Mikulka píše z Hradce (No. 6)
Na odpolední nedělní koncert kamarádů z divadla Krvik Totr jsem dorazil – kvůli divadelním povinnostem – až když už bylo po všem. Ale přímo na místě jsem jim slíbil (výměnou za to, že budou tento blog pravidelně číst), že napíšu, že jejich vystoupení bylo skvělé. Svou část dohody tímto plním: SPODP Filtr byli skvělí, škoda, že jsem je neviděl a neslyšel. Tak, a teď je to na vás, přátelé.
Druhým zmeškaným představením byla performance Ryb řvoucích v kašně v Žižkových sadech. Na tu jsme pro změnu nestihli dorazit z D.I.S. Harmonie, protože utíkat z nepovedeného představení by bylo nutné přes pódium a to se nám zdálo přece jen trochu moc surové. Kašna zhruba půl hodiny po akci vypadala (k mému zklamání) úplně normálně, žádné zbytkové vlnobití, dokonce ani okolní tráva nebyla zválená. Pokud by se mezi čtenáři vyskytl nějaký očitý svědek, napište, jaké to bylo, byl bych na to po koupelnové rybí seanci docela zvědavý.
Ale aby zas nebylo legrace tolik, musím hned v úvodu s lítostí napsat, že neděle byla dnem z divadelního hlediska v Hradci zatím jednoznačně nejnepovedenějším.
Nešťastné vítězství na Osudem
Jednou z trochu vyčerpávajících povinností divadelního kritika je nutnost mít na každou shlédnutou inscenaci nějaký názor. Jistě, jsou mezi námi kritiky i výjimky, ale o tom teď psát nechci. A přitom čas od času vidíte divadlo, které se vám prostě jen tak líbí nebo nelíbí a je strašně obtížné najít rozumné důvody, proč vlastně. Ještě horší je to s inscenacemi, o kterých se nedá dost dobře říci ani to, že se vám líbily nebo nelíbily.
A právě to se mi přihodilo s včerejším představením divadla Komedie. Weissenstein přitom pro mě byl tak trochu zakletou inscenací, na kterou jsem se opakovaně chystal jít už v Praze, ale pokaždé mi do toho něco vlezlo; pokud mě paměť neklame, příslušné lístky jsem na poslední chvíli rozdával snad třikrát. Představení jsem málem zmeškal i v Hradci – do poslední chvíle jsem psal minulé pokračování tohoto blogu a když jsem doklusal k Besedě, bylo tak narváno, že nepomohla ani novinářská kartička. Nakonec jsem se dovnitř se štěstím nacpal – a ukázalo se, že všechno to míjení bylo nejspíš rozumnou snahou Osudu ušetřit divadlu i mně zcela nadbytečné soubytí. Přiznávám, že jsem dění na scéně jednoduše nerozuměl: trojjediný muž s velkou hlavou a jeho dvě ženy mne nijak nepopuzovali, ale taky neoslovovali: je to trochu hloupé, ale jednoduše nevím, co bych si měl o Weissensteinovi myslet, natož napsat. Snad jen to, že se mi líbilo, jak v pauzách mezi činohrou zpívala Jana Vébrová a že to frivolně oděné Daně Polákové jako obvykle slušelo a že jsem si zapamatoval její bonmot „s tebou bych šla za buřta a ještě bych ti dala kousnout“ a že jsem navzdory tomu chvílemi bojoval se spánkem, na čemž má ovšem lví podíl festivalová únava. Divadlu i čtenářům se za své nepěkné selhání omlouvám.
Smutné a skličující…
Chvilku po Weissensteinovi začalo na dvorku Klicperova divadla představení, inzerované jako „senzace festivalu“. Vladimír Morávek nastudoval známou Havlovu aktovku Vernisáž a její zbrusu nové pokračování Pět tet, které Havel napsal speciálně pro nedávný brněnský festival Divadelní svět. V tomto případě se ovšem názor dostavil rázněji, než by mi samotnému bylo milé: byla to podívaná v mnoha ohledech doslova skličující.
