4+4 dny v pohybu v čase alibismu
Festival kurátorského týmu „čtyř vran“ – což je tradiční logo festivalu 4+4 dny v pohybu – se stal po mnohaleté aktivitě oficiální událostí neoficiálního umění. Jeho rozbíhavou dramaturgii, překračující hranice uměleckých oborů i mantinely umění vůbec, není snadné shrnout. Nejbližším pojmenováním by byla poetika trashe.
Hana Varadzinová rozehrála ďábelskou hereckou kreaci (Farma v jeskyni: Intervence). FOTO MICHAL SELINGER
Na okraji poetiky trashe
Její tradice se táhne od Duchampse a Man Raye a jejich generace, realizuje se zejména ve výtvarném umění a v posledních dvaceti letech se prolnula jak s environmentalistickými idejemi a radikální výtvarnou avantgardou, tak i s kýčovitým kutilstvím. Je to výraz přecpaného světa. Také svědectví závislosti paměti na fetiších. Takto nás přivítá pamětí zrcadel socialistický proc-prostor Casina v Pařížské, kde letos „vrány“ squatovaly.
O výstavě Would you like another game? kurátoři Krištof Kintera a Denisa Václavová naznačili, že máme mezi řádky číst i jiná hra politická. V přízemí je po levé ruce rozhozena ve stylu čiré poetiky trashe teatrálně romantická změť červeného sametu, starého nábytku a předmětů ošuntělého luxusu, po pravé podobná asambláž odstíněná do mužně pivní výtvarné poezie. Autoři této instalace (Jedinečné Svatopěstitelské družstvo) ji pojmenovali Pod Klausem i pod Leninem, hříšně noční život vedem a se svázácky lišáckým alibismem ji vydávají za tepání politického marasmu dotyčných režimů. Další prostor voní kůrou dřevěné mantry, nad níž se tyčí kaktus, který kolem svého kaktusového bříška nekonečně točí hula-hula obruč. V patře pak výstava vysublimuje do drobných instalací převážně konceptuálního ladění – děl mladých výtvarníků. Nic míň, nic víc.
Žert, ironie, sarkasmus a hlubší význam?
Pořadatelé 4+4 dnů se rozkročili do široka. V jejich programu jsem napočítala více než 40 položek. Některé mají v sobě jako matrjošky ukryty další. Za svá nosná témata označili politiku, tanec a hru. Za lomítko si přidejme jejich konstantu – hledání paměti architektur. Bytová one man performance režiséra Jiřího Adámka Dvanáct milosrdných zapadala do právě tohoto programu. Odehrávala se v bytě jistého pana Dominika Steina, který byl i performerem. Adámek tu vybočil z vlastního stylu, k žánru performance žádné nadhodnoty nepřidal; ale našlo se pár šťastných okamžiků. Po dlouhém a neplodném kmitání performera po tristní, syré trash kuchyni se za otevřeným oknem ve tmě objevila přízračná ženská tvář. – Jablko nakousnuté a pak prudce nabodnuté na hřebík na zdi zůstalo viset jako duchampsovský object trouvé. V závěrečné scéně v měšťáckém pokojíčku předsedal pan Stein v křesle dvanácti divákům; oblékl se pro tu příležitost do fraku a oddal zbožnému naslouchání Requiem. Poslech provázel světem znechucenou a nekrofilní mimikou, v ruce drže fotografii muže v rakvi. Posvátný okamžik byl přerušen hlasem ženy, zvoucím velekněze naléhavě k večeři. Když publikum začalo nahlížet dychtivě do kuchyně, vyhnal je pan Stein svinským krokem ze svého privátu. Měla jsem v tom číst sžíravou kritiku přízemního měšťáctví? Snad… ale jista si být nemohu; ta výpověd byla nezávazná, alibistická – možno tak, ale možno i jinak, takže proč vlastně vůbec…?
