Řvala bych, ale nemůžu
Pražské kino Aero hostilo v sobotu 17. listopadu již pětatřicátý díl kultovní události pro všechny příznivce pantomimy, stand-up comedy a improvizace – Festiválek Jsem spokojenej. Jeho hlavním organizátorem je umělecký šéf prostoru NoD a vedoucí Katedry pantomimy HAMU Adam Halaš. Pokaždé proměnlivým tématem bylo tentokrát motto Všechno je naruby.
Zakladatel a duše Festiválku Adam Halaš levitující. FOTO © Jan Jirák, Daniel Haňka, Monika Šonková
Festiválek Jsem spokojenej se koná od roku 1998 a od té doby získal velký počet příznivců, kterých každým rokem – zdá se – přibývá (nebo aspoň neubývá). Jako jediná kulturní akce svého druhu nabízí totiž přehled bezpočtu současných talentů, legendárních tvůrců i objevů v oblasti dnes velmi populární stand-up comedy, improvizace a pantomimy. Během jednoho večera se vždy představí na dvacet či víc performerů, kteří sami, v duu či trojici předvedou krátký skeč na dané téma. A hrají tak, aby diváci byli spokojení. A ti snad vždy byli a jsou. Žižkovské kino Aero hostí a podporuje Festiválek dlouhodobě. Tato událost již tradičně patří do kulturního kalendáře této živé a rozmanité pražské čtvrti.
Protože jsem si večera užívala víc jako divák než kritik, podávám především informativní zprávu, o co všechno jste – kdo jste tam nebyl – v sobotu přišli.
Principál Adam Halaš jinak… FOTO © Jan Jirák, Daniel Haňka, Monika Šonková
Jako „předskokan“ vystoupil Varhan Orchestrovič Bauer se svým Okamžitým filmovým orchestrem. Vzhledem k tomu, že byl státní svátek, zahráli i státní hymnu. Tentokrát pouze českou, neboť na Festiválku nevystoupili slovenští umělci.
Poté, co jsem cosi obdobného zažila 28. října na festivalu 4+4 dny v pohybu, se mi zdá, že pořádání festivalu ve státní svátek a otevírání státní hymnou je trendy.
Hlavní program zahájila dvojice Jindřiška Křivánková / Markéta Vacková. Předvedly pohybově zdařilé reminiscence filmových bojových scén, např. slavnou scénu z Kill Bill, souboj mezi Nevěstou a Elle Driver. A na závěr se také objevil Terminátor. Jako druhý „soutěžící“ vystoupila legenda české pantomimy Antonín Novotný s další svou minimalistickou etudou, tentokrát za hudebního doprovodu mně neznámé (ale jistě slavné) písně DG307 (Na scénu vybíhá prvý, pak druhý, pak třetí, jenž vraždí druhého…).
Následující trojice Iris Kristeková, Dora Sulženko-Hoštová a Michal Kern nabídla scénku z plovárny, kde zvláště ukázky různých plaveckých stylů byly provedeny navýsost esteticky, chvílemi až bravurně.
Martin Učík a jeho Bohnická Company uvedli komorní drama na téma snědené špagety ze salátové mísy. Tomáš Měcháček s Tomášem Jeřábkem přišli s pohybovou variací na téma bezdomovci, která ale nebyla zcela původní. Proměna outsiderů na úspěšné lidi pomocí omamných látek velmi připomínala scénky z minulých Festiválků Pepa z Hlaváku a Jana z parku. Měcháček s Tominou představovali staré bezdomovce se sníženou pohyblivostí, kterým se podaří otevřít nalezené šampaňské, nalijí je do (opět nalezené) sklenice a po jeho zkonzumování se promění v kulturisty.
Po nich vystoupil Roman Horák a jediný zahraniční host sobotního Festiválku Jun Wan Kim, člen souboru Farma v jeskyni. Jejich číslo nebylo tak úplně „naruby“, jak určovalo motto akce, bylo totiž k divákům „otočené“ přesně o 90°. Stůl, u kterého (či na kterém) se jejich skeč odehrával, byl položen na zem tak, aby diváci měli stolovou desku přímo proti sobě. Na ní se pak Horák s Kimem „postavili“ a předvedli další akční souboj večera. Poté Anna Polívková s Jakubem Xavierem Baro vystoupili jako hudební duo Anička a Ibišek.
