Překlenovací titul?
Hru italského filosofa Niccolò Machiavelliho (1469–1527) Mandragora, napsanou prý „podle skutečné události“ z počátku šestnáctého století, charakterizují slovníky jako „commedia docta“, vzdělanecká komedie, v níž si s lidmi své doby i svou dobou jako takovou vyřizují účty vzdělanci, intelektuálové. Mandragora ovšem není jen satirickým výsměchem pokleslým mravům rozbujevším se v renesanční Florencii. Zatímco osvícený G. W. Lebniz o nějakých dvě stě let po autoru Vladaře ve své teodiceji prohlašuje, že věci a události vypadají zblízka nevábně, ale Božímu oku harmonicky ladí především celek, Machiavelli vkládá do úst jedné z postav svého divadelního arcidílka takřka opačné naučení, svého druhu svoji antropodiceu: Mnohé věci vypadají zdálky hrozně a ohavně, ale když k nim přijdeš blíž, zjišťuješ, že jsou snesitelné, zcela lidské a důvěrně blízké. A ze zvláštního propojení sobeckých zájmů jednotlivců, a tedy jednotlivých „zel“, může nakonec vzejít něco, na čem všichni vydělají, a tedy jakési „společné dobro“.
Vratislav Běčák (Callimac) a Jakub Šafránek (Ligurio) FOTO PAVOL JURÁŠ
V brněnské „Mahence“ panuje po odchodu uměleckého šéfa Zdenka Plachého jakési interregnum: vedením souboru byl pověřen jeden z členů hereckého ansámblu, Petr Halberstadt. Nevím, do jaké míry byla v dramaturgickém plánu už samotná volba Mandragory překlenovací improvizací, každopádně se nemohu zbavit dojmu, že všechno, včetně Rajmontova režijního vedení, nese u této inscenace stopy šití horkou jehlou. Ještě nejstabilněji působí scéna: téměř vše se odehraje před renesančním měšťanským domem, který svou masivností jako by ztělesňoval nepřekročitelnou hráz stojící v cestě předsevzetí mladého šlechtice, zahořevšího láskou a vzplanuvšího touhou. Zbývající děj, ovšem podstatný, může divák v náznacích sledovat za průsvitnou až průhlednou látkou v jednom z domovních oken. Představitel Callimaca Vratislav Běčák je v roli příliš romeovský, v machiavelistickém smyslu málo „principiální“, není to stratég jdoucí strmě za svým cílem. Vynikne spíš až v přestrojení za alternativního čínského medicinmana, doporučujícího svéráznou léčbu ženské neplodnosti, při níž má sehrát nejen spásnou, ale i záhubnou (pro účelově použitého milence) roli zázračný kořen mandragory. Ostatní postavy působí v přestrojení moc upracovaně, zašmodrchaně, vycházejí až příliš „levou rukou přes pravé ucho“. Callimacův společník a rádce Ligurio (Jakub Šafránek) místy prvoplánově přehání nedbalou eleganci a některá základní gesta přehrává do frašky. A Otec Timoteo v podání Vladimíra Krátkého? To že má být protřelý církevnický padouch? Slyšíme jen prkennou deklamaci. Pavel Doucek jako Doktor Nicia je spíš suchar – intelektuál než zbohatlický ťulpas, jemuž dávno „vyhaslo pod kotlem“ a jemuž lze zavěsit na nos hned několik bulíků. Jaroslav Kuneš (sluha Siro) odvádí pak svůj standard.
Monika Maláčová jako matka Lukrécie Sostrata ustrnula v pohodlné šarži, zatímco nesporné komické vlohy Marie Durnové se mohly sotva projevit ve štěku, jaký pro herečku zbyl v postavě Paní, byť není malých rolí. Nejvýrazněji nakonec působí Lucie Schneiderová v roli Lukrécie. Je věrohodná nejen jako vzpouzející se ctnost, ale i jako žena probuzená úspěšnou zázračnou léčbou. Inscenace jako celek postrádá spád, a když chce nabrat tempo, přepadává do prvoplánové fraškovitosti. Diváci se zasmějí pouze při jedné z aktuálních narážek na chování politických darmošlapů. Jiskření cynického humoru, jímž oplývá předloha, jako by nemělo odkud brát.
Národní divadlo Brno – Niccolò Machiavelli: Mandragora. Překlad Miloslav Novotný. Úprava a režie Ivan Rajmont, scéna Martin Černý, hudba Petr Kofroň, kostýmy Marta Roszkopfová. Premiéra 26. října 2012.
Komentáře k článku: Překlenovací titul?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