Kašpar-Kazatel
Politické téma u Čtyř vran, dosud politicky barvoslepých, překvapilo. Festival zahájilo taneční představení Lisbeth Gruwez z Belgie, jejíž sólo It’s going to get worse and worse and worse, my friend pověst politicky angažovaného díla předcházela. Lisbeth Gruwez tomuto očekávání dostála, a nikoli prvoplánově. Do řeči tance „přeložila“ projev fašizoidního amerického kazatele. A prokázala, že tělo je, byť skrytěji než slovo, objektem i nástrojem politiky. Počínala si přitom podobně, jako když vysílá Jiří Adámek politické vzkazy svými voicebandy. Tak jako on fragmentarizuje a přeskládává do nových, obžalujících významů slovní výpovědi, analyzuje Lisbeth Gruwez pohybový proud a jeho překódováním v něm odhaluje a obnažuje skryté agrese. Její taneční hudbou jsou z proslovu kazatele vypreparovaná ostří koncovek, vyštěknuté slabiky, zaškytnutí jedu, zbytky slovních kmenů, sémata. Androgynní, hubená, se štábně-důstojnickou elegancí, neměla v prázdném obdélníku světla k dispozici nic jiného než své perfekcionistické tělo, mrštné a záludné, v šedo-bílo-černém střídmém mužském oblečení. Tančila machiavelisticky úlisný tanec. Jed jí unikal při bodavých výpadech gest z konečků zaostřených prstů; připomínaly hrot fleretu. Celé tělo ostatně bylo tou nevypočitatelnou zbraní. Lisbeth Gruwez je též Paganinim manipulativních gest, hypokriticky konejšivých a graciézních. Také opovržlivě komediantských; tanečnice vytváří obraz Kašpara-Kazatele. Minimalismus její pohybové studie s permutacemi a variacemi nám také připomíná, že je dítětem belgického tance, dědička Anne Teresy de Keersmaeker.
Pubertální radikalizace
Křiklavě politické téma zvolil pro taneční sólo Baader – choreografie radikalizace Christophe Winkler z Německa. Jde o neobyčejně bolestivou epizodu novodobé německé historie. Její protagonisté, tragičtí radikálové z R.A.F, už dlouho přitahují taneční umělce; téma zpracoval v roce 1990 s brémským tanečním souborem Johann Kresnik, divadelník myslící politicky par excellence, nebo v roce 1994 Pavel Mikuláštík se svým Tanečním divadlem ve Freiburgu. Winklerova nevynalézavá etuda v obligátním pohybovém „contemporary slovníku“ nevyjadřovala nic než tu a tam jakýsi mladický tělesný přetlak bez sebemenšího vztahu k tématu – až na dětskou pistolku napřažených prstů. Svou politickou message shrnul Winkler ve slovech: Shooting is fucking a fucking is shooting; tak se nechal slyšet jeho mladý interpret. Během produkce postupně odkládal svůj oděv, až se dobral k nahé pravdě, respektive k pravdě ve spoďárech. V pozadí scény visel manifest R.A.F., na který tanečník nezorientovaně ukazoval prstíkem a na televizní obrazovce sledoval divák snímky členů R.A.F. Ale jinak mohlo to představení být – o čemkoli a jmenovat se jakkoli. Bylo asi tak politické, jako je heroický chlapeček sedící na pařezu s dřevěnou flintou a rozevřenou mayovkou na kolenou a snící o tom, že je Old Shatterhand.
Ve foyer Casina čekaly na diváky malé hračky – figurky, s nimiž se diváci/účastníci měli vydat do ulic Prahy bojovat proti totalitnímu režimu ve hře ISPY: Vítejte v Bělorusku!…?
Jed jí unikal při bodavých výpadech gest z konečků zaostřených prstů (Lisbeth Gruwez: It’s Going to Get Worse and Worse and Worse, My Friend) FOTO ARCHIV 4+4 DNY
Takzvaná reakce na blízkovýchodní konflikt
S velkým očekáváním jsem vzhlížela ke skupině z tanečně vyvolené země Izrael, jakož i k tématu blízkovýchodního konfliktu, které anoncovali. Niv Sheinfeld & Oren Laor a jejich Loď bláznů bylo ale zklamání; podprůměrné představení, chudé na nápady, vypomáhající si ustavičnými – nepříliš legračními – zcizováky. Jejich šťavnatá tanečnice stereotypně kulila krásné oči a cenila zuby, aby z nás vyrazila smích. Moc netančili a politicky se ukázali naprosto neteční, vezmeme-li v úvahu, odkud přicházejí. Obrácená kytara – kulomet – metaforickou bohatostí nepadla daleko od Winklerových pistolových prstíčků. Za jejich jediný politický (a znepokojivý) vzkaz mohu pokládat pokusy o manipulaci publika tím, že je nutili vstát (bez vážného důvodu a vztahu k obsahu) nebo učit se zpívat pitomou písničku při drnkání na kytaru (také mimo mísu). V Izraeli jsou skvělí tanečníci, kteří se politických – i kontroverzních – témat nebojí a neuhýbají před nimi. Proč zvát ty netečně?
