Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Vzpomínky antihrdiny (No. 1)
Předznamenání
Když jsem spolu se synem Benjaminem vydal útlý svazek Záloha na vzpomínání, řekl mi profesor Bořivoj Srba: Myslel jsem, že jste napsal dějiny Provázku. Těšil jsem se. Ale ta vaše knížečka je opravdu jenom zálohou na vzpomínání. Musíte poctivě napsat, jak to bylo a jak jste to viděl. V té nové knížce musí být vše. Vše, i patálie s policií. Vaše svědectví je důležité a v celkovém obrazu historie Provázku schází. Tak do toho! Držím vám pěsti.
Jaroslav Tuček. FOTO JIŘÍ SKOVAJSA
Jeden z velikánů československého divadelnictví, spoluzakladatel Husy na provázku, režisér Peter Scherhaufer, mě často nabádal: Nikdy si o ničem nerob poznámky, protože nevíš, kdy a kdo je može zneužít. Lepší bude pro nás i pro tebe všecko si len pamatovat. Ovšem nejlíp uděláš, když si nebudeš pamatovat nic! To tě budou mít rádi i ti, co ťa zrovna nemusí, rozumíš!
Režisérovo doporučení jsem ctil jako příkaz doby.
Do své knížky Čítanka z dějin divadelní režie mi později napsal: Jarošovi coby vzpomínku na doby dobré, lepší i horší kamarádsky Peter Scherhaufer, 30. ledna ’98. K tomu dodal: Jak tě znám, jednou ti to nedá a začneš psát paměti. Napiš jich. Třeba ti všechno i lepší dojde.
Peter již dlouhá léta spí věčný sen na brněnském Ústředním hřbitově a já se probírám jeho odkazem. Stále více si uvědomuji, jaké mě potkalo v životě štěstí, že jsem mu mohl být nablízku, že mi bylo dopřáno nakouknout do jeho magie myšlení, učit se od něj a být mu i celých deset let šéfem. Šéfem dosazeným, fungujícím v mezích daných zákonů a na hraně velkých společenských změn.
Čas oponou trhnul a Peter Scherhaufer se pro změnu stal na brněnské JAMU mým nadřízeným. Zůstal přísný a spravedlivý. Nikdy nikomu nedovolil sejmout mě, zlikvidovat, vyhodit…
Pustil jsem se tedy do psaní a vedl s ním stálý dialog. Ještě dnes s ním konzultuji svá rozhodnutí.
Dějiny však ode mne nečekejte, jen spíše takové halabala vzpomínání na dobu nenávratně minulou, na lidi, s nimiž jsem se na životní pouti setkával, i na ty, které jsem měl rád…
Jaroslav Tuček
///
Vzpomínky antihrdiny aneb S Provázky, Hady a Martou na provázku
Jako každý pořádný příběh, i tento začíná v hospodě
Funkcionář KV KSČ Ota Řídký mě vytáhl do zakouřené, umolousané paluše. Sedl si za stůl, poručil čtyři piva a řekl: Byl rušný den, Jardo, máme zaslouženou žízeň. Pijme! A zvrátil do sebe celý půllitr. Postavil jej na stůl, vzal druhý a vyžahl na ex i ten.
Já, nekuřák a abstinent, jen přivíral oči a svého půllitru se pouze držel za ucho.
Ota spustil řeč na téma Divadlo na provázku, přerušovanou jen svým pitím. Poslouchal jsem, jak mu fandí, protože je to velice dobré divadlo, ale jak jsou v tom Provázku strašní pitomci, nevážící si možností, které dostávají, a jak je to s ním špatné, velice špatné, protože v poslední době je jeho vystupování pro socialistickou společnost zcela neúnosné.
Jardo, motají se kolem nich disidenti a západní rozvědky. A nejenže se motají, ale nacházejí u nich živnou půdu, ovlivňují jejich tvorbu. Kluci to všechno ví! Sledují to!
Hlava mě z toho brněla.
Prosím tě, jaké rozvědky?
Cizí, kamaráde, cizí.
To slyším poprvé.
Tys toho v životě slyšel málo.
A co já s tím?
Co ty s tím? Vole! Vždyť chtějí Provázek zrušit. Zlikvidovat! A to se tě týká!
Jako proč?
Ty seš vůl! Vždyť si to spočítej. Seš úspěšný svazácký funkcionář? Seš. Seš šéf organizace Státního divadla? Seš! Máš kredit v Brně? Máš! No a my, partajníci kraje, hledáme straníka, který by Provázku šéfoval. Šéfoval, slyšíš dobře. Protože my ho chceme zachránit. Je ti to jasné? Jsem rád, že je! Takže ty půjdeš Provázek zachránit. Protože je to jediná možnost, jak ten zatracený Provázek nezrušit.
