Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 23)

Návštěvy, visites… vizitýrování

Koncem roku starého, začátkem nového se všichni předhánějí a snaží o setkání, schůzky, objetí… přátelské… rodinné návštěvy… vizitýrování.

Sám s dojetím vzpomínám na tradiční štědrovečerní posezení, když jsme stáli kolem svátečně upraveného stolu a otec se slzou u oka špitl: Zaplať Bůh, že jsme se tu po roce ve zdraví všichni sešli!

Zkusím spojit, poskládat jednu vstréču na druhou, čímž napnu řetěz… a ten doufám nepraskne jako tuhle papírový na vánočním stromku!

Nejprve míříme k věhlasnému divadelníkovi, pedagogovi, profesorovi…

Sedíme kolem stolu. Tlacháme o všem možném. Téma prorůstá téma…Viděls toho filmového Hobita?… Já ne, ale už teď cítím, že je škoda, že tak ucelenej příběh dělí na tři díly! Nesmysl!

Prachy dělaj prachy…

Je doba rozmělňování, drcení… prášek se smíchá s prachem… pak budou kutat, hledat…

Ale naštěstí kniha je kniha, ta zůstává… jak už říká ďábel Woland v Mistrovi a Markétce – co je jednou napsáno, nikdy se neztratí, i kdyby to mělo shořet!

No jo, ale když už nikdo nečte… i Shakespeara vyzobou, vylouhují, vykleští… Necítíte něco… jako by se něco připalovalo…

Všichni nasávají, čenichají… až na plynové plotně zahlédnou několik čmudících hovězích bifteků.

Hele, už mají asi dost…nesundáme je?

Ne…Tys je tam snad dal?

Ne…ale už budou…asi…

Tak si jich nevšímej…kde jsme přestali?… U Hobita? Je to krásný příběh i pro divadlo. Dobrodružná, strastiplná cesta tam a zase zpátky… Z maloměšťáčka, povaleče se stane hrdina, zachránce… i výtvarníci se můžou vyřádit…

Teda, už to páchne dost!… Jdu to sundat! Škoda tak krásnýho masíčka!

Seď… dávals ho tam?… Tak se nestarej!… Viděli jste nebo znáte práce Jana Švankmajera?… Ten by udělal Hobita náramně… Ta jeho surreální syrovost by mu slušela… Škoda, že kdysi nemohl v Semaforu rozvinout své Divadlo masek.

No tam byl principál Jiří Suchý, a ten chtěl asi jinou poetiku, ne?… Tedy to je smrad… Vám to nevadí?!

Nevšímej si ho… Jeho Rakvičkárna, Zahrada, Byt, Otrantský zámek, Možnosti dialogu, Něco z Alenky…Všechny kousky jsou krásný!

Jsou báječný, ale nechápu, jak můžete udržet linku myšlenky, když se zalykáte spáleným masem?… Vždyť stačí udělat dva kroky, sundat ho z ohně a…

Neříkal jsem už několikrát… Dals ho tam?… NE? Tak seď a nevšímej si ho! Kdo ho tam dal, ten musí dávat pozor!… Víte, kolik stálo, to tak příšerně čpící maso?… Strašně moc! Hromadu peněz! Ale to ten, kdo ho tam položil, asi neví, neocení… nedocení… Nech ho TAM!… Zůstaň sedět! Vůbec si ho nevšímejte!… Kde jsme to zkončili?… Á, třeba Zánik domu Usherů nebo Jídlo… To je taky skvělá práce!

Všichni se noříme do smrduté clony, mlha před námi, za námi… Rozháníme ji rukama, snažíme se zvednout… Mocná ruka nás usazuje… Chceme otevřít okénko… Hned z druhého konce stolu, z neproniknutelného dýmu, mentorsky zahřmí:

„Ne, ne… Dělejte jakoby nic… Můžeme snad za to? NE! Tak seďte a normálně hovořme o mistrovi Švankmajerovi… jeho výtvarném cítění, kráse… vždyť…

Já už opravdu nemůžu!… Přeci je jasný, že to tam někdo zapomněl a asi nepřijde… taková škoda… Jdu to sundat, ať můžeme rozvíjet dialog!

