Richard na patologii i fotbalovém hřišti
V rozmezí týdne měl dvakrát premiéru Shakespearův Richard III., a to ve dvou městech, která jsou od sebe vzdálena něco málo přes dvacet kilometrů. Rozdílnější obrazy padouchů ovšem hned tak na českých jevištích neuvidíte.
Hýřivý, politický kabaret s podtitulem O moci bezmocných a několika odbočkami, např. povídkou Oscara Wilda Šťastný princ, hity Beatles či Eltona Johna ovšem v gregoriánské verzi a v podání Českého chlapeckého souboru v Hradci Králové vytvořil tým režiséra a spoluautora Davida Drábka v Klicperově divadle. Ve Východočeském divadle byl hostující režisér Zdeněk Dušek naopak velice úsporný: ještě víc akcentoval titulní postavu nelítostného Richarda a s pomocí minimalistické, avšak úderné hudby Daniela Fikejze stvořil mrazivý obraz politické manipulace, ve kterém se s železnou pravidelností střídají popravy a korunovace.
V obou inscenacích je použit zkrácený text – ve Východočeském divadle užívají překlad Jiřího Joska, v Klicperově divadle vyšel Drábek z překladu Martina Hilského. Zredukovali také počet původních postav (i když Drábek na oplátku připsal např. dva páry zvířátek), což ovšem není ani v jednom případě na škodu.
Nic není v Drábkových inscenacích samoúčelné, jen je mnohdy obtížné smysl dohledat. Veškerá přebujelost však nepožírá samu podstatu a ze Shakespearova Richarda v Hradci nevymizel obraz „krvavého kola štěstí“.
V Pardubicích například chybí královna Markéta. Neštěstí, které potkalo všechny její politické odpůrce, se nedá tedy připisovat jejímu prokletí, ale kolotoči boje o moc. Navíc se tím režisér Zdeněk Dušek a dramaturgyně Jana Pithartová přiblížili „historické pravdě“, protože Markéta byla v době bitvy u Bosworthu již tři roky po smrti. Umřela v exilu ve Francii. David Drábek a dramaturgyně Jana Slouková se zase vůči označení „historická hra“ vymezují připsanou scénou, nebo spíše Richardovým dosti pozměněným snem před rozhodující bitvou. Po živě prezentovaném songu z pekla, v němž vystupuje po Richardově boku Hitler a Bin Ladin, se na jevišti objevuje Shakespeare a Marlowe, kteří sedí v krčmě nad mokem a hovoří o životě a tvorbě. Před Williamovým příchodem z toalety se Richard ptá Christophera, proč ho nepřítomný otec–spisovatel zařadil do takové bandy psychopatů. Je to poprvé a naposledy, kdy je Richard člověkem, malým chlapcem, který všechno zlo nechtěl spáchat. Či snad ani nespáchal? Marlowe mu s klidem odpovídá, že „byl objednávka“. Tvůrci tím narážejí na známý fakt, že Shakespeare hru napsal na objednávku Tudorovců a pravděpodobně ho přibarvil hodně temnými barvami…
CHLADNÝ MANIPULÁTOR, ČI CYNICKÝ ĎÁBEL?
Středobodem obou inscenací je samozřejmě postava vévody z Glostru a později krále Richarda III. Mnoho již předem napoví obsazení titulní postavy. Charismatický herec Východočeského divadla Martin Mejzlík je výbornou volbou, avšak předpokládatelnou. Jeho Richard s bíle – mrtvolně nalíčenou tváří, zprvu oblečen do hnědozeleného oděvu připomínajícího rakousko-uherskou uniformu z první světové války, později v padnoucím smokingu, je dostatečně přitažlivý rozsévač smrti. Není zrůdou ve svém vzezření, jen trochu kulhá. Druhý tělesný handicap ochrnutou ruku – pravděpodobně opět připsaný Shakespearem – nemá. Jeho ohavnost je mnohem nebezpečnější, jelikož je vnitřní. Zpočátku pramení z jeho pocitu méněcennosti a zároveň nezměrné ambiciozity, později už jen z možnosti zlo páchat.
