Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Projít neviditelnou zdí

    Věrka Ondrašíková patří k solitérům naší současné taneční scény. Dětsky křehká tanečnice překvapila před několika lety svým rozhodným zájmem o propojení tance a moderních jevištních technologií. Skutečně se dala touto osamělou komorní cestou a vystoupala po ní až k loňskému velmi dobrému přijetí (zejména ze strany cizinců) na České taneční platformě, kde uvedla cross-over tance a počítačové grafiky Loa 15 steps.

    Nespatřen/Unseen

    Vydává se do říše tmy, do krajin stínu a neurčitých zvuků. FOTO PATRIK SEDLÁK

    Letos učinila ještě výraznější krok kupředu s novým projektem Nespatřen/Unseen. Vytvořila ho v autorské spolupráci se zpěvačkou Johanou Švarcovou a programátory Michalem Rydlou a Michaelem Cábou a uvádí je v experimentálním prostoru NoD. Vydává se jím do říše tmy, do krajin stínu a neurčitých zvuků. Tanečnice a zpěvačka představují dva aspekty těla – tanec a zpěv, dvě brány, kterými na svobodu vycházejí emoce tísnící se v těle. Třetím partnerem je světlo. Společným jmenovatelem všech třech aktérů je dech. Viditelný, slyšitelný a energeticky pulzující v prázdném prostoru scény. Zvuk, světlo a energie pohybu jsou v ustavičné interakci, vyvolávají se navzájem k životu, číhají na sebe jako loupežníci v křoví.

    Vzniklo představení výlučné; ne každý divák bude ochoten prodírat se temným lesem intuice se slabou baterkou bdělého vědomí v ruce. Tak vypadá totiž základní situace představení. Dvě těla zahalená tmou, z jednoho vnímáme dech a hlasový proud, to druhé vždy jen na krátký světlý okamžik divák zahlédá v okamžité poloze, dílčím pohybu, a ztratí ho pohlcené tmou, dříve než dokáže pochopit jeho pocity a záměry. Tělo je nespatřené odváto v prostoru, dříve než ho zrak diváka vůbec stačí zaměřit. Divák se ocitá v roli hledače mandragory; jako by šmejdil s baterkou při zemi – a hle! – jakási věc podobná hlavě tu leží ukrytá pod houštím tmy.

    V této inscenaci jsou všichni lovci v tmách, diváci, performerky i světelný proud. Světlo loví tanečnici, jde po ní. Tanečnice uniká, pak vrací úder, pátravé světlo jí proudí z ruky, z obličeje, pohybem paže odhrnuje tmu a vytváří světelné kruhové výseče a plochy. Svým tancem je pak převrací, překlápí, otáčí prostor kolem svého těla. Tanečnice se také loví navzájem. Jsou střídavě siamskými dvojčaty, spojenými hlavami, střídavě sokyněmi, které chtějí setřást svůj dvojnický stín. Dvojčata plovou v tmách plodové vody a chytají jedna druhou mýticky za patu jako Jákob Ezaua.

    Ve chvílích krátkých bledých „polárních dnů“, kdy se performerky zviditelňují, oceníme „holčičí“ kostýmy (Petra Mládková); podtrhávají blíženectví obou performerek a jejich vzezření Alenek v říši technologických zázraků. Jemně cool – černé s dotekem fialové dráždí naše módní chřípí, větříme jemné záchvěvy momentálního módního snění.

    Věrce Ondrašíkové a jejímu týmu se povedl malý zázrak: projít neviditelnou zdí, stojící mezi živým světem těla a neživým světem technologie. Světlo v tomto představení dýchá s tělem tanečnice, rozpíná se a usedá s hlasem zpěvačky. Má všechny drobné rytmické nepravidelnosti živého dechu, živého výdechového proudu hlasu, onu nepravidelnou pravidelnost lidských plic, mořských vln: nepravidelnost říše bios. A má také vzájemnou přilnavost organické hmoty; když subtilní tanečnice plave po podlaze ve skluzech a beztížných přízemních skocích a rotacích, které popírají brzdné momenty fyzikálního světa, stíhají ji temné placenty antisvětla, pleskají o ni, přilnou k ní, roztékají se jí po těle – živá hmota po živé hmotě.

    Technicky i tanečně jde o představení velmi náročné a od tanečnice vyžaduje zvládnutí určitého množství pohybových grifů navíc, aby světlo „registrovalo a stíhalo“, co se po něm chce. Zahrnuje to souhru velkého množství detailů; zkoušelo se rok. Úctyhodná je dramaturgická logika, vytvářející pevné pojítko tohoto nenarativního, mystického a jemného představení. V závěrečném obraze, kde se obě performerky syté lovu opět sestersky spojí a přitulí hlavami, se náhle setmí a ve tmě spatříme dvě blíženecké hlavy vznášet se vysoko nad svými těly, která zůstala dole ve tmě. Nemám chuť zkoumat technické pozadí této vidiny; chci si myslet, že se sestrám otevřely temenní čakry a jejich skutečná já se viditelně povznesla do mystické výšky.


    Komentáře k článku: Projít neviditelnou zdí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,