Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Vzpomínky antihrdiny (No. 2)
Pokračujeme s ukázkami ze vzpomínek herce a bývalého uměleckého šéfa Divadla na provázku a HaDivadla a vedoucího Studia Marta, jež chystá k vydání nakladatelství Barrister a Principal. (Předchozí díl nejdete v sekci Seriály a blogy.)
Do chomoutu šéfování
Zavolal si mě předseda partaje Státního divadla, dirigent a šéf zpěvohry Mirek Hoňka: Abys to věděl, dal jsem kraji návrh na tvé jmenování do funkce šéfa Provázku. Někdo tam musí jít udělat pořádek.
Mirku, je to od tebe pěkné, ale nikdy jsem divadlo neřídil, neumím to.
No tak pozor, šéfuješ našim svazákům, a dobře. Tak nemluv hlouposti. Taky mě poslali šéfovat zpěvohru, a co? Všechno se naučíš za chodu. Šéfovat souboru není zas tak velký problém. Si kluk šikovný, máš u mladých autoritu a umíš. Co je nejdůležitější, si organizátor, tak mě neser!
Mirku, neposílejte mě tam. Dejte tam někoho jiného, třeba Otu Řídkého! Na ideologii KV je dlouho a o divadlo jeví zájem. Pořád sem chodí, takže má o všem přehled.
Ten má jiné úkoly. A nediskutuj, už o tom bylo rozhodnuto. Je to stranický úkol.
Svazácká skupina Divadla na provázku patřila k těm aktivním a populárním. Na jednání celosvazáckého výboru přicházeli jeho zástupci pravidelně se složkami plnými listin o splněných úkolech, o počtech odpracovaných brigádnických hodin, se zápisy z členských schůzí a o pořádaných, divácky atraktivních akcích. Členské příspěvky platili včas a bez problémů. Byli halasní, vtipkovali, smáli se, dávali k lepšímu rozverné historky ze zkoušek, z představení. Nadšeně popisovali neuvěřitelné kousky Bolka Polívky i jeho kolegů. Příjemní lidé. Jejich vyprávění jsme poslouchali s otevřenými ústy.
Obdivoval jsem jejich uvolněnost, soudržnost, radost ze společného konání, tedy to, co jsem u ostatních souborů Státního divadla postrádal.
I svazáci městští či z kraje mluvili o velké oblibě Divadla na provázku mezi mladými na školách, v továrnách, v obcích i městech Moravy, Slovenska, Čech.
Mnohokrát jsem si ale vyslechl i silně kritické hlasy o nemístných projevech souboru na veřejnosti a nevhodném repertoáru.
Gladiátor František Kocourek v postoji Davida před vystoupením v Křtinách. FOTO PAVEL ZATLOUKAL
Velký poprask vyvolala účast Provázku na jednom z prvomájových průvodů. Soubor pochodoval v modrých svazáckých košilkách v bloku Státního divadla. Populární silák Franta Kocourek a mentálně postižený tlouštík Rudy Kovanda nesli transparent Divadlo na provázku zdraví 1. máj, smáli se a křičeli: Ať žije Rudy máj! Ať žije Rudy máj! Před hlavní tribunou k tomu přidali: Ten, kdo stojí na chodníku, nebuduje republiku!
Byl z toho průser pro celé vedení Státního divadla. Některé horké hlavy na KV strany požadovaly tvrdé a okamžité zakročení, což se řediteli Státního divadla Karlu Šedovi podařilo odvrátit, ale dlouhodobou nespokojenost stranických orgánů se souborem řešit musel.
Přitom stávající umělecký šéf Petr Oslzlý byl pro ředitele člověkem se souborem srostlým a umělecky fundovaným. Provázek pod jeho vedením prosperoval, slavil úspěchy doma i v zahraničí. Ze západních států vozil Státnímu divadlu uznání a především potřebné valuty.
