Poklad hledáme na nesprávném místě
Opera Bedřicha Smetany Tajemství je famózní dílo. Jen jde o to vystihnout její interpretaci právě dnes a právě tady. Na premiéře v Divadle J. K. Tyla v Plzni vyšlo skoro všechno. Předně partituru pečlivě nastudoval dirigent Jiří Štrunc, z detailně vystavěné předehry udělal parádní koncertní číslo. Orchestr hrál přesně, s výrazem, ve vyváženém souzvuku nástrojů a nástrojových skupin. Snad ještě podstatnější byla dramatická logika detailů i větších ploch, zvukově a v tempech dirigent sice ctil tradici, ale nedal se svést z vlastního slyšení díla.
Kateřina Kněžíková (Blaženka), Richard Samek (Vít), Kateřina Jalovcová (Panna Róza) FOTO PAVEL KŘIVÁNEK
Obsazení je prakticky bezchybné, vévodil mu Svatopluk Sem v roli romanticky rozervaného a zadumaného Kaliny, jeho zvučný, vláčný a technicky vedený baryton navázal na léty precizovanou českou interpretaci, včetně dokonalé dikce – rozumět bylo každému slovu. František Zahradníček stvořil Malinu jako pragmatického měšťanostu, jemuž na Kalinovi nejvíc vadí romanticky rozevlátá hlava v oblacích, zatímco on stojí pevně nohama na zemi. Proti máchovskému Kalinovi Malinu oblékli trochu jako pragmatického šantalu Vocilku ze Strakonického dudáka – takoví prostě vědí, jak to v životě chodí a jak se mít dobře. Blázni byli, kordy měli, hlavní věc jsou teď peníze, zpívá Kecal, další takový, v Prodané nevěstě. Ví to už i Panna Róza, jakkoli touhy a ideály neopustila, jen už má vlasy upnuté kolem hlavy a nedá na hezké řeči. Tolik od Kaliny čekala čin, jakým se za svou lásku vzal jeho syn Vítek. Kateřina Jalovcová svou parádní roli výtečně zpívala už v Národním divadle, ale až v Plzni mohla rozvinout její komplikovaný povahopis. Vítek Richarda Samka je mladý fanfarón, obtížnější výšky pěvec dohání barevným témbrem středních poloh a smyslem pro detaily jednání, z Blaženky udělala Kateřina Kněžíková milující pokornou dívku, dohromady tvoří parádní dvojici. Vysloužilého Bonifáce zazpíval a s vervou vyhrál Jevhen Šokalo, ovšem v typově tak přesném obsazení se těžko může vydávat za synovce Semova Kaliny. Jan Markvart nezaváhal před hodně groteskní podobou Skřivánka a stvrdil převahu pěvců Národního divadla v premiérovém obsazení – jak vidět, byly by síly na parádní pražskou inscenaci, ta plzeňská by se ve Zlaté kapličce také neztratila. Jenže dvojí až trojí alternace postav vyváženou typologickou sestavu premiéry rozhází a vrací inscenaci do provozních českých poměrů. Mistru zednickému v podání Matěje Chadimy chyběl větší důraz na jeho „jářku“, v ansámblech to vtipné ostinato trochu zaniklo. Sezpívané však ansámbly byly až na drobnosti pěkně, pochvalu zaslouží také plzeňský sbor.
Těžko uvěřit, že promyšlený tvar inscenace je debutem režiséra teprve končícího studia. Dominiku Benešovi k technické jistotě pomohlo asistování u více než dvaceti plzeňských inscenací, ale výklad příběhu a gestické uchopení Smetanovy hudby už opsat nikde nemohl. Nejpříjemnější je zjištění, že mladý debutant vychází z tématu, že hledá, čím opera může oslovit současné lidi nad rámec své hudby – a zjišťuje, že stejně jako Kalina hledáme svůj poklad jinde, než ho nakonec nalezneme. Jasná teze je čitelná z vlastní inscenace, nejen z přípisu režiséra do programu. Žádné násilné aktualizace, ani jen prvosignální „autorovi věrné“ ilustrování partitury. Různorodými prostředky režisér vypráví příběh pro uspokojení rozumu i citu v otevřeném vzdušném neiluzivním prostoru, který výtvarně i významově určují chmelové štoky. Kostýmy evokují poklidné časy 19. století i smetanovskou interpretační tradici, hlavně však s vtipnou nadsázkou deklarují charakterový sukus každé postavy. A nejvíc připomínají tradici dobových komedií a frašek, z níž režisér vyšel.
Beneš nabídl i vizualizované významové kontexty, jimiž stylově nahlédl za zdejší humna. Hned prvním sborem oblečeným do talárů si možná tak trochu vystřelil z Mistrů pěvců norimberských, patří sem i jízlivé nahlížení mentora Maliny. Přece jen však základní metodou pro něj zůstává česká drobnokresba, někde vtipná a milá, někde trochu zavádějící – z Mistra zednického těžko dělat opilce, kterého přivezou na kolečku místo malty, jen aby byla legrace. Kalina jistě může přijet na kole, i když originální to není, u Průdka tak jezdil Vašek v Prodané nevěstě, a vůbec se kolo na operních jevištích rozmohlo. Poetika inscenace zapadá do oblíbeného posouvání Smetanových příběhů někam do počátku 20. století. Razantnější inovací prošel Skřivánek v béžových kraťasech a kostkovaném sáčku, který hraje na imaginární kytaru a zastoupí i dudáka. Jirka leze k hodinám po provazovém žebříku. Chmeloví rarášci organizují a trochu komentují jevištní dění. Vůbec dochází k odkrývání jevištní mašinerie. Všechno stylem odpovídá duchu komedie až frašky, lomené jistou zádumčivostí, jak ji Beneš vyčetl ze Smetanova díla. Správně! Také ví, že třeba v závěru druhého jednání je nejúčinnější sestavit živý obraz a nechat znít jen hudbu.
Kdyby každý debut vypadal jako ten Benešův, to by se kritikovi psalo! Dokonce marně vzpomínám, jestli jsem kdy viděl lepší Tajemství. Divím se některým reakcím na premiéru a Dominiku Benešovi radím nenechat se jimi zviklat a otrávit. A víc pochybovat o zdejší škole operní režie.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni: Bedřich Smetana: Tajemství, opera o třech jednáních na slova Elišky Krásnohorské. Hudební nastudování a dirigent Jiří Štrunc, režie Dominik Beneš, scéna Ivo Žídek, kostýmy Zuzana Přidalová, sbormistr Zdeněk Vimr, choreografie Petra Parvoničová. Premiéra 27. října 2012.
Komentáře k článku: Poklad hledáme na nesprávném místě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Donát Benecký
Pan Beneš
je inteligentní režisér, ale, bohužel, také dost namyšlený, hrdý. To může ublížit jeho dalším dramaturgickým počinům.
26.07.2014 (20.47), , Trvalý odkaz komentáře,