Zůstaň sedět!… Ani se nehni! Kupovals to drahé maso? NE! Já ANO! Takže já bych mohl zvednout svou těžkou zadnici, protože mně by to mohlo být upřímně líto, mně by to nemuselo být šuma fuk… ale je a není!… Proč? Dal jsem ho tam? Ne! Dávals ho na plotnu snad ty nebo ty? Ne! NE?! Takže z toho plyne jednoduchá rovnice a jedné neznámé… Kdo ho tam dal vyškvařit, tak ten ho musí hlídat, sundat, opečovávat!… Opečovávat! Ne my, ale ona neznámá osůbka se musí poučit, že když se něco na plotýnku dá, položí, tak se to také musí hlídat, včas sundat… Když ne, tak ponese důsledky… Musí je nést! Je to zničené? Ona se nenají… Když to za ní sundáš… Nikdy se nepoučí!

ANO, ano… ale to je jídlo i pro tebe… tak já sudám alespoň část, když už to, jaks prve říkal, stálo tolik…

Zůstaň trčet na židličce… Poučení přináší ztráty i pro poučené… o tom by mohl mistr Švankmajer vyprávět, jak ho všude ve světě velebí, zatímco tady?

Smrtící kouř pomalu tmavne. Zaplňuje místnost, která se pozvolna mění v plynovou komoru. Zuhelnatělé maso co chvíli vzplane, exploduje… pánvička poskakuje, syčí, práská…

Seďte v klidu… hovořte jako by nic… nevšímejte si kulinářské kalamity, neboť za ni nemůžete… Vánoce, svátky klidu!

Kuckáme, kašleme, hlava se točí… Kyslík! Kyslík!… Kyslík!… Tu se otevřou dveře. Vzniklý průvan rozkomíhá těžká bouřková oblaka a z nich vykoukne kantorova žena:

Jé… jak tady můžete dýchat? Proč si nevyvětráte?… Co se… jééé… já zapomněla na maso!… Proč jste ho nesundali, bylo pro vás…

Miláčku, proč bychom ho asi sundávali?… Kdo ho tam dal?… My NE!… Kdo tedy, když ne my?… No kdo?… Samá voda… samá voda… přihořívá… hoří…TY! Špičatým prstem jí šťouchá pod žebra.  TY!

No já… No a co? Vy tu schůzujete, a tak jste ho mohli sundat, ne?

Ne, ne miláčku! Kdo ho tam dal, má za něho zodpovědnost… To je jak s malým dítětem… Když se mu něco stane, kdo za to může?… Ten kdo ho měl hlídat!

No, a co teď s tím masem budete dělat?

Ne my, ale ty!… Co asi miláčku?

No… teď už se musí vyhodit… i s pánvičkou… Taková škoda! Tak se mějte, já už musím jít… Ahoj!

Jak?… a hoj!?… Co budeme jíst?

To nevím… kdybyste to sundali dřív, tak…

Ne my, ale ty… Víš, kolik to stálo?… Prvotřídní hovězí… ZADNÍ!

No tak jste ho měli včas… já už musím… AHOJ!

Z koše se kouří. Dveřmi, oknem dokořán uniká pach zadního hovězího a za capkající ženou se nese: My ho nepekli! My ne!… My ho na plotýnku nedávali!… Víš, kolik stálo? Majlant!… Celý majlant!

V ostrém venkovním větru z oblečení, vlasů… z každičkého póru vyvává štiplavý odér hověziny a my spěcháme za další schůzkou. Tentokrát rodinnou.

Zamíříme do strýcova domu. Přijíždí bratr se ženou, třemi dětmi a šumavskou matkou. Hned při exkurzi vymožeností domu se splaší v rukách bratrovy ženy hbité nožnice automatických nůžek. Místo sestříhávání travních okrajů se snaží ostrá švédská čepel zkrátit kamenné obložení úhledně vydlážděných cestiček. Nedají se, nedají vypnout. Jiskry létají… prskavka za prskavkou.