Exploatace Kašpara
Farma v jeskyni za velkého zájmu zejména mladého publika ukončila festival svými Intervencemi. Jedna z nich přenesla diváky do hříšné atmosféry zrcadlové nejsvětější svatyně Casina. Hana Varadzinová zde rozehrála ďábelskou hereckou kreaci – překvapivě vyměnila ritualizující obraz herečky Farmy v jeskyni za image lacině třpytivé a dryáčnické postavy z commedie dell’arte showbusinessu. Horečnatě tajtrdlíkovala – s klaunským šklebem a potřpytkovaná – u elektrického piánka, na které se doprovázela, jako by jí šlo o život. Zpívala triviální zpěvy „národů světa“ a nakonec se drsně vysmála i Ódě na radost. Výstup byl chorobně opojný i děsivý falešnou euforií. Tragická stružka krve z nosu etudu rázně uzavřela. A zpětně osvětlila: téma exploatace těla, exploatace společenských ideálů. Závěrečná intervence komiksových fízlů, kteří se nenápadně vynořovali a množili a nakonec všichni naráz zmizeli z prosklené pavlače po provazových žebřících dolů na ulici, byla neškodná. Dělali bububu na slečny, ty se chechtaly. Fízlové byli už jen vtipně promyšleným zábavným klipem pro publikum, které nemá paměť, nemá minulost a nečte noviny.
Symposia s ručením omezeným
Velké místo v letošním programu (circa 10 ze 40) zaujímaly mimoumělecké aktivity – přednášky, symposia, propagační diskuse, naučné procházky apod. Ten podíl se mi zdá přílišný. Festival byl vůbec „bohatý a různorodý“ – až ke ztrátě vlastní tváře. Až ke ztrátě jistoty, kde vůbec to které umělecké dílo začíná a končí. Ke ztrátě autorské individuality, a tím i autorské odpovědnosti. Nepokládám to za triumf pokroku.
Ano, jsme svědky procesu, v němž se umělecký artefakt roztavuje na herní model. Nelze to nevzít realisticky na vědomí. Hra je už i určitým zbavením se odpovědnosti, „kříže“, který umělci donedávna nesli. Obsahuje však i riziko, často i značné. Jsou i „hry doopravdy“…
Rovnoprávnost mezi muži a ženami podléhá tolika omezením a předsudkům, že je z ní vlastně fantom.
Ale proč mají za umělce slízat slávu (a honoráře) delegáti konferencí a diskusí? Už proto, že – na rozdíl od umělců – nenosí svou kůži na trh.
Prostor & katarze
Architekti 4+4 dnů se ptali mimo jiné ve svém programovém prohlášení, jak demokratizovat náš veřejný prostor. Je to předčasná otázka; náš veřejný prostor potřebuje nejprve uklidit – esteticky i politicky.
V proluce ve Vršovicích stála pyramida z jemně zabarvených židlí, instalace studentky sochařství Terezy Erbenové. Byla výmluvně jednoduchá, zhodnocovala historizující činžáky v pozadí. Neobyčejně ji esteticky povyšoval volný prostor kolem. A tak mě napadá, že v našem přecpaném světě není už estetickým aktem něco do prostorů přinášet, ale naopak z nich něco odebírat. Navrhuji místo instalací – dezinstalace, po nichž by místa vydechla a zjevila svůj pravý význam. Místo fetišismu trashe prostorovou katarzi.
Komentáře k článku: 4+4 dny v pohybu v čase alibismu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