Před začátkem představení oslovil diváky Vladimír Morávek, pomohl usadit diváky, kterých bylo na malém dvorečku podstatně více, než by bylo únosné a s laskavou sebeironií pohovořil o tom, jak nová Havlova hra Pět tet vznikla, jak jí s nadšením secvičili po odpolednech a po nocích v průběhu zkoušení Hadriána a jak je to dílo smutné a pravdivé. Svým způsobem byl tento úvod nejlepší částí představení: Morávek sice zopakoval to, co při podobných příležitostech říká vždycky, ale kdyby nic jiného, jeho oddanost divadlu mu bezezbytku věřím. Jenže oddanost je jedna věc a výsledek věc úplně jiná.
Vernisáž je sice hra populární, v rámci Havlovy normalizační tvorby však patří ke slabším počinům: k moralizujícímu poselství se propracovává hodně prvoplánově a z divadelního hlediska působí jen jako odvar výborné Audience. (Když jde řeč o Havlovi, je lepší některé jindy samozřejmé pravdy připomenout co nejvýslovněji, takže pro jistotu: není pochyb o tom, že tu autor míří na podstatný problém posrpnové společnosti, to ale ještě není zárukou dobré divadelní hry.) A Vladimír Morávek, jak je bohužel jeho zvykem, tučně podtrhuje právě tuto prvoplánovost. Stačí se podívat na scénu a v křiklavé nadsázce je řečeno vše, skoro by se snad už ani nemuselo hrát: oba „znormalizovaní“ hostitelé jsou na první pohled groteskně trapní idioti, pokrytečtí a zamindrákovaní hlupáci, obklopení absurdním nevkusem. O první chvíle přetékají frustrací a nenávistí, což v průběhu představení několikrát doslova vykřičí na místech, kde hra předepisuje pauzy. A proti nim sedí ostýchavý slušňák Vaněk, v jehož roli Milan Holenda předvádí, jak se pro účely Prasete naučil imitovat Václava Havla.
Vladimír Morávek je typem režiséra, který neumí „mluvit potichu“, jeho stylem je nepřetržitý inscenační „řev“, silný a ještě silnější. Bohužel tak činí téměř bez ohledu na text, se kterým pracuje. Václav Havel, jenž se stal jeho novým oblíbencem, má vlastně docela smůlu – jeho hry, kterým vždy svědčila jemná ironie a understatement, jsou pro tento režijí styl obzvláště nevhodné. Tentokrát Morávek nejspíš předpokládal, že čím křiklavější kontrast mezi dobrem a zlem ukáže, tím bude vyznění silnější; výsledkem je banální plakát.
Druhá část inscenace, jakási Vernisáž po pětatřiceti letech, to všechno zopakuje v ještě méně snesitelné podobě. V Pěti tetách je Vaněk na návštěvě u stejných, jen příslušně zestárlých „přátel“ (proč k nim, k čertu, pořád chodí?) a zopakuje se známý mechanismus; jen trochu nabobtnalý, zeměpisně rozmáchlejší a obsahově prvoplánovější. Odpudiví hostitelé se chlubí ministerskou minulostí, luxusní dovolenou a vysokými konexemi; Vaňkovi naopak vyčítají, že se neangažuje a zbaběle se vyhýbá odpovědnosti. Všichni jsou agresivní darebáci a zloději, ze syna, který se kdysi roztomile ptal, jestli se může žába utopit, se stalo tupé monstrum, závislé na alkoholu a heroinu. Přitvrdilo i scénické provedení: Petr Oslzlý ochotnicky přehrává senilitu, Ivana Hloušková své repliky do mikrofonu doslova vyřvává. Stůl je plný sádrových trpaslíků a nad všemi symbolicky máchá kosou herec, který hrál v první půlce legrační včelku Máju. Autor i režisér malují opravdu sytými barvami.
„Někdy mě napadá, že to všechno bylo zbytečné…“ ozval se v závěru představení nedávný Havlův výrok. Text Pěti tet není k dispozici, takže nevím, jestli ta slova doplnil režisér nebo jsou pevnou součástí hry. Svým způsobem je to ale jedno, zahořklý citát sem bohužel pasuje výborně. Morávkova inscenace je špatná, skutečně smutné je ale to, kam se ve svém psaní posunul Václav Havel. Nevadí přitom, že Pět tet je hra zahořklá až k zaslepenosti, vadí to, jak moc je slabá.