Víte, kolik stály?… Vypni je! Proboha… Vypni!

Zadaří se! Usedáme v maličko sterilní centrální místnosti. Bratrova žena dělá za zády hostitelky znuděné obličeje na mou ženu. Ta s ní právě hovoří, takže se musí tvářit, že nic nevidí… když to nevydrží a rozesměje se, začne kvapem hovořit… o mně: Cháááá… To je hrůza!… Zrovna jsem si vzpomněla, jaké on dělá v metru ksichty na spolucestující! Cháááá… Všem je hned jasné, co chce říct, aniž slůvko řekne… On si vůbec neuvědomuje, že nasadí tak autentický, opravdový, výmluvný výraz, kterým druhé ironizuje, provokuje nebo může vyprovokovat …kohokoli ve voze …svou štiplavou karikaturou!… Hrůza! Pořád mu říkám – jednou ti dají po papuli! Neustále ho varuju! Ale on, že to dělá jen pro nás, pro naše zasmání… že nikoho slůvkem nenapadá, že nic neříká… O to je to ale srozumitelnější! S takovým obličejem?!

Jo, jo… Nemyslím to špatně, nikoho nechci dehonestovat… Ale je pravda, že my mimové to máme opravdu těžké… Sami sebe občas udáváme, aniž o to stojíme… Jednou nám vyprávěl kamarád, že potkal v Paříži dva mimy, jak si chtěli tajně povyprávět o zločinném systému, ze kterého musel jeden prchnout a druhý, který zůstal za ostnatým drátem, byl celý vystrašený a stále všude viděl tajné, bdící oko policejní… takže… …si potichu, obezřetně… beze slov špitají, jak to v komunistickém světě chodí, jak jsou neustále v ohrožení… Kdekoli! Kdykoli!… I tady za železnou oponou!… Telefon je jistě napíchlý, pošta dennodenně zotevírána… cizí rukou!… opětně zalepena… cizí rukou!… olíznuta… cizím jazykem!… Tamhle u stolečku je divný típek… Vidíš? Jistě špión!… Jo, jo policejní klepeta cvakají blíž, blíž… Slyšíš?!… Jaká výhoda, že jsou mimové, ani slůvko jim z úst nevylétne, jen mohutně gestikulují. Gesto za gestem. Ruka vystřeluje sem, tam, nahoru, dolu… Obličej střídá obličej, grimasa, grimasu… Jenže smůla!… Veškeré tajemství je fuč. Zná ho celé okolí. Ač se snaží sebelíp, aby je nikdo neslyšel… ani slůvko česky, ani francouzsky, ani anglicky… jen tichá, tajná, něžná, letmo naznačená – leč přesná gesta… němého, pantomimického esperanta!

Pojídáme chlebíčky. Po patře klouže suché víno. Jakmile zvedneme číši, hbitá ruka hostitelky utře vlhké otisky na skleněném stolečku. Každý vytřísněný drobeček je smeten smetáčkem či vysán maličkým luxíkem.

Kolik si dáte brambor?

No já nevím…podle toho…

Potřebuji přesný počet. Jaký řeknete, tolik dostanete. Nic míň, nic víc.

No… podle velikosti…

Co ruka vezme, to bude… Počet!

„Tři… čtyři?

Přesně!

Tři!

Mám smůlu. Dlaň nabrala pikolky… Neztloustnu! Děti se po kreslení, hraní na počítači… nudí. Hlučnost sílí. Nervozita šumavské máti stoupá.

Už bychom měli jít. Bude tma!

No snad ochutnáte štrúdl, ne?! Jak se vám tady vůbec líbí? Nedávno jsme vybílili celý dům!

