Invaze českého divadla do středu světa

Asi opravdu musíme začít u té velikosti, zejména v četnosti populace, a dnešního významu, zejména ekonomického a finančního. Čína už dávno není „Horní Indií“ z dávných cestopisů a k jistému pochopení je asi nezbytné nejprve pohlédnout na mapu světa. Ale nikoli tu naši, kde je Evropa hezky uprostřed, a my navíc tak krásně uprostřed této Evropy, ale tu, s níž pracují národy Dálného východu. Uprostřed je Čína, Korea a Japonsko, přičemž Evropa s Arábií a Afrikou tvoří jen levou periférii a obě Ameriky pravý okraj světa… Otázce pomyslného středu světa neunikneme, zejména při představě 5.000 let kontinuálně trvající civilizace a kultury v deltě veletoku Jang-c-tiang, kde se nalézá Šanghaj, hostitel letošního Expa, obkroužený proslulými historickými městy Chang-čou, Su-čou nebo Nan-ting, kde byly pagody, paláce i krásné zahrady v dobách, kdy se praotec Čech rozhlížel po nějakém vhodném kopci.

Náš proces „nicovatění“ nezastaví ani skutečnost, že dosud na našem knižním trhu není průvodce Šanghají v češtině, a tak se můžeme prohrabovat spíše jen dílčími knižními „starožitnostmi“, dávno diskvalifikovanými obrovským rozvojem této dvacetimilionové aglomerace a finančně-obchodní metropole Číny. Adolf Hoffmeister v Pohlednici z Číny fixující stav padesátých let minulého století, nebo i nyní posmrtně vydané vzpomínky malíře Zdeňka Sklenáře, kterého Čína inspirovala v téže době, mohou nabídnout bohužel již jen marginální kuriozity…

Český národní den

Od samého zahájení Expa přitahovalo k našemu pavilonu pozornost desetitisícových davů každodenně opakované, zároveň proměňované a mimořádně atraktivní vystoupení šestnáctičlenné skupiny chůdařů, žonglérů, akrobatů, animátorů a muzikantů plenérového a průvodového projektu Jakuba Vedrala Long Vehicle Circus pod hlavičkou společenství V. O. S. A. (Volné občasné sdružení alternativců). Na velikých samohybech a bizarních konstrukcích se pohybovali akrobaté Seiline Vallée a Salvi Salvatore ze skupiny Décalages, spolu s nimi i Tereza Georgijevová, Šárka Maršíková a pár dalších, kolem kroužili chůdaři Bohadlo s Gottwaldem a různí hudebníci. V Český národní den navíc se zmohutnělým soundem formace bubeníků z Tam-Tam-Orchestra.

Český národní den na EXPO 2010 v Šanghaji připadl na pondělí 17. května. V pavilonu České republiky a v jeho nejbližším okolí to v ten den vypadalo takřka jako na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU, nebo přesněji: na společném setkání abiturientů Kroftovy školy a umělců Pražské pětky. Hemžení to bylo ne nepodobné tomu, na něž jsem zvyklý z šestnácti ročníků festivalu …příští vlna/next wave… nebo jaké známe z Letní Letné.

Kulturní program se 17. května rozvětvil. Stopadesátihlavá česká kulturní mise okupovala jak hlavní scénu před naším pavilonem na tzv. evropském tematickém fóru, tak blízké i vzdálenější okolí. Rozmanité průvody umělců a performance opředly pavilon jako pavučinu. Pro organizátory to nebyl lehký úkol, protože většina akcí probíhala v plenéru a den i noc předtím ještě pršelo, což zejména aparaturám nedělalo dobře. Obdobně nad mokrem nejásali tanečníci. Nemluvě o obtížném dialogu s místními striktními autoritami.

Hurvínek mluví čínsky

Letošní silnější zastoupení českého loutkářství předznamenali moderátoři hlavního celodenního programu na velké scéně. Národní ikonka Hurvínek v tandemu s Máničkou v ohlasné vokální interpretaci Heleny Štáchové a Martina Kláska moderovali v čínštině hlavní čísla základního programového proudu. V něm se střídali Gypsy.cz, Klára Vytisková a skupina Toxique, Čechomor či komornější sóla Pavla Šporcla nebo Emila Viklického u klavíru s „kosmopolitní zpěvačkou“ Feng-yün Song, kterou známe třeba z Archy, až k vystoupení Dana Bárty s jeho skupinou nebo 4tet Jiřího Korna.

Finále na velké scéně přineslo sugestivní ansámblový vrchol: Laura a její tygři, v samém závěru posílená Tam-Tam-bubeníky, až mrazivě a ve zdejším kontextu více než symbolicky připomněla náš Listopad 1989, kdy nám v uších duněl vzdorný apel laurovského refrénu Chceme, ale nemůžeme / Nebudeme, nebudeme / Nebudeme, nebudeme… z tehdy premiérovaného projektu Show Tomáše Tracyho, který vznikl ve spolupráci této kapely s Baletní jednotkou Křeč.

Zaměřujeme-li se na divadelní fenomény, pak je nutno připomenout vedle výstupů členů Divadla S+H intermezza, kdy při výměně kapel a přestavbě aparatur ovládali forbínu svými skeči tři „sketaři“ Aleš Najbrt, Jaroslav Róna a František Skála (Tros Sketos), pak znovu Aleš Najbrt s Janem Slovákem s jejich tekutou, amébovitou performancí, provozovanou pod uměleckým jménem Thomas and Ruhller.

