Jacques Joseph píše ze Skupovy Plzně (No. 2)
SKUPOVA PLZEŇ, DEN DRUHÝ
Festival utěšeně klokotá a já, ačkoli jsem oproti svým bohémským standardům tentokrát relativně zdrženlivý, uvalil jsem na sebe pro své duševní i tělesné zdraví povinnost psát stručněji a více času věnovat spánku, abych nebyl nucen dohánět to na představeních, i když některá k tomu vyloženě vybízejí. Dojmosloví dne druhého.
O.K. sen a nic o let
Program je nabitý již od rána; hořekují ponejvíce technici, kteří kvůli tomu musejí již za ranního kuropění i se svými kocovinami chystat další festivalový den. Kolektiv účastníků je po včerejší noci o poznání semknutější a atmosféra uvolněnější. Do toho již v devět ráno vtrhla inscenace Aucassin a Nicoletta.
Divadlo LokVar je nepočetný soubor, jehož jádro sestává z tzv. slovenské menšiny Divadla v Dlouhé (LokVar = Lokajová, Varga). Ústy dvou znuděných námořníků na francouzské Riviéře převypráví starou legendu o Aucassinovi a Nicolettě, knížecím nástupci na trůn, odhodlaném vzít si svou lásku, otrokyni vysvobozenou ze zajetí Saracénů (na konci se ale zjistí, že je saracénskou princeznou).
Inscenaci jsem zhlédnul v doprovodu známého, který ji zhodnotil slovy „skvěle udělané, zábavné jarmareční představení“ a tento svůj názor vzápětí přesvědčivě vyargumentoval. Osobně se domnívám, že Aucassin a Nicoletta je inscenace zbytečně rozvleklá a upovídaná, navzdory tomu, oba herci (Martin Veliký a Peter Varga) jsou velmi charismatičtí a pozornost si jistě zaslouží. Účelná výprava sestává z dřevěných beden, které se z původního mola rychle a jednoduše proměňují v cokoli je zrovna třeba, od věže, v níž je vězněna Nicoletta, až po člun, ve kterém na závěr šťastni odplouvají. Výborné jsou i pěvecké výkony, zejména Martina Velikého, který i přes několik úmyslných a vtipných „přepísknutí“ bravurně falzetem interpretuje Nicolettiny party. Inscenace však obsahuje zbytečně mnoho deklamovaného textu, jen vzácně doprovázeného nějakou jevištní akcí. I s loutkami herci spíše postávají na scéně, držíce je před sebou a recitujíce verše (dlužno ovšem podotknout, že vtipné).
Oběd o třech pomerančích
Na grilu u festivalového stanu obohatili repertoár o vynikající (byť trochu drahý) kuřecí špíz a v divadelní restauraci si mohli hosté z ciziny vychutnat osvědčené a nestárnoucí vepřo-knedlo. Opulentnímu obědvání i rokování u piva přálo počasí, stejně jako velmi štědrá pauza mezi představeními. Zdá-li se vám, že se až moc zabývám jídlem, musím přiznat, že během festivalu to je vedle divadla a spánku to jediné, co mne zajímá. To je na tom to báječné. Žádné všední starosti, čas prázdnin, čas přechodu.
Drobný kulturní šok nám po obědě nabídlo Bábkové divadlo ze Žiliny v podobě Prokofjevovy opery Láska ke třem pomerančům. Inscenace se vydává nelehkou cestou – z nahrávky běží opera (nejen orchestrální doprovod, ale i sbory a sólové zpěvy) a herci v maskách a výrazně stylizovaných kostýmech operu „na playback“ hrají. Na fotkách to vypadá báječně, výprava je totiž vizuálně velmi působivá, nikoli nepodobná různým formám avantgardního meziválečného divadla. Tato koncepce s sebou ovšem nese i problémy. Hudba je nahraná, nemůže tedy diváky strhnout živostí, herci jsou v maskách zcela zbaveni mimiky a odsouzeni nést po celou inscenaci jediný výraz. Obojí je vzhledem k funkčnosti inscenace silně determinující. Zejména je třeba nabídnout nějakou pohybově výraznou akci. Té ovšem v Lásce ke třem pomerančům, bohaté na desetiminutové árie, v nichž dvě postavy v maskách realisticky přecházejí po scéně a gestikulují, mnoho nebylo. Faktem také je, že jen málo diváků skutečně očekávalo operu, která nebude nijak upravena pro loutky. I díky tomu se tak o přestávce sál Komorního divadla výrazně vyprázdnil a nešťastní herci dohrávali před hrstkou odvážlivců. Bylo mi jich líto, ale bývají bohužel takové případy, kdy se publikum projeví jako ta nejpřísnější z porot.