Chvíli na to nebývale ztichlou místnost provoní aroma kafe. Zdá se, že přes všechny peripetie je návštěva šťastně u svého vrcholu. Tu hostitelka zpozoruje malého synovce, jak na obří bílé stěně maličkým prstíkem maluje abstraktní obrazce. Ve vteřině je z ní bezhlasá mimka. Tváře nafukuje jak ropucha. Bublina za bublinou. Jen a jen prasknout! Chlapec nerušeně dál, znovu a znovu, namočí tenký prst v řádně promazaném, žaluziím mechanizmu. Místo inkoustu vytáhne černou kolomaz a pokračuje ve svém veledíle. Fantazie bez hranic! Bez omezení. Té plochy! Po přízemí plynule přejde do prvního patra, pak druhého… Rodiče s námi srkají kávu, když… Ropucha vyprskne: Co to děláš? Necháš toho!… Vždyť je to nově vybílené! Ven… koukej odsud mazat! Ven… Pitomečku pitomá!… Vypadni!

Kvapně se oblékáme. Šumavská máti vyběhne na tmou zalitý dvorek. Mlátí kolem sebe hůlkou a hystericky křičí: Já se zabiju… Nic nevidím, spadnu ze schodů… zabiju se… nic nevidím… Světlo! Nesvítí světlo!… Zlomím si vaz… Co jsem komu udělala? Klidně mě zabijte!… Já spadnu!… SPADNU!… Nohy si přelámu, ruce si přelámu!… Máte mě na svědomí… Nic nevidím! Zabiju se!… Světlo! Světlo!… Nic nevidím! Zabiju se!… Světlo nesvítí!

Všichni prcháme. Tep virbluje sto osmdesát!

Bylo to čerstvě nabíleno! Stálo to desetitisíce, a ten váš nevychovanej spratek…

Chvíli na to sedíme jinde. Rodinná radost pokračuje…To by v tom byl čert! Aby!… Slova, slova, slova… Doušek za douškem… Pochutina za pochutinou… Břich se nadouvá… Loučím se s tchánem. Když si nazouvá boty, klečí. Je mi trapné, že tak velký, starý muž přede mnou klečí. Mám se také snížit? Hupsnout na kolínka, proměnit se v rovnocenného trpaslíka?… Odvrátím zrak! Mrknu zpět… Ještě jedna botička. Pohladím vnoučky… Konečně stojí! Polibky loučení… Po půl hodince také odcházíme. Hledám své boty. Asi jsem se zul venku, přede dveřmi? Ne… Snad…UF!

Hele on ti tchán sebral obuv!… To je gól!

Tchánovu značně větší obuv přivážu k nohám jak sněžnici a běžím hledat svou. Honíme se v pražských svátečních ulicích. Až výměna, pod blikotavou lampou, z nožky na nožku, uzavře veselý vizitýrovací den. Smějeme se úlevně nad vzniklou situací. Noha tchánova už značně natekla v mých maličkých škrpálech! Obejmeme se!

Dost bylo návštěv…

…zase za rok…

…a mizíme každý do své samoty…

…k rodinnému krbu!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 10. ledna 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 23)

1. Jiří Bárta

   

   Měli jste přijít na návštěvu k nám,
   taky byste pak něco napsali. Líbí se mi tvůj blog. Ahoj a pozdravuji všechny navštívené. Jen toho hovězího mi bylo přeci jen škoda. Sundal bych ho z plotny i když jsem ho tam nedal, to si piš, tady musí jít všechny zásady stranou.

   10.01.2013 (10.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Zdeněk Říha

   

   Ahoj Bilbo.
   Jsem rád, když si Tě přečtu. Asi to nikdy nebude ouplně docela. Ale, aspoň po kouskách. Dobrého po málu, pomalu. Žiju obyčejnej život i svátky. Proto si čtu o Tobě. Zdeněk

   10.01.2013 (20.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Tomáš Glanc

   

   Ta lokomotiva vjíždící postavě do chřtánu
   – měl jsem PŘESNĚ takovou!! – není z Možností dialogu, ale z Mužných her (1988) — včera jsme ten film probírali s berlínskými studenty, kteří to hltali…
   Ahoj!
   T

   10.01.2013 (22.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. Vladimír Hulec

   

   Popiska opravena,
   omlouváme se Bilbovi i čtenářům.

   10.01.2013 (23.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