Nejen pro teenagery (No. 3)
Třetí den festivalu 13+ byl orientován spíše pedagogicky a filosoficky. Po přemrštěně bujarém zahájení ostravským Zkrocením zlé ženy, přišel komorní výchovný koncert skupiny Hm… a náročná Gombrowiczova hra Svatba v podání studentů brněnské JAMU pod taktovkou režisérky Barbary Herz. Konečně tedy skončilo podceňování mladé generace a nabídl se jí program, který nemrzačil její vkus a zároveň jí nabídl skvělou syntézu uměleckého prožitku a intelektuálního vybití.
Předně je nutno říct, že autor tohoto článku má skupinu Hm… (jak říká slovenský moderátor Radia 1 Dan Šabík: Hm a tri bodky) ve velké oblibě, takže následující řádky budou neobjektivní, adorativní, nadšené a vůbec jinak se zpečující žurnalistické tradici.
Pokud Hm… neznáte, pak vězte, že je to jedna z mála (ne-li vůbec jediná) českých hudebních skupin, jejíž prioritní tvorbou je zhudebňování básní českých (a někdy i světových) básníků. Mezi jejich oblíbené patří například František Gellner, Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval či František Hrubín. Jejich poslední album nazvané Klukoviny je složeno ze zhudebněných básní a básniček pro děti. K němu čas od času připraví i dětský koncert, který většinou předchází tomu „dospělému“, je však výrazně hravější a dětsky přístupnější. Tyto dva faktory – zhudebněné básně a jemné přiblížení k divadlu – nejspíš zapříčinily, že se skupina octla v programu festivalu.
Protože je to však festival 13+, tedy těsně nad hranicí, pro niž jsou dětské písně primárně určeny, zároveň však vzhledem k času představení (10,00) nejspíš i 18-, pojali hudebníci svůj koncert jako zhudebněnou hodinu literatury. Na meotaru, reliktu školních prezentací, promítali fotografie a texty básníků, jejichž básně pak následně i zahráli. Jednotlivé výstupy prokládali nejrůznějšími informacemi o básnících a na konci představení byl dokonce test, v němž se ukázalo jak dobře diváci poslouchali.
I přes poměrně ospalé ráno se nakonec do varu dostali jak hudebníci, kteří jsou známí svým humorem, tak i mladí diváci, které nevšední muzika začala bavit tak, že si vytleskali i přídavek. Ten byl sice původním textem Marka Doubravy, jednoho z členů
Hm…, byl však opravdu „cool“ s refrénem „Já chci repovat v hustý repový kapele, všechny vás tu hodně vostře posílat do prdele“. A poetické čekání na večer tak dostalo zajímavý směr…
Svatba oplývala snovou atmosférou… FOTO ARCHIV
O Gombrowiczově Svatbě, hře, která je považována za jedno z největších polských dramat vedle Wispiańského Veselky či Mickiewiczových Dziad, se dočtete, že je to dílo uctivě obcházeno velkým obloukem a že divadelní svět se mu vyhýbá, jak může. Je to hra, v níž není úpně jasné, zda je ústředním motivem sen, jazyk, člověk, vztahy mezi lidmi, nebo co vlastně. Dokonce ani sám autor během psaní své hry údajně až do druhého dějství nevěděl, o čem to vlastně píše. Jeho metoda však byla zřejmá – automatické psaní, čímž se většina badatelů kloní k tomu, že se děj odehrává v surreálném snu, kde se voják Jindřich vrací domů za svými rodiči, ti jej nepoznávají, on zas nepoznává je a ani svůj rodný dům, který se za léta jeho nepřítomnosti změnil v krčmu. Jindřich (Dalibor Buš) si má vzít dívku Máňu (Tereza Lexová), zároveň však prožívá vzplanutí k vlastní matce (Kristýna Šebíková), svrhává svého otce-krále (Ladislav Odrazil), sám se ujímá vlády, vytváří svůj vlastní svět, jehož on se