Co se taky moc nepovedlo
O zbytku dne už jen stručně. Alfrédovskou D.I.S. Harmonii mám moc rád jakožto spolek improvizátorů. Na jaře se „pod občasným režijním dohledem“ Dory Bouzkové pokusili o pevnou inscenaci, dopadlo to ale bídně. Inscenace Mezilidi vlastně jen nepříliš hluboce opakuje málo překvapivé sdělení, že se spousta zoufalců chytá stébla „duchovních mistrů“ a že tihle mistři mohou být cyničtí podvodníci (mimochodem, totéž téměř stejným způsobem sděluje i Rudišovo a Pýchovo Léto v Laponsku, se kterým do Hradce přijeli Finové). A kupodivu chybělo i ryze herecké jiskření, které činí z D.I.S. Harmonických improvizací navýsost příjemnou záležitost. Škoda, opravdu jsem se těšil.
Obdobným zklamáním byl Hlas Anne Frankové od Spitfire Company. Sólový tanec, doprovázený živou cellistkou, reprodukovanou hudbou (a nechtěně i jazzem Laco Decziho od hlavní scény), byl zajímavý několik prvních minut, pak už zoufale chyběly nápady. Recitovat úryvky z deníků a k tomu předvádět nepříliš vynalézavé pohybové figury (nejlepší byl „tanec zády“) na hodinovou inscenaci nestačí. Pro jistotu s urputnou vytrvalostí zopakuji svou mantru: vážné a zásadní téma není v umění zárukou ani hloubky sdělení, ani ničeho jiného.
■
Festival se pomalu začíná chýlit k závěru. Řádných i openairových představení je sice pořád dost, po víkendu se však již řada hostů pomalu vytrácí a ze sadů rychle mizí stany. Včera se ztratily Vyšehrátky a Provázek, Autobuf odjel snad už dokonce v sobotu. Akorát je pořád tepleji a tepleji.
Komentáře k článku: Mikulka píše z Hradce (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin J. Švejda
Milý Vladimíre,
odečítat toliko z inscenace, jaká je kvalita textu, je velice velice ošemetné – a zvláště to platí u Morávkových inscenací (nebo bys byl skutečně schopen z Českého moře rozpoznat kvality Drábkova Náměstí bratří Mašínů či z Hadriána z Římsů Klicperovu hru?). Byl bych zkrátka v hodnocení Havlových Pěti tet, když jsi je nečetl, zdrženlivější.
29.06.2010 (9.37), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
čistě čtenářsky. s nadšením čtu blogy pana mikulky a vždycky to má hořkou koncovku podobě rozčilujících poznámek pana švejdy.
29.06.2010 (10.12), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Z čeho, milý pane Varyši, usuzujete, že jsou rozčilující? Jsou pouze korigující, vyjadřují občas jistou pochybnost nad tak (po mém soudu) ráznými soudy. Věřím ovšem, že pro Vás, který by – abych Vás citoval – „samozřejmě na palbách od boku trochu přidal“ a tedy, usuzuji, by klidně nešel pro slovo daleko, to může působit jako „hořká koncovka“… No, třeba se svá slova, která nyní ve svých kritikách nejednou vyslovujete bez nějakého odpovědnějšího ručení, naučíte víc vážit…
29.06.2010 (10.39), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Mikulka
ad MJŠ: Odečítat kvalitu textu z normální Morávkovy inscenace by nebylo jen ošemetné, to by byla úplná blbost. Jenže Pět tet hráli herci s textem v ruce a četli všechno, včetně scénických poznámek. Text má navíc stejnou formu jako Vernisáž, takže se dá odečítat s dost vysokou jistotou. Skoro by se v tomto případě chtělo dodat – bohužel.
ad VV: Mně ty Martinovy poznámky nepřipadají rozčilující, jsem rád, že tyhle texty někdo čte, má svůj názor a řekne ho veřejně. I když s tím nemusím pokaždé souhlasit. Ale to je jiná věc. Nejhorší je psát úplně bez odezvy, jako když do močálu hází.
29.06.2010 (12.05), , Trvalý odkaz komentáře,