Na počátku byla hudba
A sny. Přesněji řečeno Sny svatojánských nocí (1991), společné dílo skladatele Zdenka Merty a režiséra, čerstvého uměleckého šéfa v Divadle bratří Mrštíků a literáta Stanislava Moši. Ve zvláštním díle se hned napoprvé protnuly siločáry, z nichž se začaly formovat kontury polistopadového muzikálového fenoménu Městské divadlo Brno. Žánrově nejspíš rocková opera, jakou do té doby na našem území předvedla jen ruská produkce Juno a Avos, dokonce přesáhla stylový horizont kultovních Bídníků či legendy Jesus Christ Superstar – ostatně oba tituly přišly do Česka až po Snech. V hudbě lze vytušit i komplikovanější inspirace, v libretu je zřejmé proklamativní opuštění obvyklých příběhů ze života a obdiv k čisté poezii. Produkce nejprve na Křižíkově fontáně v Praze propojila stálý brněnský soubor s angažováním sólistů na konkurs, tedy zavedla princip, který se v našem kontextu osvědčil pro drtivou většinu velkých muzikálů Městského divadla. Už na Křižíkově fontáně najdeme jména dodnes spjatá s muzikálovým Městským divadlem: Jan Apolenář, Roman Vojtek, Alena Antalová, Jana Musilová, Igor Ondříček, Petra Jungmanová, Markéta Sedláčková, Petr Gazdík a další. A také Zoru Jandovou. K nim později přibyla plejáda dalších, z ikon současného souboru připomenu alespoň Martina Havelku a Dušana Vitázka.
Z kontroverzní inscenace Probuzení jara
Na rozdíl od broadwayského produkčního modelu staví Moša na stálém, pečlivě obměňovaném hereckém souboru. Jeho herci vystupují nejen v muzikálových, ale i v činoherních, případně operetních inscenacích, s veškerými výhodami a nevýhodami takové situace: nemají technické dovednosti broadwayských specialistů, zato jsou flexibilnější a mají širší umělecké obzory. Dříve se muzikál spojoval mechanicky s operetou, což se ukázalo daleko méně vhodné než spojení s činohrou, především s technikou konverzačky a vůbec nepsychologickým věcným herectvím, které má asi nejblíž k principům brechtovského divadla – a právě to má v Brně tradici!
Stanislav Moša zkrátka dospěl k muzikálu od činohry a vlastně už tím spojením stvořil profil dobře vedeného dvoudomého, po převzetí brněnského souboru operety nominálně třídomého „bulvárního“ divadla, které chtělo diváky především bavit. Už Divadlo bratří Mrštíků tak postupovalo, protože každá metropole divadelní „bulvár“ potřebuje – a pokud je město příliš malé, aby uživilo soukromé produkce, berou to na sebe odjakživa stálé městské soubory. A nebojme se slova bulvár – dobře takové divadlo dělat je kumšt! Už Osvobozené divadlo V+W bylo dobře vedeným bulvárním podnikem!
Muzikálový program Městského divadla tedy zahájila novinka domácích autorů, kteří přidali a přidávají další tituly podobné poetiky (Bastard, Babylon, Zahrada divů). A z trochu jiného těsta muzikál Svět plný andělů, po mém soudu jeden z vrcholů jejich tvorby, i když se o něj strhla svého času ostrá polemika. Moša přivedl dva další pozoruhodné skladatele: Petra Ulrycha (Legenda, Máj, sám s ním napsal Koločavu a Radúze a Mahulenu) a Miloše Štědroně (s nímž nejprve napsal Hru o lásce, smrti a věčnosti), který se vrátil ke spolupráci s Milanem Uhde (Nana, Červený a černý, Divá Bára). Ani v jednom případě nevznikla nápodoba známého muzikálového modelu, naopak se poetika nových děl různila a vlastně užitečně komplikovala cestu souboru za typickým muzikálovým divadlem.
Cestu ke světovým titulům otevřela v roce 1996 inscenace Bernsteinovy West Side Story a stala se ještě na malé Činoherní scéně v chytrém komorním provedení kultovní událostí. My Fair Lady o tři roky později dokonce zazněla v brněnském hantecu pod označením „ze Zelňáku“. Jesus Christ Superstar se na Činoherní scénu už opravdu sotva vešel – Stanislav Moša vydupal ze země novostavbu Hudební scény a v říjnu 2004 ji otevřel velkoryse koncipovaným provedením muzikálu Hair. Vlastně do určité míry dramaturgicky vyrovnal pražský náskok v uvádění tohoto repertoáru. Městské divadlo však už v té době proniklo do Evropy a strhlo na sebe pozornost zahraničních producentů a diváků pravidelnými několikaměsíčními turné. A také získalo lepší pozice na agenturním trhu – o rok později si provedením muzikálu Oliver! pootevřelo dveře ke špičkovému repertoáru, jenž přišel v roce 2007 velkolepým provedením Čarodějek z Eastwicku. Domácí novinky, nadále výrazné a hýčkané, přestaly divadlu dominovat. Začala imponující řada titulů, ke kterým soubor mezitím dorostl a provádí je na špičkové úrovni a tak osobitě, že agentury přijaly některá brněnská řešení za svá: nová inscenace Jesus Christ Superstar, Les Misérables, Evita, Mozart!, Josef a jeho kouzelný pestrobarevný plášť, Mary Poppins, Chicago, Kvítek z horrroru, Jekyll a Hyde. K tomu tituly už prověřené: Sugar, Pokrevní bratři, Funny Girl. A další. Třeba kontroverzní muzikál Probuzení jara o dospívání a zneužívání dětí podle hry Franka Wedekinda! Štiplavou satirou na současné politické poměry se staly Ptákoviny Jiřího Žáčka a Zdenka Merty, nová verze díla, nad nímž se v roce 1988 v pražském Národním divadle Merta s Mošou poznali. Ani muzikálové Městské divadlo nechce jen bezduše bavit.
Hudební scéna Městského divadla Brno je dnes uznávaným centrem muzikálu v Česku.
Komentáře k článku: Na počátku byla hudba
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