Blok po nezbytné přestávce zahájila skupina Bambule bijou bác. Zahráli rozkošnou barokní pastorálu s barokním vodotryskem, pastýři, pastýřkami, motýlky a zajíčky. Jedno oko nezůstalo suché… (-:))
Členové skupiny vystoupili pak ještě ve dvojicích. Zahráli vlastní kratičké etudky „naruby“ typu Pes venčí páníčka, Batole veze ve sporťáčku telefonující maminku a podobně
Dvojice Radim Vizváry / Tomsa Legierski předvedla etudu rozhlasového redaktora, který si pozve do studia slavného umělce, v tomto případě mima Radima Vizváryho. Aby rozhlasoví i divadelní posluchači měli z jeho pantomimy stejný zážitek, byl před Vizváryho rozvinut neprůhledný koberec, takže jsme slyšeli pouze zvuky. Dění za zástěnou redaktor pro posluchače detailně popsal, zcela v duchu slavného sloganu Řval bych, ale nemůžu, je to pantomima.
Barbora Mišíková, Jan Cina a Petr Vančura si připravili pohanskou rituální scénu z vesnického života, ve které během draní peří došlo k proměně dítěte v ženu. A otec z toho leknutím začal mluvit… Adam Halaš a Lucie Vacková po nich pantomimicky ztvárnili společný sen vrátného a primabaleriny. Jiří Havelka s Petrem Prokopem (Vosto5) se poté proměnili v ptáky na třetím ptačím sněmu. Tedy, Jiří Havelka v tučňáka Olivera a Petr Prokop v plamenici (samice od plameňáka) Hanku. Jelikož však při prezenci bylo zjištěno, že se nedostavili všichni ptáci, pouze vrány, havrani, berberky a supi, byl sněm zrušen. Při závěrečném tanci se pak tučňák s plamenicí rozhodli mít spolu ptáče.
Závěrečný výstup Martina Zbrožka byl „pokažen“ ambiciózními techniky Johanem a Johanem, kteří rozdováděli publikum, a „seriozní umělec“ Zbrožek se už „nechytil“. Technikáři Johani 1-4 vždy pilně přestavovali jeviště mezi jednotlivými výstupy, což byl zřejmě Halašův komediální záměr celého večera.
Pak už bylo vyhlášeno téma dalšího Festiválku: Zázraky se dějí a diváci spokojeně odcházeli domů.
Smysl Festiválku byl opět naplněn.
Komentáře k článku: Řvala bych, ale nemůžu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Vančura
Pakliže to je pouze informativní zpráva,
je škoda, že neinformuje správně. Bambule bijou bác nejsou studenti HAMU a Barbora Košíková je Barbora Mišíková !!!
Pozor na to 🙂
20.11.2012 (18.41), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Autorka mi
soukromě napsala: Původně tam bylo Mišíková – automatické opravy jsou prevít. Prosím, mohl bys to v článku opravit? Zvláště v případě slavného příjmení Mišík(ová) mě to opravdu mrzí.
K
Činím tedy tak.
22.11.2012 (1.22), , Trvalý odkaz komentáře,
Kateřina Jírová
Pozdě, ale přece,
dodávám doplňující informace. Bambule bijou bác jsou studenti KALD DAMU a hrají spolu s performerkou a herečkou Hanou Müllerovou. Omlouvám se slečně Barboře Mišíkové, absolventce Katedry pantomimy HAMU.
29.11.2012 (12.45), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin Učík
Bohnickou Company vždy vedl Martin Učík,
a ne nějaký Tomáš. Žádného Tomáše Učíka neznám. Etudu s bezdomovci jsem nastudoval s Petrou Lustigovou a Romanem Horákem! Postavy bezdomovců se jmenovaly Jana z parku a Pepa z hlaváku. Roman hrál postavu Messengera šmrncnutého Ježíškem.
Kateřino, prosím vás, radši už nic nepište, nebo nepište bláboly.
12.12.2022 (16.57), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Martine,
text je víc než deset let starý, tak už jsou snad chyby a omyly promlčené. Nicméně jsem opravil dle Tvých pokynů a za redakci i Kateřinu se Ti i ostatním omlouváme.
Na obranu autorky – Halašovy festiválky bývaly velmi mystifikační a nepřehledné, plné masek a převleků, takže snadno člověk zaměnil či si spojil některé situace a herce v nich. Bývaly to spíš takové – velmi kamarádské – artové mejdany, setkání přátel (včetně setkání performerů a performerek s diváky/divačkami, resp. s kritiky/kritičkami, publicisty/publicistkami), tak to tak i dnes vnímejme. A hlavně – už je to deset let…
🙂
12.12.2022 (21.21), , Trvalý odkaz komentáře,