hledal na švédském ostrůvku Fårö dům Ingmara Bergmana, jediní živí tvorové ochotní s námi na toto téma komunikovat byly všude se pasoucí ovce, které se svým hlasitým bé, bé horlivě snažily – aspoň se nám tak zdálo – vyslovit Mistrovo jméno. Naproti tomu lidé, Bergmanovi sousedé, úzkostně respektující jeho přání nebýt rušen novináři ani obyčejnými zvědavci, byli skoupí na slovo anebo poskytovali značně neurčité informace hodné Pýthie. Například sedlák, kterého jsme se zeptali na cestu k hledanému objektu, se nejdřív zamyšleně podrbal na hlavě, jako by si nemohl vzpomenout, pak ale rozpřáhl ruce a zvolal: Jó, Bergman! Ale ten tu má baráky všude. Poděkovali jsme – a dům jsme samozřejmě nenašli. A tak jsem ho nakonec na vlastní oči spatřil až letos na jaře. To už v něm samozřejmě přebýval jenom Bergmanův duch. Zdá se však, že tu dlouho nezůstane sám.

Bergman se na Fårö, ležící v Baltském moři – zhruba uprostřed mezi Švédskem a Finskem – poprvé dostal v podstatě nedopatřením, ne-li přímo proti své vůli. Roku 1960 připravoval natáčení filmu Jako v zrcadle a usmyslel si, že ho bude realizovat na skotských Orknejích. Produkce se mu to s ohledem na vysoké náklady, které by to nutně znamenalo, snažila vymluvit a jako náhradu mu navrhla právě Fårö. Bergman měl výhrady, ale nakonec, ve snaze ukončit dlouhé dohadování, souhlasil s tím, že si ostrůvek prohlédne – pevně rozhodnutý, že ho pak definitivně zamítne. Když však na něj dorazil, k vlastnímu překvapení se do něj takříkajíc na první pohled zamiloval a – na rozdíl od mnoha životních partnerek – mu zůstal do smrti věrný. Zdejší drsná, většinu roku pustá, ale podmaňující krajina, tvořená vřesovišti, jezírky, mokřinami, řídkými borovými lesíky, kamenitým a písčitým pobřežím a ozvláštněná takzvanými rauky (bizarními vápencovými útvary, které se podobají lidským a zvířecím postavám), zjevně vyhovovala jeho naturelu, takže zde nakonec strávil více než čtyřicet roků. V letech 1966–67 si na břehu moře nechal postavit dům, který mu zpočátku sloužil jako příležitostný azyl, ale později se stal jeho trvalým a jediným domovem. Kromě něj mu – jak uvedl výše zmíněný sedlák – patřilo i několik dalších nemovitostí, například malé soukromé kino, kam pravidelně – každý den ve tři hodiny odpoledne – chodil nebo jezdil zhlédnout filmy švédské i zahraniční produkce, které mu „protekčně“ půjčoval Švédský filmový ústav.

Poslední vůle

Když 30. července 2007 Bergman zemřel, zanechal po sobě poslední vůli, podle které se veškeré jeho nemovité vlastnictví má prodat a získané prostředky se mají rozdělit mezi dědice. Určitou dobu se zdálo, že obytný dům možná skončí v rukou nějaké zazobané hollywoodské hvězdy, případně se promění v jakýsi Bergmanland, nakonec však všechno dopadlo dobře. Na popud norské novinářky a spisovatelky Linn Ullmannové, dcery Ingmara Bergmana a herečky Liv Ullmannové, vznikla nedávno nadace Bergmanovy statky na Fårö (Bergmangårdarna på Fårö), která si stanovila za cíl zachovat umělcovy nemovitosti na ostrově pro budoucnost. Do vínku na to dostala i potřebné finanční prostředky – věnoval jí je náhle se vynořivší „pohádkový“ dobrodinec, norský vědec, vynálezce a miliardář Hans Gude Gudesen. Ten nejenže zakoupil všechny Bergmanovy budovy, ale navíc v aukci zachránil pro nadaci většinu vnitřního zařízení umělcova domu, které se tak teď vrátí na své původní místo.

Bergmanovy statky nechtějí dům proměnit v muzeum ani turistickou atrakci, ale v živé mezinárodní centrum, ve kterém budou moct pobývat, pracovat a setkávat se vědci a tvůrčí umělci – především filmaři, fotografové, hudebníci, divadelníci a spisovatelé – ze Švédska i zahraničí. Kdo konkrétně to bude, o tom má rozhodovat vedení nadace v čele s prvním ředitelem, jímž se právě stal klavírista a programový šéf Symfonického orchestru Švédského rozhlasu Hans Rodell.

Bergmanův týden 2010

Bergmanovy statky mají v plánu také pořádání festivalů, workshopů a dalších akcí. Při nich hodlají spolupracovat a do jisté míry již spolupracují s dalšími bergmanovskými nadacemi. Jedna z nich, Bergmanovo centrum na Fårö (Bergmancenter på Fårö), založená už za umělcova života, sídlí – jak napovídá její název – stejně jako Bergmanovy statky přímo na ostrově. Střediskem její činnosti se má stát bývalá škola v těsné blízkosti jediného kostela a hřbitova, místa posledního odpočinku Ingmara a jeho poslední ženy Ingrid Rosenové, po jejímž boku kupodivu zůstal celých pětadvacet let!