Petr Oslzlý a Ludvík Kundera nad scénářem Labyrintu (1983). FOTO JIŘÍ DOBROVOLNÝ
Šel jsem za kolegyní Mirkou Jandekovou. Posadila mě do starého ušáku, křesla po nebožtíku manželovi, herci Jaroslavu Lokšovi, postavila přede mne stolek s hrnkem čaje a řekla: To šéfování Provázku dostáváš jako stranický úkol, s tím nic nenaděláš. Ber to jako poctu! Všechny, co jsou na Provázku, znám z JAMU nebo z konzervatoře. Jejich velkou chybou je, že mezi sebou nemají žádného straníka. Nediv se straně, že tě tam posílá. Nepodaří-li se do Provázku infiltrovat člena strany, bude muset strana Provázek zavřít. Direktiva k tomu prý přišla z ÚV KSČ.
Vždyť je to blbost! Nikdo si netroufne na Provázek sáhnout. Byl by světový skandál.
Nepřeháněj a nepodceňuj, už si starý dost. Chvíli by rozruch asi byl, ale jenom chvíli. Vzpomeň si na konec Divadla Julia Fučíka, zažil jsi to na vlastní kůži. Padlo rozhodnutí a konec, ani pes po vás neštěknul.
Dnes je jiná doba, jiná situace…
Bláho! Tak teď mě moc dobře poslouchej: Když do Provázku nepůjdeš, tak budeš mít Provázek na svědomí, na to můžeš vzít jed.
Ale, Mirko, jsem jenom obyčejný herec, nestudoval jsem ani režii, ani dramaturgii, budu jim pro smích!
Jo, hochu, to si musíš rozmyslet. Buď šéfování vezmeš a strana tě podrží, nebo úkol odmítneš a vyperou tě z Mahenky i ze Státního divadla. Garantuji ti, že se mnozí těší, jak poletíš, a okamžitě se najdou jiní, kteří do Provázku půjdou ochotně.
Mirko, mně se do toho nechce!
Nebuď blázen, rozšíříš si rozhled, poznáš svět, uvidíš, jak se dělá divadlo jinde. Získáš tím i jako pedagog. Taky se ti zvýší příjem. Budeš mít o dost větší plat než teď. Člověče, vždyť máš mladou ženu, která tě bude něco stát, a třeba přijdou další děti. A k tomu platíš na dva kluky alimenty… Tvoje manželka dělá ve Státním divadle, myslíš, že ji tam nechají, když se postavíš na zadní? Nenechají. A kam potom půjdete? Kde vás vezmou? Nevím, hochu, nevím, ale jestli ti můžu radit, vem to šéfování. Musíš to vzít, protože žádnou jinou alternativu nemáš. Ani na škole by tě nenechali! Máš v Provázku známé, kolegy ze školy, některé z nich jsi dokonce učil, nějak se tam srovnáte a domluvíte. Divadlo je to bláznivé, ale dobré, byla by velká škoda, kdyby zaniklo.
Ale připrav se, že to nebude med, režiséři Pospíšil, Scherhaufer i Tálská mají tvrdou školu Evžena Sokolovského, a to je režisérský despota. Dvanáct let, od samého začátku roku 1968, si na Provázku dělali svobodné umění. Nedovolili nikomu, aby jim mluvil do dramaturgie nebo do provozu. Naučili se v tom chodit a vyznají se. A pozor, mají podporu vlivných lidí. Ostatně to brzy poznáš sám. Divadlo v Brně prosadil kovaný komunista a významný funkcionář města, soudruh Rostislav Tálský, tatínek Evy Tálské.
Drž se, kozáče, budeš atamanem, a kdyby bylo nejhůř, Vašek Kyzlink, Pepík Štefl a já tvoje místo v Mahence ohlídáme. Vrátíš se. Teď jí šéfuje tvůj spolužák Jarda Roštínský, ten ti jistě pomůže. A bude-li nejhůř, Jardo, vymyslíme pro tebe něco na konzervatoři nebo na JAMU. Neměj obavy!
Jaroslav Tuček. FOTO archiv
/Pokračování v pondělí 3. 12./
Komentáře k článku: Vzpomínky antihrdiny (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
