Břetislav Rychlík: Umím mluvit Magorovým hlasem
Připravujete dokument o undergroundu. Povězte: Jsou androši ze současnosti podobně frustrovaní jako většina společnosti, nebo si především vychutnávají svobodu?
Jak říkal filosof Jiří Němec, který měl v undergroundu přezdívku Starý, každé společenství má své elity a své okraje. Co je ale spojuje – že to jsou vnitřně svobodní lidé, kteří si vždycky chtěli žít po svém, a někteří z nich holt to společenství navíc přesahovali. Za poslední dobu jsem objel x jejich akcí a je to pořád stejný, sejdou se máničky, některý jsou už vylysalý, část samozřejmě mrtvá, hlásí se k vám stárnoucí dívky, skoro babičky, řeknou svou přezdívku a diví se, že si je nepamatujete. Někteří z nich se mohou cítit frustrovaní i z toho, že se na ně valí problémy, které mají se svým okolím, konkrétně Míra Skalický se svým mlýnem anebo Martin Věchet s trutnovským festivalem…
Režiséři Andrej Krob a Břetislav Rychlík během natáčení na Hrádečku FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK
Problémy se sousedy nebo s místním zastupitelstvem?
Trutnovské zastupitelstvo prodalo louky, kde máničky stanovaly během legendárního už festivalu. Dnes tam jsou sklady. Mám předsmrtně natočenýho Magora, kde vizionářsky popisuje, co se stane. A co se také děje. Mimo jiné říkal, že část společnosti bude vždycky považovat lidi z undergroundu za třídní nepřátele. Možná někomu může připadat jejich kultura odporná či blbá, ale nikomu tím neubližují, přesto je součástí české mentality pocit, že by se s ní mělo zamést. Podle mě část mániček onu dnešní frustraci cítí, současně ale jasně vnímá i to, kam se demokracie posunula. Abych nepřesně citoval filosofa Vladimíra Čermáka, největší problém je v tom, že svobodu tu sice reálně máme, ale v lidech ubývá potřeba svobody.
Načetl jsem si rozhovory s levicovými intelektuály (kupř. Chomský, Bělohradský, Pithart) a zaujaly mě jejich poznámky na téma nacionalismu. Ocitována je i Michnikova formulace nacionalismu jako posledního stádia komunismu.
Navázal bych citátem údajně z Tolstého, že posledním útočištěm ničemy je vlastenectví. Když se tu začátkem devadesátých let objevili moravští nacionalisti, spočítal jsem si, že jsem jeden čas dostával až čtyři stovky hnusných dopisů denně, protože jsem proti nim napsal dva tři textíky. A přitom zrovna mě obviňovat, že jsem chabý Moravan, je idiocie, jenom jsem tu příslušnost vždycky vnímal kulturně a duchovně. Když ale dojde na lámání chleba, jako při posledních volbách, ukazuje se, že občané jsou přece jen výš, než si myslíme. Jak uspěla Bobošíková nebo Strana svobodných občanů? Nijak. Po převratu jsme žili v iluzi, že zde nastane duchovní krajina plná průzračných bytostí vznášejících se pět metrů nad zemí. Budiž veleben Vladimír Železný, že nám ukázal na svých koláčích sledovanosti tvrdá data, jak jsme na tom doopravdy.
Na druhou stranu Zeleným voliči také spočítali jejich spory, nemyslíte?
Tam jde o psychologický moment: lidé nemají dojem, že to je strana, která může něco změnit. Ale v případě osobností, které mají nezpochybnitelnou autoritu, tak jako kandidáti do senátu Libor Michálek a Eliška Wagnerová, to vyšlo.
Zejména v druhém případě musíte cítit velké zadostiučinění, protože jste se na občanské kampani za zvolení Elišky Wagnerové výrazně spolupodílel.
Na kampaň nebyly žádné peníze, proto jsme museli být chytřejší než ostatní. Navíc Eliška kandidovala za Brno-střed, nejsilnější obvod. Proti ní stál za ODS bývalý primátor s obrovským stranickým zázemím, pronajatými stánky, billboardy. Za socany odborářka, za lidovce bývalý ředitel nemocnice U milosrdných bratří, výborný člověk Dan Rychnovský, za TOPku rektor ČVUT Karel Rais, za Babiše vynikající onkolog profesor Vyzula (léčil Petera Scherhaufera a Pavla Dostála). Přesto vyhrála Eliška Wagnerová, která měla jediný billboard, který zaplatil můj kamarád. Jiný továrník zas nechal vyrobit klíčenky, na které jsme lepili Eliška Wagnerová – klíč ke spravedlnosti. Především ale měla autentická témata, dopoledne, odpoledne odpovídala lidem na ulici na každou otázku. Na rozdíl od slibů jiných kandidátů, že zatočí s kmotry, zvýší počet pracovních míst nebo dostaví dálnici z Mikulova do Brna, říkala, že senát není stavební firma, ale místo, kde se opravují zákony. A že jako právník může slíbit, že na ty špatné se zaměří. Nebo jsme koupili horňáckou cimbálovku, víno a jezdili s přáteli po Brně tramvají, na slepé koleji vystoupili, muzika hrála a my lidem říkali, že za Elišku osobně ručíme. Kolik je lidí, kteří jdou do české politiky, o kterých to můžete tvrdit?