stává bohem, donutí k sebevraždě svého věrného přítele Vláďu (Aleš Petráš) kvůli jeho údajnému, nejspíše vykonstruovanému poměru s Máňou, a neustále se utkává s pijákem-Mefistem (Tomáš Červinek). Děj však není ani tak důležitý jako spíše Forma. Formu jako základní princip své hry chápe i Gombrowicz. S Formou je člověk ve věčném konfliktu, píše Gombrowicz. „Kdyby v některé Shakespearově hře někdo vykřikl na otce, že je ‚svině‘, spočívalo by drama na urážce otce synem. V této hře je drama mezi tím, kdo křičí, a jeho vlastním křikem.“
Barbara Herz se rozhodla tento vztah naplnit sevřenější formou samotného zpracování. Především scéna byla pojata velmi promyšleně. Hledištěm bylo jen několik řad židlí koncentrovaných na samotné jeviště; tak byli diváci mnohem blíž dění. A scénu tvořil výsek domu s jedním oknem a propadlištěm-dveřmi; ta se po přestávce změnila pouze tak, že se jakoby obrátila o sto osmdesát stupňů, tedy okno byla na místě dveří a naopak.. Ještě před začátkem se na scéně pohyboval Vláďa, všelijak se prohlížel a zkoumal své tělo a svou chůzi. Poté si na scénu z hlediště zavolal Jindřicha a děj se rozjel. Vláďa v podání Aleše Petráše byl na scéně po celou dobu, byl jakýmsi průvodcem Jindřicha. V psychoanalýze snad „lepším já“ nebo Bohem. Bohem, kterého Jindřich donutí k sebevraždě. Výkon Petráše v takto éterické postavě byl rozhodně nejpůsobivější ze všech účinkujících a v mnohém předčil i Dalibora Buše v hlavní roli. Ten pojal Jindřicha velmi civilně, ale zároveň jaksi odměřeně. Jeho pohled neustále směřoval kamsi za diváky. Jako by s ostatními na jevišti neměl nic společného. I to naznačovalo celkovou snovou atmosféru, v níž vnitřní svět Jindřicha deformuje vnímání reality, ovšem zároveň postavy, které „se mu zdají“, o jeho vnitřním světě vypovídají a zároveň mu vnucují svůj způsob bytí. Tento dvojí vztah mezi hlavní postavou Jindřicha a ostatními Dalibor Buš ztvárnil zdařile, na druhé straně byl jeho výraz možná až příliš chladný, emocionálně vyprázdněný. A Tomáš Červinek v úloze Pijáka, Jindřichova „špatného já“, zbavil svou postavu téměř cele jejího mefistofelského poslání a udělal z ní spíše Jindřichovu karikaturu.
Jazyk hry se přibližuje beckettovskému obnažení jazyka např. v Nepojmenovatelném. I zde je snad vypravěče, snad řeč samu možné myslet na jakémsi jevišti, kde probíhá střet vnitřního světa samotného jazyka s jeho vnější, už označující funkcí. Tak i Gombrowicz obnažuje jazyk, jeho mocenský charakter. A tak i Herz a její soubor svým pojetím tuto rovinu hry jen podtrhla.
Nutno říct, že i přes to, jak je Gombrowiczovo drama náročným soustem, ujala se ho Barbara Herz se svým souborem velmi dobře. Nenechala se strhnout surrealistickým textem do nějakých divadelních klišé, ale ani k naprosté divácké nestravitelnosti. A i když zůstává spoustu nedořečeného, je to jen a pouze geniálním Gombrowiczovým textem, jejž Herz a spol. ztvárnili se ctí a mnohdy možná i dodali, co v syrové literární formě nemůže fungovat. Vždyť i sám Gombrowicz, autor, který prý diavdlo nenáviděl a psal hry jaksi navzdory, řekl o Svatbě, že ji nelze pochopit bez divadla.
Bylo zkrátka příjemné odcházet z Dlouhé s pocitem nepromarněného času, skvělým divadelním zážitkem a nadto s knihou O kocourovi aneb trable s kotětem, kterou jsem vyhrál v závěrečné tombole.
Komentáře k článku: Nejen pro teenagery (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