Mladá, vzrůstem nevelká Pavlína Štorková je jako Richard démonem zla. O hlavu menší než ostatní, s věčným šklebem na tváři, rudým obočím, urousanou ofinou a dlouhatánským copem, který občas používá jako bič. Vypadá jako zloduch z comicsu. Je ztělesněním krutosti, avšak divák k ní pociťuje sympatie, nechybí jí totiž černý, cynický smysl pro humor. Nad rakvičkou své první oběti krále Jindřicha VI. – se mu neodolatelně vysmívá. On to byl liliput? Nebo se vám zdrcnul? Koťata mu užrala nožičky?
Těší se ze své ošklivosti a neustále provokuje. Záměrně svou zčernalou ruku neskrývá a všem ji strká před nos. S ostatními si pohrává, líbí se jí mít moc a do očí jim lhát. Z ochrnutí ruky obviní královnu Alžbětu, prý ji uhranula… A jakmile Hastings okamžitě neodsouhlasí, nechá ho popravit. Při vraždě malých princů tklivě zpívá Somewhere Over the Rainbow. Dokazuje, jak je jednoduché s lidmi i pravdou manipulovat.
FOTBAL, TO JE HRA
Pro Drábkova Richarda jako by ani nebyl boj o trůn důležitý. Je to spíše hra, pošťuchování s „kolegy“, kdo vyhraje. Že padají hlavy, není důležité ani nijak traumatizující. Navíc se dají využít jako míče. Pro umocnění nadsázky, cynické legrace po každé popravě se šploucháním teče z okapu do kbelíku rudě zářící tekutina. Nohsled Buckingham (Matěj Anděl), přezdíván Beckham, je zženštile vypadajícím, věčně se upravujícím prospěchářem, jenž se dočká zasloužené odměny. Jeho popravu přijde Richard sledovat jako fanoušek s klobásou na tácku a kelímkem zastrčeným pod nehybnou rukou. Komentuje, fandí a nakonec se označí za černou svini. On je totiž hlavní rozhodčí, který se dopustil největšího množství faulů. Fotbal přeci jen není „pouze“ hra, ale docela vysoká politika…
A když se řekne fotbal a Anglie, nesmí chybět ani hit We Are the Champions a Freddie Mercury (Jakub Tvrdík). Navíc je mu Tyrell (Jakub Tvrdík) – vrah malých dětí – vizuálně velmi podoben. Podobně asociativně lze odvodit i dvojici koní. Za zpěvu beatlesáckého songu Michelle z úst Jana Sklenáře – tedy Richmonda, se jeho Bílý kůň (v podání Miroslava Zavičára) sblíží s Černým koněm Richarda (Maxim Mededa) a odklusají z jeviště. Proto mu již v závěrečné bitvě nepřispěchá na pomoc. Duchové mrtvých princů Edwarda a Richarda (Josef Čepelka a Miroslav Zavičár) ho však ještě před smrtí pro útěchu obloží hračkami koníků. Že po vzoru alžbětinského divadla hrají ženské role muži, už asi nikoho nepřekvapí. Navíc jsou Lady Anna (opět Jan Sklenář), Alžběta (Filip Richtermoc) a Markéta (Lubor Novotný) jako hašteřivé zlatokopky v podání pánů vyvedeny mnohem milosrdněji a samozřejmě groteskněji.
Nic není v Drábkových inscenacích samoúčelné, jen je mnohdy obtížné smysl dohledat. Veškerá přebujelost však nepožírá samu podstatu a ze Shakespearova Richarda v Hradci nevymizel obraz „krvavého kola štěstí“. Jen je zabalen do pozlaceného papíru kabaretu a vtípku, které občas tragiku shodí (v čemž mu napomáhá stejně invenční scéna Marka Zákosteleckého a ulítlé kostýmy Simony Rybákové). Hodně záleží na naladění diváků a na tom, kde leží jejich hranice smíchu. Jak moc a jak málo jim stačí pro pobavení. Myslím si však, že Drábkovi oscilace na pomezí trapnosti vychází.