Jiní kandidáti jenom přihlíželi vašemu tažení?
Bohužel měla ta kampaň i hnusnou část, to když sociální demokratka Slavíková napadla Elišku za to, že ji podporují disidenti, že emigrovala, a dokonce tam byl i podprahový útok, že neměla děti. Má smysl té madam ze socdem vysvětlovat, že Eliška ve Svobodné Evropě anebo ve spolupráci se Škvoreckým něco udělala pro svobodu téhle země? Slavíkovou podporovaly některé mladé levicové kruhy kolem Jakuba Patočky, prý to je výborná ženská. Po této zkušenosti si to já nemyslím. Zvláště když madam řekne v televizi, že disidenti pracovali v disentu proto, aby se měli za nového režimu lépe. Takže se z čiré vychcanosti nechávali mlátit, zavírat, vyhazovat z práce a jejich děti musely do učení. I to je součást obrazu, kam naše společnost dospěla v roce 2012, jistě i zásluhou mentality, kterou vnesl do společnosti Klaus.
Trochu tím popíráte svůj názor o zdravém uvažování našich spoluobčanů, nezdá se vám?
Ani ne. Stávalo se, že přicházeli voliči socdem a říkali, že si uvědomují, koho by měli volit, ale že víc věří Elišce. A protože jsem s ní moderoval několik debat s občany, musím potvrdit, že na její absolutní otevřenost lidé úžasně reagovali. Mimochodem už její vstup do senátu stojí za zaznamenání, když vystoupila ze senátního klubu na protest proti nominaci Čunka na místopředsedu Senátu a kvůli xenofobním výrokům Okamury.
Vedle této úspěšné kampaně máte za sebou řadu podpisových akcí včetně za záchranu těchto novin. Jaká je jejich úspěšnost?
Pro mě je podstatný moment duchovní hygieny, kdy člověk v jisté chvíli prostě nemůže určité téma nechat být. Když se na chvilku vrátíme k těm androšům: co mě kurva dneska hrozí za to, že si s dovolením ve svobodné zemi něco myslím? Kdysi jsem měl spor s Ondřejem Neffem, který tvrdil, že devalvuju petice, protože jsem je všechny podepsal. Což je za prvé kravina, velmi váhám, k čemu se připojit (kdo mi ve svobodné zemi bude určovat, kdy mám ústavou zaručené právo se vyjádřit, a kdy mám být zticha…) a za druhé jde o předsudek. Nemluvě o tom, že i každý Neffův článek je jistý druh jeho soukromé petice (a mimochodem, tento náhlý bojovník proti komunismu ještě v létě 1989 vyhnal mého přítele s peticí „Několik vět“ slovy, že nebude tahat hada za ocas). Jinak jsem ale mistr prohraných bitev, když hovoříme o bilanci úspěšnosti. Mně to ale nedá: když se na jaře objevily odposlechy Béma a Janouška, tak jsem dvě noci přemýšlel, až mě napadlo, že všeprostupující téma korupce by mohlo spojit občanské iniciativy, které se věnují všemu možnému. Rozeslal jsem dopisy do Ostravy, na Ústecko, zkrátka do všech regionů, tehdy asi dvaceti iniciativám, a výsledkem byl otevřený dopis Vraťte nám stát. Jinými slovy, že česká politika je zákulisně ovládaná těmi „Mazánky“, kteří si jak loutky vodí naše politiky. Nakonec se nám podařilo spojit na čtyřicet občanských iniciativ po celé republice (zastupujících více lidí, než mají všechny politické strany dohromady!), v nichž převažují studentská hnutí, což je fantastické, protože už nejsme v pozici nějakých veteránů. Souhrnný text, jehož součástí jsou návrhy protikorupčních zákonů, na nichž se podíleli elitní právníci jako Eliška Wagnerová a Hana Marvanová, podepsalo čtyřicet tisíc lidí, aniž jsme jej šířili jako petici. Náš návrh na zřízení komise vláda nedávno zařízla, tím ale nic neskončilo. Každému poslanci jsme napsali dopis, jestli to myslí s tím bojem proti korupci vážně. A jestli budou chtít znovu kandidovat, tak jejich odpovědi voličům připomeneme. Může to působit jako metoda zastrašování, ale absolutně otevřeného. Nemohu se přece smířit s tím, že smíme jednou za čtyři roky hodit hlas voleným zástupcům a pak už držet hubu, protože nás „údajně“ nikdo nevolil, a jenom přihlížet, co se v té zastupitelské demokracii odehrává.
