Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Příběh fotografa… Bohdana Holomíčka

Když zazvoníte u dveří Bohdanova bytu v Janských lázních, otevře vám fotoaparát. Teprve za ním se objeví Bohdan. Od dětství má fotoaparát přirostlý k oku.

Někdy na začátku 80. let po jakémsi disidentském setkání spisovatelů na Havlově chalupě na Hrádečku jsem vezl zpátky do Prahy Miroslava Zikmunda.

Nedávno jsme se potkali, vlastně podruhé v životě, ve Zlíně. Miroslav Zikmund mně zaskočil záznamem v jednom ze svých notýsků, kde měl podrobně zaznamenáno vše, co během naší společné cesty do Prahy probíhalo, o čem jsme si povídali, apod. Prý má těchto notýsků s podobnými záznamy nepřeberné množství.

Nepřeberné množství každodenních záznamů tentokrát ve fotografiích jsem si mohl nedávno užívat na výstavě Bohdanových fotek v galerii Veselý výlet v Peci pod Sněžkou. První „záznamy“ jsou někde z konce padesátých let.

Těch pět set vystavených fotografií, to je jen zlomek toho, co už léta, téměř den po dni, Bohdan na svých fotkách zaznamenává. Fotí všechno, co se kolem něho děje, přitom každou chvíli je někde jinde. V Mladých Bukách či Janských lázních, v Národním divadle v Praze, nebo na Velikonočních ostrovech v Tichomoří, v Klicperově divadle v Hradci Králové nebo v Chile, v ukrajinském Lvově nebo kdekoliv jinde. Fotí ve dne v noci, ze všech možných stran a úhlů, každý záběr má několik variant, takové stroboskopické focení. To mu umožňuje nafotografovat celý příběh, kterému přihlíží, nebo se ho přímo účastní. Při svých „fotostrobických“ promítání nepodrobuje své fotky přísnému výběru a neukazuje nám jen po všech stránkách dokonalé fotky, jako to mnozí jeho kolegové dělají. Jde mu především o to, prostřednictvím fotografií převyprávět divákům ve zkrácené podobě příběh, u kterého byl, a který se svým fotoaparátem v dané chvíli fotografoval. Tak vznikaly jeho proslulé fotoknihy například z počernické světové premiéry Havlovy ŽEBRÁCKÉ OPERY nebo s příběhy z Havlova domu na Hrádečku, záznamy undergroundových koncertů, nebo představení Havlovy Audience v sousedově stodole s autorem v hlavní roli (originální je také jeho prezentace). Přijdete-li k Bohdanovi na návštěvu, položí před vás kupu svých posledních fotografií, nebo usedne před počítač a předvádí Vám své foto-příběhy s příslušným hudebním doprovodem. K tomu vám jeho přítelkyně, které po uši zamilovaný Bohdan neřekne jinak než Evička, nabízí neskutečně dobré čaje a jiné pamlsky.

Ještě v dobách vývojky a ustalovače po desítkách zadarmo rozdával své fotografie, radoval se z toho, že se lidem líbí, na peníze přitom příliš nemyslel. V Mladých Bukách má rozestavěný dům, který nikdy nedostaví. Stačí mu původní dřevěná bouda na nářadí. V ní má všechno, co potřebuje. Lednici, televizor, snad také vařič na propanbutan. A před boudou ohniště, kde se čas od času schází se svými přáteli. Nemá rád tradiční výstavy se všemi těmi vernisážemi, nemá ani frak, ani žaket, kravaty také nenosí. Nejčastěji ho potkávám v manšestrových kalhotech s nějakou kostkovanou košilí, na nohách bagančata. Když už mělo k nějaké vernisáži dojít, většinou přicházel pozdě, občas ještě s nedosušenými fotografiemi. Rád promítá své fotografie na cokoliv svým přátelům. Naposled letos v létě kolem půlnoci na Hrádečku. Na bílé fasádě Havlovic domu se objevili jeho nedávní obyvatelé Václav a Olga. Uprostřed promítaných obřích fotek skutečné otevřené okno do světnice, kde před rokem skonal Václav Havel, na parapetu zapálená svíčka sestrou Angelikou, jednou z Boromejek, které se o Václava do poslední chvíle staraly. Přátelství mezi Bohdanem a Václavem bylo dlouholeté, silné a nerozborné.

