Zrození dramatu z ducha hudby

Dnes žije ve městech více než polovina lidstva. Chceme-li hledat lidovou kulturu, musíme do měst, zejména těch velkých. Tam, v městských lidových prostředích, se modeluje kulturní identita dnešních – takzvaných – národů. Zejména písně, zpívané ve všech mírně (někdy i nemírně) asociálních prostředích od putyk po kabarety mají výjimečnou schopnost vsáknout do sebe a vydestilovat všechny existující vůně a záchvěvy a vytvořit z nich obraz místní kulturní identity.

Jsou to květy noci, zabarvené nostalgicky, sentimentálně, ironicky. Nad městy skutečnými se vznáší virtuální města písní. Města skutečnější než ta kamenná. Města přenosná, města dob velkých stěhování národů, jakou právě teď prožíváme. K takovým silným výrazům kulturní identity patří portugalské fado, argentinské tango, ruské starobylé cikánské romance, andalúzské cante jondo. 27. května jsme si v Paláci Akropolis v Praze mohli rozšířit tento citový zeměpis o Bucharest tango.

Péčí festivalu Respekt tam vystoupila Oana Cătălina Chinu, rumunská šansoniérka, která v mixu tanga a cikánské hudby přinesla do Prahy závan zastydlé secese. Jí zpívaná tanga byla hrána v Bukurešti třicátých let v proc podnicích nóbl čtvrtí, dodnes opředených mlhou melancholie. „Nemravné a dekadentní“ šansony, jaké bolševik nemohl vydejchat, si Oana Cătălina, dá-li se jí věřit, osvojila v rodině. Zpíval je prý otec a u příbuzných v Bukurešti našla sbírku dobových gramofonových desek. Dnes žije v Berlíně, kam si odnesla svou virtuální Bukurešť a kde vytvořila mezinárodně úspěšné představení Bucharest Tango. Jeho svébytný sound vytváří mezinárodní soubor muzikantů, v němž vedle houslí hrají bicí, vedle akordeonu cimbál, kytara, basa, klarinet. Oana Cătălina se stylizuje do známé předválečné zpěvačky Bucharest tanga Marii Tanase – hvězdy nočních barů, jejíž repertoár, plný epických momentů přebírá.

Černé dlouhé šaty se secesní aplikací a nachový karafiát v černých vlasech. Pravou rukou drží mikrofón, s nímž si dopřávají její ústa zvýrazněná rudou rtěnkou orální sex. Levá bílá ruka zve v konvencionalizovaném sentimentálním gestu diváky k tanci a ti výzvu vyslyší – do tance se dají jeden, dva a posléze tři expertní páry a v pološeru kotle Akropole se tak rodí a poté komplikuje ministruktura dramatického dialogu mezi hudbou a zpěvem, zpěvem a tancem, tancem a diváky v sále, kabaretními impromptu na scéně a reakcemi posluchačů. Ta ministruktura obsahuje osudovost, nauku rozchodů, pathos a ironii – lidské právo nezkamenět v plyšové sesli, slyším-li znít hudbu a lidský hlas z jeviště. Právo účastnit se divadla, právo pradávné bylo respektováno. V přímém přenosu jsme zažili zrození dramatu z ducha hudby.