Tématu korupce se ale chopili vedle občanských iniciativ také novodobí mesiáši, magnátem Babišem počínaje, blouznivým Janečkem konče. Má cenu se vůči nim vymezovat?
Nemá. Co s tím naděláte. S Babišem jsem nikdy nepromluvil slovo, ale s Karlem Janečkem jsem se sešel a jeho Nadační fond proti korupci oceňuji, protože podpořil konkrétní lidi, kteří byli kvůli poukazování na korupci vyhozeni z práce. Jeho modelu „pozitivní energie“ samozřejmě nevěřím už proto, že dobro nevznikne jeho nadiktováním. Mám ale v posledních letech nevinný dojem, že nastává nová fáze občanského aktivismu. Na jedné straně tu máme vtipné mystifikace jako např. Žít Brno (www.zitbrno.cz), z kterého na radnici vyšilují, protože jestli jim něco schází, tak to je smysl pro humor. Na druhé straně zcela věcná činnost. Optika se mění, tak jako se proměňuje atmosféra ve společnosti. Když si vzpomenu na dobu tzv. televizní krize, kdy jsme byli před Štědrým dnem vyhozeni se ženou z televize a kdy se Langrovi lidi postarali, abych tu nesehnal práci, tak od těch časů se věci posunuly. Dneska nemáme zásadní problém my, ale právě tihle partajníci z toho prostého důvodu, že jim lidi nevěří, a když se pokusí po občanských iniciativách vyjet, vypadají směšně.
Otázku, nakolik by divadlo mělo reflektovat dnešní společenskou frustraci, jsme položili i našim dramatikům v rubrice 3mis3. Váš názor?
Kohoutova myšlenka, aby se 18. listopad, kdy byla vyhlášena divadelní stávka, slavil jako den českého divadla, je moc dobrá. Aspoň jednou za rok se divadla po představení promění v místo, kde se bude otevřeně debatovat tak jako v Listopadu. Do značné míry rozumím i nechuti Karla Steigerwalda dělat aktuální politické divadlo, když má své noviny. Jenže, teď chystáme s Provázkem a HaDivadlem ostré politické divadlo propojením starých autorských bardů s nejmladší režijní generací. Divadlo opravdu nesmí zůstat stranou ve chvíli, kdy je kultura odsouvána na vedlejší kolej. Povím vám na závěr historku, jak jsem se po letech málem popral ve Vídni s jistým českým bankéřem v androšském klubu Nachtazyl. Navážel se do lidí od kultury, že se nikdy poctivě neživili, jenom tyjí z veřejných peněz a nepřinášejí žádné hodnoty. Zprvu jsem drobně namítal, že kulturní společnost si stejně jako hasiče, policisty, lékaře, učitele a nakonec i politiky a provoz jejich strany platí (a nejméně) i kulturu (abychom nelozili pro stromech). A že z těch lidí nikdo nelítá tryskáčem do Monte Carla, kam převádí daně, ani netráví léto na jachtě u moře, když ožralej přejede nějakou paní… V jednu chvíli jsem očkem mrkl na barový pult, kde byla fotografie Magora Jirouse, a tak mě napadlo, že těm mým řečičkám něco chybí. Patrně rána pěstí. A tak jsem zvolal Magorovým hlasem, který umím výborně napodobit: A za to všechno ti jednu natáhnu, ty kundo!
Vylekaný bankéř se pak chodil zbytek večera omlouvat, to ale nic neřeší. Pokud všechno půjde tímto směrem, nebudou zde za chvíli ani kulturní politici, ani kulturní podnikatelé a bankéři, ani kulturní klima, což by bylo pozoruhodné završení dědictví Listopadu, kdy se tu nad zemí vznášely duchovní bytosti a v čele země stál krásný prezident dramatik.
Komentáře k článku: Břetislav Rychlík: Umím mluvit Magorovým hlasem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