Kdy jsme se potkali poprvé? Zřejmě na Hrádečku někdy na přelomu šedesátých let. Jak jsem již naznačil, byl totiž od šedesátých let dvorním fotografem Václava a Olgy Havlových… Jinak topil ve výtopně v Janských lázních s pověstí, že když se něco někde podělalo, jediným, kdo si s tím vždy uměl poradit, byl Bohdan. Pověstný a na fotkách zvěčnělý byl také jeho legendární automobil – dodávka východoněmecké značky Barkas. Všechno si na něm dokázal opravit sám. Když odešla plechová podlaha, udělal si novou, dřevěnou z prken… Vzpomínám si na dobrodružnou jízdu do Prachatic, kde jsem nechal stát na náměstí svého porouchaného Wartburga. Bohdanovi to nedalo a že si pro auto do Prachatic dojede, kvůli náhradním dílům do svého milovaného Barkase. Poloviční vrak jsme nakonec našli bez světel, bez brzd a s vyměněnými výrazně sjetými pneumatikami na jakémsi dvoře, kde sloužil dětěm ke hraní. Děti nejvíce bavilo sypat písek do benzinové nádrže. K mému nemalému úžasu Bohdan v relativně krátkém čase vrak uvedl do pojízdného stavu. Nádrž nahradil pětilitrovou lahví od okurek, něco provedl s brzdami a světla řešil až po cestě těsně před setměním.

Někdy k půlnoci, pod kopcem, nám došel benzin. Wartburga jsme s vypětím posledních sil nějak dotlačili do nejbližší vesnice, vzbudili místního pumpaře, doplnili pohonné hmoty a pokračovali v cetě do Janských lázní. Bohdan si prostě dokáže poradit se vším. Lidé z Jánek si ho považují. Po revoluci ho dokonce zvolili do místního zastupitelství, kde Bohdan, pokud vím, díky své couravé nátuře dlouho nevydržel.

Jinak je velmi veselý, a když se rozjede, málokdo mu stačí. Na návštěvy přátel často chodí s lahví chutné slivovice a s domácím špekem.

Nemá rád aranžované fotky, nanejvýš takové skupinové, jako když je třída na výletě, tak aby měli všichni na památku. Nafocené fotky nikdy neupravuje. To, co nafotí, opatří bílým rámečkem a pustí do světa. Dokáže se nečekaně objevit se svým fotoaparátem na neuvěřitelných místech, o čemž svědčí několik fotografií s Michailem Gorbačovem pořízených v přísně střeženém koridoru v moskevském Kremlu, kterým tajemníkova suita procházela na setkání s prezidentem Havlem. Když se z ničeho nic proti nim vynořil Bohdan se svým fotoaparátem, ohromená ochranka DOKONCE zapomněla střílet. Zlomyslně se pak říkalo, že v tomto okamžiku Bohdan hrůzou zezelenal ne proto, že byl ohrožen na životě, ale že neměl ve svém přístroji film.

Bohdanovým zlozvykem je fotografování za jízdy. V jedné ruce volant a v druhé stále připravený fotoaparát. Tentokráte již digitální.

Má své dlouholeté motivy, ke kterým se čas od času vrací. Je jím například plechový slon, reklama na ZOO ve Dvoře Králové při silnici vedoucí z Trutnova do Hradce. Kdysi zářivě bílý plechový slon, pak rezivějící kus plechu se zbytky barvy, průběžně různě počmáraný sprejery, zase přebarvovaný a zase rezavějící, dnes vyvedený ve všech možných barvách. Všechny dobové proměny tohoto osamělého smutného slona na desítkách Bohdanových fotografií.

Kdykoliv jede kolem, cvakne spoušť. Spolujezdec trne hrůzou. Co je to proti telefonování za jízdy.

Na Bohdanových fotografiích bývá většinou rušno. Ale fotografuje také ticho. Zasněžená pláň s ujíždějícím vláčkem v pološeru ještě s parní lokomotivou, nebo kamenná Moa z Velikonočních ostrovů s Bohdanovou napřaženou rukou, to proto, aby to ticho nebylo tak zlověstné. Nebo Olga s Václavem sedící proti sobě v kuchyni na Hrádečku někdy na konci šedesátých let. To všechno vzniká jakoby mimochodem, předem nevyspekulované, jenom tak, že šel Bohdan náhodou kolem. Tak si žijí lidé, bohem obdaření něčím, co nikdo z nás, obyčejných smrtelníků, nedokáže napodobit.

5. 10. 2012

Text vznikl jako laudatio Bohdanu Holomíčkovi u příležitosti předání Pocty festivalu …příští vlna/next wave… Živoucí poklad v Divadle Na zábradlí 5. října 2012. Andrej Krob jej tam také osobně přednesl.

• Autor: Andrej Krob
• Publikováno: 8. ledna 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Příběh fotografa… Bohdana Holomíčka

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