Po přestavbě školní budovy, ke které by mělo dojít v blízké budoucnosti, tu mimo jiné bude sídlit kino, kavárna, knihovna a budou se zde konat tematické výstavy. Z kulturních aktivit, na kterých se Bergmanovo centrum (spolu s Bergmanovými statky) podílí již nyní, stojí na prvním místě Bergmanův týden, pořádaný každoročně pro příznivce umělcova díla z celého světa. Zahrnuje vystoupení významných kulturních osobností, semináře, filmové projekce, divadelní představení v přírodě i „filmová safari“ na místa, kde Bergman natáčel své filmy (kromě osudového Jako v zrcadle to byla ještě Persona, Hanba, Náruživost, Scény z manželského života a dva dokumentární snímky o obyvatelích ostrova). V minulosti se jeho nezvaným, ani v nejmenším však ne nevítaným hostem občas stal sám Bergman, který se s oblibou nečekaně vynořoval mezi hosty a zapojoval se do jejich debat a diskusí.

V posledních letech se Bergmanův týden sice už musí obejít bez umělcovy fyzické přítomnosti, všechno se však odvíjí zcela v duchu jeho díla. Na letošním ročníku, který proběhne od 29. června do 4. července, vystoupí například bývalí Bergmanovi spolupracovníci – herci Gösta Ekman, Lena Endreová a Liv Ullmannová – norský dramatik Jon Fosse či francouzská divadelní ikona Ariane Mnouchkinová, zakladatelska pařížského divadla Théatre du Soleil. V jeho rámci se také uskuteční švédská premiéra snímku rovněž pozvaného Stiga Björkmana …ale film je má milenka, čerpajícího z dokumentárních materiálů o filmech, které Bergman natočil v letech 1965–2005, a v Bergmanově soukromém biografu proběhne několik filmových představení, jež uvedou jeho děti Lena, Ingmar a Daniel.

Bergman dramatik

Roku 2002, když se Bergman rozhodl věnovat Švédskému filmovému ústavu svůj soukromý archiv, sestávající z pětačtyřiceti krabic s rukopisy, režijními knihami, skicami, fotografiemi a filmovými dokumenty o vzniku osmnácti celovečerních snímků, byla za účelem správy tohoto archivu založena Nadace Ingmara Bergmana (Stiftelsen Ingmar Bergman).

Do její kompetence patří také provozovací práva na umělcovy rukopisy. Počet divadelních inscenací, které vznikly podle jeho filmů, se dnes pohybuje kolem dvou set, což z něj spolu s Augustem Strindbergem a Larsem Norénem činí nejhranějšího švédského dramatika. Až do umělcovy smrti však na některé tituly (například na Personu) platilo „inscenační embargo“ a na švédských scénách bylo dokonce zakázáno uvádění všech jeho textů.

O důvodu tohoto zákazu lze pouze spekulovat, nicméně nejspíš jím byly antipatie, které Bergman choval ke švédským divadelním kritikům už od dob svých mladických divadelních pokusů, kdy se recenzenti shodli na tom, že je sice nadějný režisér, ale mizerný autor.

Když pak všechna omezení padla, s novými inscenacemi se doslova roztrhl pytel: jenom za loňský rok se konalo pětadvacet premiér od Soulu až po New York a počet nových inscenací stále roste.

Na domácí, švédské frontě se projevuje snaha dohnat nezaviněné zpoždění. Zatímco až do roku 2007 bylo možno zhlédnout Bergmanovy opusy v jazyce originálu jedině ve Švédském divadle ve finských Helsinkách, nyní se situace ve Švédsku rychle mění a přilétají první bergmanovské vlaštovky. Loni Královské dramatické divadlo (Dramaten) ve Stockholmu s úspěchem uvedlo vůbec nejhranější Bergmanův titul Scény z manželského života a Podzimní sonátu a obě tyto inscenace (v režii Stefana Larssona) obstály u kritiky i diváků na výbornou. Vesměs pozitivně byly hodnoceny i výkony představitelů hlavních rolí, obecenstvem dosud většinou spojovaných s herci, kteří je ztělesnili v původní, filmové verzi, v tomto případě s Erlandem Josephsonem, Liv Ullmannovou, Ingrid Bergmanovou a dalšími.

Letos svou troškou do mlýna přispělo Stockholmské městské divadlo, když uvedlo muzikálovou verzi Úsměvů letní noci, kterou její tvůrci, Američané Stephen Sondheim a Hugh Wheeler, nazvali A Little Night Music. Té se dostalo poněkud rozporuplnějšího přijetí – zdá se, že bergmanovská témata jsou dosud natolik nosná, že nejsilnějšího účinku dosahují v originální podobě.