Blond, James Blond
Extrémně bouřlivého a nadšeného potlesku se naopak dočkala první soutěžní inscenace domácího souboru Divadla Alfa, James Blond. Na rozdíl od Labutího jezírka Naivního divadla (o kterém byla řeč včera) zde režisér Tomáš Dvořák (ve spolupráci s výtvarníkem Markem Zákosteleckým) ukazuje, čeho je v rámci klasického loutkového divadla schopen. I zde máme text velmi vtipně a lehce napsaný, i když trochu upovídaný – tato upovídanost je ovšem překryta mnoha zábavnými nápady. Děj se odehrává v průběhu natáčení „blondovského“ akčního filmu a většina efektů dojem akčnosti a hollywoodského lesku umocňuje. Drobná kamerka nám v přímém přenosu nabízí televizní reportáže z natáčení, marionety se organicky kombinují s maňásky, všude létají plameny a výbuchy a blonďaté herečky se svlékají, než bys řekl švec. Energická interpretace herců Divadla Alfa všechny kvality inscenace ještě posiluje a nadšení obecenstva je zcela oprávněné.
A poslední dva kousky závěrem…
O posledních dvou představeních dnešního dne již jen stručně. V první řadě jde o inscenaci NEKLAN.CZ aneb Ze starých pověstí českých, druhé letos prezentované představení Naivního divadla Liberec. Autorem je mladý režisér a dramaturg Jakub Vašíček, již nějakou dobu etablovaný přinejmenším na amatérské divadelní scéně. NEKLAN.CZ vykazuje jeho typický rukopis. Humorná a demytizující reinterpretace pověsti o Neklanovi ve své hloubi nabízí ironický a kritický pohled na český národ, nejlépe vyjádřený závěrečným obrazem knížete Neklana sedícího na latríně, zatímco vojsko (zbytek ansámblu) zpívá českou hymnu. Tento obraz zmiňuji z toho důvodu, že na mně zapůsobil obzvláště silně – přivedl mne k zamyšlení vztahu Čechů k jejich češství. Nejsem velkým fanouškem patriotismu, takže takovou „bezbožnost“ jedině vítám, za zamyšlení ale stojí, kolik národů by bylo schopných smát zpěvu své hymny v takovém kontextu.
Dnešní program zakončilo představení Bez země mezinárodního projektu DÉCALAGES (ve většině festivalových programů kvůli překlepu uvedených jako DÉCALGES). Inscenace volně inspirovaná příběhem Petera Pana se hlásí k pohybovému divadlu a tradici nového cirkusu, ale kdybych měl být přísný, řekl bych, že k tomu jim scházela divadelnost a koneckonců i cirkusovost. Seiline Vallée i Salvi Salvatore jsou sice zdatnými artisty, Bez země bylo ale na dechberoucí cirkusové akrobacie chudé. A i kdyby, k dobré pohybové inscenaci nestačí spojit jednotlivá čísla dějovou linkou, je ještě třeba, aby tato linka měla řádný dramatický oblouk. DÉCALAGES místo toho bohužel nabídli spíše jen monotónní sled celkem průměrných akrobacií na laně a visuté kleci v neměnné atmosféře snové féeričnosti. A nepomohla ani kvalitní hudba (včetně podivného a do inscenace vůbec nezapadajícího intermezza s příčnou flétnou) ani působivá světelná show. (viz též recenze Výlet do Země Nezemě v iDN 2010/6; pozn. red.)
Po tomto zážitku odvezl autobus festivalové publikum od cirkusového šapitó zpět na dvůr Divadla Alfa, kde se již pomalu chystalo vystoupení libereckého hudebního tria Jananas. To si sice nezískalo takovou pozornost jako včerejší Gdo příde…, ale i tak nasadil večer tempo příjemné alkoholové dekadence a pokud neusnuli, povídají si tam kritici dodnes. Věčná škoda, že muselo být zrušeno původně plánované vystoupení Být sám studentů ateliéru Výchovné dramatiky pro neslyšící při JAMU. Zatím jsem nezjistil proč, ale budu dále pátrat a zítra snad, zítra, zítra bude taky den…
Počkat, nesvítá ono už?
Komentáře k článku: Jacques Joseph píše ze Skupovy Plzně (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Peter Páluš
velmi čtivé! díky a GJ!
17.06.2010 (10.34), , Trvalý odkaz komentáře,