Vzrušení mezi diváky vyvolali zejména Tros Sketos. Drastická mimika i líčení Jaroslava Róny, Františka Skály a Aleše Najbrta a jejich zpomalovaný pohyb, stylizovaná gesta a ztuhlá topornost připomínaly divákům tradici místních žertéřů a karikaturních frašek, přičemž se během dne na předscéně objevili několikrát – a to s výběrem 4–5 neodolatelných čísel, které známe z jejich čas od času reprízovaného pořadu v paláci Akropolis. To bylo asi jediné vystoupení české kulturní reprezentace, které vyvolávalo spontánní smích, když jinde převažoval obdiv a seriózní zájem.

Loutkáři a performeři

Mimo hlavní scénu na „evropském plácku“ před naším pavilonem byly další divadelní aktivity již plně ve znamení živé a mezinárodně komunikující divadelní alternativy. Na poměrně velkém prostoru pod širým nebem zaujala především vystoupení La Putyky Rosti Nováka. Z pohledu od našeho pavilonu prozrazovala tato vystoupení nejen mohutné výskoky a přemety skokanů na trampolíně, ale také příjemně řízný sound živě hrajícího tria Dyk – Maxián – Prachař. La Putyku na tomto nejvzdálenějším hracím poli střídala nová performance skupiny SKUTR (Joke Killers).

Bezprostřední okolí pavilonu náleželo loutkářům: v produkci HAFAN-studia rozložily svůj loutkářský krámek Gabriela Berková, Olga Brožová a Magdaléna Rellichová, s označením Kratochvilný automat a s interaktivně rozehrávanými příběhy na témata kinematografie, tzv. filmy na přání. U vchodu do našeho pavilonu zase nešlo přehlédnout bublinového mága, mima Václava Strassera, známého už od dob Divadelních poutí na Střeleckém ostrově. A konečně nepřehlédnutelnou stavbou jeviště s malovaným portálem a historizujícími dekoracemi připomenulo bohatou českou marionetářskou tradici Národní divadlo marionet. Jednak několikrát opakovanými ukázkami z Loutkového varieté s využitím autentických historických marionet žonglérů, akrobatů, tanečníků, flákaček i dupáků (většinou z věhlasné sbírky ing. Jiřího Vorla, ale i z vlastního fundusu nebo z dílny Josefa Piknera), jednak komunikujícími průvody celého souboru kolem pavilonu pod čtyřmetrovým Kašpárkem a s defilé historicky unikátních, typických českých loutek, které navázaly přímý dialog s diváky. Naši slavnou marionetářskou tradici evokovaly i vzorky z evergreenu souboru, z nastudování Dona Giovanniho režiséra Karla Brožka, které se po více jak sedmdesáti místech tří kontinentů, po již dosažených blízkých kvótách (Soulu a Macau) dostalo i do srdce Číny…

Balet v centru

Asi nejatraktivnější položkou programu Českého národního dne bylo však vystoupení baletního soboru Národního divadla z Prahy s choreografiemi Petra Zusky, které se však uskutečnilo jinde, na vzdálenějším místě výstaviště – v reprezentativním Kulturním centru Expa. Osobně mohu jen potvrdit, že o toto vystoupení byl mezi ctitelkami baletu zájem už od rána: dotazovaly se, kde je možno zakoupit lístky, a u českého pavilonu se pídily, kde se představení českých tanečníků koná. Věřím, že tento nový baletní projekt bude samostatně komentován tanečními odborníky.

Czech Point

Dodejme, že divadlo v bohaté škále a velmi živě, až žihadlovitě atakující čím dále unavenějšího diváka v náročném celodenním časovém kontinuu, společně s hudbou a výtvarným programem uvnitř pavilonu, přispělo k povědomí o rozhodující síle, kterou můžeme nabízet dnešnímu světu. Tou je umění. A v tuto chvíli je třeba také připomenout ty, kteří vyvážený, umně komponovaný a vygradovaný program paralelně pro několik ohnisek koncipovali: byli to Michal Caban (skladba a režie), Šimon Caban (scénograf) a kostýmní výtvarnice Simona Rybáková. Z hlediska mé odbornosti a připomínání významu managementu umění a divadla je třeba zdůraznit, že úspěch působivého a bohatého kulturního programu byl i dílem výrazných organizátorských osobností – vedle bratrů Cabanových (Cabani Production) bylo „na place“ možno dále obdivovat producentskou rozvahu a virtuozitu Jakuba Vedrala (Art Prometheus), Markéty Černé a Nikoly Böhmové, známých z festivalu 4 dny v pohybu, nebo mladého a talentovaného Jakuba Švejdy.

Příjemnou tečkou, naprosto spontánní a neoficiální součástí „kulturního“ programu se pak stalo v zákoutí pod vchodovou stříškou hotelu Šanghaj, kde bydlela většina ze stopadesátihlavé české umělecké mise, setkání a družení mladých umělců, které se konalo každého podvečera a ihned získalo přiléhavé pojmenování: Czech Point. Dodejme, že zavírací hodina tohoto podniku byla dlouho po představách domorodců…