Prokletím Drábkových inscenací se však stává moralizující tón. Nyní je obsažen ve dvojici žabáka (Jan Vápeník) a ptáka (Kamila Sedlárová). Přízemního, buranského a tělesného v protikladu k vysokému, avšak pseudointelektuálnímu. Z jejich úst si vyslechneme, jak se lidé málo milují a věnují dětem a většinu dne jen koukají do krabiček a bedýnek – tedy počítačů a televizorů. Podobně působí také závěrečné slovo vznešeného osvoboditele Richmonda, jenž velmi podoben elfímu králi z Pána prstenů pronáší apelativní věty o kráse života, který umrtvujeme konzumem a nesmyslným soupeřením. Není to po tom všem už zbytečné? Proč v samém závěru shazovat této hravé a nepatetické inscenaci korunu?
MRAZIVOST PITEVNY
Pardubický Richard je pravým opakem. Poklidný, mrtvolně studený, vážný a tragický. Za šedou stěnou s nápisy – conscience (svědomí), justice (spravedlnost), morality (mravnost), law (zákon), honour (čest) se skrývá vykachlíčkovaná pitevna. Tam se odehrávají vraždy, odtud vyjíždějí mrtvoly přikryté plachtou na lékařských vozících či jsou přinášeny krabice s věcmi pozůstalých. Všichni vypadají jako hosté nekončící smuteční hostiny či čekatelé na smrt – ponuří, s bílými obličeji, ve tmavém, konvenčním oblečení (autorem scény a kostýmů je Marek Cpin). Však se také Richardovou smrtí nic nemění – stejnou korunu a hermelínový plášť dostane nevýrazný hrabě z Richmondu, nyní tedy Jindřich VII. (Jan Musil). Korunována je i jeho novomanželka – princezna Alžběta, kterou hraje opravdu malá dívka (Linda Téglová).
Naděje či snad vřelejší cit nemá v tomto světě místo. Buckingham (Josef Vrána) je politický agitátor, odříkává své manipulativní repliky do mikrofonu a jejich zvuk rezonuje v hledišti. Příliš sympatická není ani Lady Anna (Petra Tenorová). Je to krásná a vznešená žena, ale své city jako všichni kolem neprojevuje. Richardovi podlehne spíše ze slabosti, v obavě o svůj další osud, než kvůli sebemenšímu plamínku lásky či jen vzrušení. Jen jedinkrát je něčí smrt důvodem pro smutek. A jen tehdy mohou diváci pocítit dojetí. Je to zabití malých princů (opět obsazenými dětskými herci) a následné dodání pozůstalosti jejich matce Alžbětě (Jindra Janoušková). Když krabice otevře, objeví se barevná pyžámka.
Stylově čistá, avšak až moc ledová inscenace nedovolí divákům pocítit výraznější emoce. Postavy jsou nám příliš vzdálené, paradoxně ne časově, avšak svými projevy a svým „nežitím“.
Klicperovo divadlo Hradec Králové – William Shakespeare, David Drábek: Richard III. (Kabaret o bezmoci mocných). Překlad Martin Hilský. Režie David Drábek, dramaturgie Jana Slouková, hudba Darek Král, scéna Marek Zákostelecký, kostýmy Simona Rybáková, pohybová spolupráce Henrieta Hornáčková. Premiéra 20. října 2012. (Psáno z reprízy 23. října 2012.)
Východočeské divadlo Pardubice – William Shakespeare: Richard III. Překlad Jiří Josek. Režie Zdeněk Dušek, dramaturgie Jana Pithartová, hudba Daniel Fikejz, výprava Marek Cpin. Premiéra 13. října 2012. (Psáno z reprízy 25. října 2012.)
Komentáře k článku: Richard na patologii i fotbalovém hřišti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)