Během dlouhé řeči Ota vypil i moje netknuté pivo a nechal donést další dvě. Jazyk mu v puse už poněkud váznul, ovšem myšlenky nikoliv.
Jardo, o tobě je vůkol známo, že máš Provázky rád, říkali nám kluci, že se jich všude zastáváš, že si s nimi rozumíš, že je propaguješ.
Oto, to máš tak…
Mlč a pij! Co nepiješ? Teda s tebou jít tak na pivo. Podívej se, soudruhu, ty jsi jejich generační souputník a to je zavazující, vole. A oni tě znají. To máme taky zjištěný, že tě Provázci znají… Už to, soudruhu, chápeš, vole?
Štamgasti u vedlejšího stolu byli jedno ucho…
Ota dopil, povstal, naklonil se nad stolem, zabodl mi ukazováček do prsou a pateticky, na celou hospodu pronesl: Takže, soudruhu, jestli chceš, vole, aby Provázek byl, tak do toho Provázku půjdeš šéfovat, vole! Pane vrchní, ještě jednou pivo dokola!
Zíral jsem na již znaveného Otu, uši mně hořely studem.
To nemůžete myslet vážně.
Ale můžeme, soudruhu, můžeme. Ty vole, můžeme…
Co bych tam dělal, šéfovat divadlo neumím a v Mahence mám své jisté, nikam nepůjdu, nejsem blázen…
Ale půjdeš, soudruhu! Víš, co je to stranický úkol? Víš! Tak mě neser. Šéfování souboru se naučíš za pochodu. Naučili se to jiní, naučíš se to i ty! Četls Jak se kalila ocel? Ne? Tak si to přečti a neser! Na zaplacení máš? Máš. Tak zaplať!
O nějaký den později mě Ota potkal před Mahenkou: Dlužím ti pivo, vezmu tě do sauny. Jeli jsme do Pisárek, na Hlinkách vešli do zahradní vily, prošli jakousi ztemnělou halou a po schůdcích sešli do suterénu. Za bílými dveřmi byla šatna: Svlíkni se, jdeme na to! V rozžhavené místnůstce se na prkenné lavici rozvaloval obtloustlý naháč. Ota řekl: My si, soudruhu tajemníku, sedneme s Jardou naproti. Tak to je on, soudruh Jarda Tuček, kandidát na šéfování v Provázku…
Z tučného muže se řinul pot a zřejmě mu nebylo dvakrát nejlíp. Zamumlal: No jo, no jo. Pak se zvedl a vyšel, zřejmě se zchladit v bazénu. Ota řekl Dobrý, líbil ses mu, a šli jsme do vody za tajemníkem.
Soudruhu Tučku, vidím, že jsi trénovaný, svalnatý, ale měl bys trochu přibrat na váze, obalit si nervy tukem, tučnější lidé jsou důvěryhodnější a také víc vydrží, řekl tajemník a vrátil se do saunové výhně.
Při odchodu se Ota chechtal: Už ti za pivo nic nedlužím, vole, křest ohnivou párou máš za sebou!
/Pokračování/
Jaroslav Tuček (5. 9. 1938)
Absolvent Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Jako herec působil v brněnském Divadle Julia Fučíka a Divadle bratří Mrštíků, poté v ostravském Divadle Petra Bezruče a nakonec opět v Brně, v Mahenově činohře. V letech 1975 – 1980 vyučoval na Státní konzervatoři v Brně. V roce 1979 byl coby člen KSČ dosazen na místo uměleckého šéfa Divadla na provázku a Hadivadla. V této funkci působil až do roku 1989 a podílel se i na prosazení a organizování stavby nové (současné) budovy Divadla Husa na provázku v Brně. V letech 1989 – 2000 učil na JAMU jevištní řeč a vedl Studio Marta. Zajistil a spoluorganizoval jeho generální přestavbu. Podílel se na vzniku mezinárodního festivalu vysokých divadelních škol Setkání/Encounter. Od roku 2000 působil v Divadle Polárka jako herec, asistent režie, vedoucí provozu, inspicient hlediště a zejména jako kmotr, patron a ředitel tohoto divadla. Prosadil a podílel se na přestavbě prostor Polárky v moderní divadlo pro děti a mládež. Nyní je v důchodu. Je autorem „samizdatové“ knihy Záloha na vzpomínání (2008).
Komentáře k článku: Vzpomínky antihrdiny (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
