Divadelní noviny > Názory – Glosy
Říšská slepice
Dva z největších divadelních zážitků mi letos připravila režisérka Anna Petrželková. Nejdřív to byl její Tichý Tarzan, filosoficko-revuální zkoumání zarostlého, sprostého a vrostlého fotografa (vrostlého do sebe sama a do Kyjova), a nyní její zinscenování (v tomhle případě mi slovo inscenování evokuje pohyb zvaný vláčení, řekněme tedy svým „uvláčením“) Mein Kampfu na jevišti Švandova divadla. A byl to zážitek… překvapivě komorní, proti Tichému Tarzanovi trochu rozmělněný (ten Tarzan byl ale hustý jako lůj), hřiště občas plonkové, herci trošičku méně ochotní (ale Tichého Tarzana připravila Husa na provázku, a člověk měl až pocit, že ti herci se vedou a exaltují sami), a přesto: nedám na to představení dopustit.
Teď k tomu „uvláčení“. Zkusme si pod tím slovem jednou představit něco pozitivního.
Citát: Vím, že člověk se dá získat spíš mluveným slovem než slovem psaným, že každé veliké hnutí na tomto světě vděčí za svůj růst spíše velkým řečníkům než písařům.
Autorem těch slov je Adolf Hitler a načáral je do svého sešitku, jenž vyšel do světa s kulhající nohou v polovině dvacátých let minulého století. O víc než padesát let později sepisuje svůj Mein Kampf Georg Tabori (narozen jako asimilovaný žid roku 1914 v Budapešti), no a to už jsme u „uvláčení“ čili u síly umění. Slovo dalo slovo, a máme tady vítězství. Samozřejmě, ten první, smíchu prostý Mein Kampf je primární (řekněme, že je to říšská orlice), takže ten smíchu plný Taboriho Kampf je odsouzen k tomu, aby byl navždy druhotný (řekněme… slepicí), a přesto… smích vítězí, a když už jsme u smíchu, projděme si trochu jeho dějiny: Kafka se údajně nesmál (jeho knihy dlouho jevily se temnější, než jsou), nicméně tento názor jsme už překonali; teze „vynikající umělec se nesmál“ byla totiž dále neudržitelná. Jinými slovy, s postupem doby (a doba kráčela hodně zostra: Osvětim jistě byla „postupem doby“) uvědomili jsme si, že smích je… my lidé. Že smích je emblémem, vývěsním štítem vnímání, a že nejde být hluboký (promyšlený a procítěný), trpělivý a trpící, aniž k tomu všemu připojí se smích. Tabori vám to poví takto: ve svých Goldbergovským variacích nechává ukřižovaného Ježíše odpovědět na otázku, zda ho rány bolí: Jenom, když se směji. No jo… ale pak tady máme toho Hitlera a v jeho případě jsme s postupem doby dospěli k něčemu jinému: tento muž se snad skutečně nesmál.
Bum, Hitlere, tady máš svoji prohru, a proto tě porazí i Tabori a Anna Petrželková, která ti sice sekundárně, ale o to úspěšněji, udělá z orlice slepici. Inu, o tom je umění: mimetická funkce, „přerábění“; a místo V2 salvy smíchu, řečeno s trochou podbízivosti.
Něco je však přece jen kontroverzní. Všichni opakují: Tabori, který v nacistických lágrech ztratil čtyři pětiny příbuzných, má právo nazírat tucet let hrůzovlády způsobem, který dodnes mohou mnozí Němci považovat za provokativní. Nemyslím si. Zásadně s tím nesouhlasím a nechápu, proč by si to mohl s Hitlerem rozdat jenom někdo, za něhož tu kýmsi volně stanovenou cenu zaplatili jeho příbuzní. Ale to je jenom fráze, která se opakuje v každé druhé promluvě o hře. Takže je to nepodstatné. Podstatné je, že inscenace (proč v ten den bylo ve Švandově divadle tak málo lidí? Myslel jsem si, že to bude trhák; a měl by být) je to velmi povedená, plná plánů (druhoplánů, třetiplánů…), vtipu, inscenační, scénické i kostýmní obratnosti. Komornost zážitku působí pak fakt, že to celé vede ke smyslu; ten skrývá se za hodně dveřmi, v té úplně poslední komůrce. Prostě: je to lidské čili smysluplné. A hraje tam – pokud to někoho přivede do divadla – slepice.
Komentáře k článku: Říšská slepice
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
„…když už jsme u smíchu, projděme si trochu jeho dějiny: Kafka se údajně nesmál…“
D. Zábranský je zde na naprostém omylu, nečetl dost pozorně Maxe Broda – pokud jej vůbe četl! Dle jeho svědectví se totiž Kafka nejenom smál, on i rozesmával. Když přátelům předčítal ze svých textů, zajíkal se prý smíchy a smálo se i celé auditorium, všichni přítomní!
Kafka – údajně – velice bazíroval na komediálním účinu příslušných – jistěže ne všech – pasáží svých děl.
Franz Kafka byl moudrý člověk a navíc to byl pražský Žid, nemohl se zcela vymknout z optiky svého prostředí, plné židovských anekdot. Nemohl nevidět komické stránky světa a nemohl je nereflektovat. Smrtelně vážně začala jeho díla intepretovat většina kritiků až po válce, která jako by potvrdila nejtemnější predestinace Kafkových vizí.
20.11.2012 (9.50), , Trvalý odkaz komentáře,