Úvahy posttelevizní: Nepovedený Anděl a nedotažená Smyčka
Odhodlala-li se ČT 2 ukončit seriál takřka polárních, rozuměj nekonečných (a nekonečně užvaněných) Nocí s Andělem, předpokládal bych, že bude mít v záloze něco lepšího. Nejen něco originálnějšího, vtipnějšího, ale hlavně jiného, že nás nebude o sobotních nocích otravovat jen trochu mondénnějším odvarem ze zrušeného pořadu, který si ponechá jeho nectnosti (tlachavost, slovní klišé na běžícím pásu), aniž něčím nahradí jeho jakkoli diskutabilní klady (popůlnoční „mejdanovou“ uvolněnost a spontánnost). Přesně takovým nepodarkem je zatím noční magazín Pozdní sběr, od druhé lednové soboty blazeovaně moderovaný Hanou Šimkovou. Blábolivý moderátorský projev ve stylu „snídaní s Novou“ je něco, co na veřejnoprávní obrazovku – nota bene na její „dvojku = jiný prostor!“ – prostě nepatří. Moderátorka neustále usilovně „mapuje“ nějaké ty kulturní „projekty“ (hned v úvodním díle nás ovšem seznámí se zásadní informací, že prodělala zánět středního ucha), nosí pilně dříví do lesa reklamně prázdnou chválou divadelního hitu sezony La Putyka a obloukem se vyhne něčemu, co by naopak mělo být hlavní náplní podobných „alternativních“ relací – kontroverzním tématům. Například při servilním rozhovoru s nezvykle zaraženými – a jako ona překvapivě prázdně tlachajícími hvězdami divadelního a hudebního nebe Vojtěchem Dykem a Janem Maxiánem, raději taktně přejde jejich aktivní účast na „propadáku sezony“, jímž je nejen podle mínění redakce tohoto listu Horáčkův a Hapkův Kudykam. Přitom účast mladých „rebelů“ na podobných ryze komerčních ostudách by měla být právě tím, čím by se měl alternativní kanál povinně zabývat (podobně by se mělo zabývat rádobykritických 168 hodin reflexí politické korupce při instalování současného ředitele Národní galérie, jenž se stal šéfem i navzdory tomu, že propadl u konkurzu, a ne našlapovat po špičkách kolem jeho nabobství, jak to předvedl pořad 17. 1.). Nechci to zakřiknout, ale druhá sobotní noční náhrada Anděla – Hotel Insomnia – jež se má s Pozdním sběrem pravidelně o sobotách střídat, vystartovala už úvodním dílem Epizoda 1: Bylo a bude („dělej každý díl, jako by to byl tvůj poslední“) o poznání nadějněji. I když některé scénky „pikolíka Bertíka“ a čerstvých svatebčanů a dalších pokojových hostů v úvodním i ve druhém díle zaváněly trochu upocenou výrobou humoru a trapností ne vždy záměrnou, i když obskurní „hoteliér“ Jiří Havelka ne vždy dokázal udržet vysokou laťku, nasazenou skvělým úvodním monologem, v němž neustále komentoval sám sebe, jak nejapně pořad komentuje, a i když občas i jemu a jeho hostům (skupina Midilidi) hrozí zřejmě zde nakažlivá sebestředná „andělská“ žvanivost, přesto má pořad svou vlastní tvář a slibný je i zatímní výběr hostů (performer Milan Kozelka, designer Maxim Velčovský, Roman Týc ze skupiny Ztohoven aj.).
Před závorku dalších výhrad chci vyslovit pochvalu dramaturgii ČT1, že hraným příběhem – napínavým politickým thrillerem Smyčka z roku 1948 o likvidaci a gangsterském únosu představitele konkurenční sociální demokracie (zde profesor Fischer, v reálu Bohumil Laušman) – připomněla později narozeným divákům samotnou gangsterskou podstatu, ne pouze vnější deformaci komunistického režimu (scénář podle vlastní prózy Pavel Kohout, režie Viktor Polesný). Na rozdíl od hitlerismu likvidoval ovšem stalinismus s paranoickou posedlostí i své vlastní, často naivně zapálené příznivce. Ty s řadou autobiografických rysů i „sebe-citátů“ prezentoval v příběhu mladý „rudý Mácha“, básník Jan Soukup (hrál ho naštěstí neokoukaný Ondřej Kavan; podobně šťastnou ruku měl režisér i při volbě stejně neokoukaného představitele náčelníka StB, kterého v patrně nejvydařenější postavě filmu bravurně sehrál Jan Novotný). Básník Soukup se ovšem své likvidaci ve finále vyhne za cenu ztráty cti, kdy (aniž absolvuje roční „trénink“ na cele jako skuteční vězni inscenovaných procesů) vědomě křivě svědčí při procesu. Tím, že je až dosud líčen jako hříšný sice, leč v podstatě charakterní naiva (autor v něm přece laskavě líčí sám sebe), zadělal si ovšem film na dramaturgický lapsus – na krkolomnou, psychologicky nevěrohodnou závěrečnou proměnu papírového hrdiny v padoucha. Dobře napsanou, neplakátově rozporuplnou postavou je naproti tomu mladá manželka profesora Fischera (Martina Válková) – je mu sice nevěrná fyzicky, když ale dojde na lámání chleba, zůstává při něm doslova až za hrob. Škoda, že stejně věrohodně nevyzněly další postavy i situace příběhu, jež měly žánrově blíž k černobílé karikatuře než ke kýženému thrilleru.
Komentáře k článku: Úvahy posttelevizní: Nepovedený Anděl a nedotažená Smyčka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)