Bibliofilie s třaskavými tématy
Exkluzivní vydání projektu Čas utopie, zahrnující tři divadelní hry Karla Steigerwalda, má na svědomí Tomáš Zerzaň (vydavatelství TOGGA). Objemnou publikaci, kterou rozhodně nelze číst v prostředcích hromadné dopravy, zdobí grafické listy Petra Faltuse, Miroslava Pošvice a Martina Salajky, také reprodukce několika kreseb Milana Kundery.
Litografie Martina Salajky ke hře Má vzdálená vlast REPRO ARCHIV
Časem utopie je míněno období „budování socialismu“ v naší zemi, reflektují je Steigerwaldovy opusy Horáková, Gottwald, Políbila Dubčeka a Má vzdálená vlast. Už tituly her (alespoň těch prvních dvou) jasně naznačují, že inspirace konkrétními historickými fakty není kamuflována nějakou rozmlženě zastřešující, univerzální výpovědí. Pro eventuální percepci her, přeložených do cizích jazyků, by zvláště ta třetí musela být provázena bohatým poznámkovým aparátem. Přiznám se, že z autorových zneklidňujících reflexí světa, v němž je nám souzeno žít, mám nejraději texty Hoře, hoře, strach, oprátka a jáma a Marta Peschek jde do nebe. Obě se inspirovaly životními osudy významných tvůrců (Osipa Mandelštama respektive Bertolta Brechta), jsou však, myslím, sdělné i bez znalostí životních peripetií těchto osobností. Hry z nedávné české historie nazývají věci (přesněji konkrétní osoby) pravými jmény, „Horáková“ mrazivě pojmenovává tíživou atmosféru a nezákonnosti padesátých let, tragikomedie Políbila Dubčeka přibližuje groteskní optikou patos i směšnost nadějí osmašedesátého roku minulého století, Má vzdálená vlast se snaží klást nepříjemné otázky v souvislosti s nemožností spravedlivě rehabilitovat oběti padesátých let v nynější „posametové“ době. Všechny hry byly již jevištně realizovány, v Praze je nastudovali Viktorie Čermáková a Ivan Rajmont. Zatímco první dvě provedla alternativní uskupení („Horákovou“ později nastudoval i Šimon Dominik v chebském divadle), Má vzdálená vlast se dočkala realizace naší statutárně první činohrou. Horáková, Gottwald je textem ze všech tří nejsevřenějším, nedodržuje – jako ostatně žádná ze zmiňovaných her – přesnou chronologii fatální historické smršti, vystupují v ní doktorka Milada Horáková a její manžel, první komunistický (říkávalo se dělnický) prezident Gottwald, Anežka Hodinová-Spurná, Emil František Burian (především s akcentem na autorství hry Pařeniště) a dva policejní pohůnkové, kteří se svými křestními jmény Jarda a Joska přecházejí i do hry Políbila Dubčeka. Konkrétní osobnosti poslankyně Hodinové a kumštýře Buriana zabírají svými promluvami a replikami širší významové pole, než jaké by vycházelo pouze z jejich konkrétních osudů.
Groteska Políbila Dubčeka předkládá ve fabuli (také „přeházeně“ prezentované) výborný anekdotický nápad. Dívka Jaruna má problémy, protože byla policií přistižena na akci s americkým beatnickým básníkem Allenem Ginsbergem, později vypovězeným z Československa (1965). Postih si však může odčinit přivítáním progresivního soudruha Dubčeka na pracovišti v roce 1968 (ze studií byla kvůli zmíněné lapálii vyloučena). Čas však oponou fatálně trhne a ze setkání je najednou zase „škraloup“, nezbývá než přivítat personifikaci sovětské okupace, Leonida Brežněva… Ve hře vystupují postavy české a sovětské politiky té doby (zlopověstný Biľak, v groteskní nadsázce též Brežněvova manželka), text kromě příběhu dívky, která se k historickým předělům dostala jak slepá k houslím, pojmenovává i bídu domácí politiky pod tíživým vlivem mocného souseda. Dubčekovy naivně upřímné připodotyky koření hru stejně jako vizionářský patos Ginsbergových veršů.
Třetí z her, Má vzdálená vlast, přiznává inspiraci v knize Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky. Vzrušené tázání se po příčinách současného právního i morálního marasmu je prokládáno drsnými výjevy ze zatčení a věznění hlavní hrdinky, úlevnějšími „australskými“ momentkami a také líčením neúspěšných pokusů o rehabilitaci. Každá z postav ospravedlňuje motivy svého konání, včetně estébáků, kteří si po válce zbožštili komunistickou ideu a v této službě nelidsky jednají s „třídními nepřáteli“. Konkrétní příběh je rozvíjen dramatikovou fantazií, propojován s atmosférou ženské věznice, také aluzemi na Kafkův Proces. Absurditu konkrétní situace korunuje to, že soudce, který hlavní hrdinku poslal na dvacet let do vězení, se ujme její „rehabilitace“. (Dokonce vám řeknu, že jsem jaksi k těm rehabilitacím nevinných zrádců, špionů a diverzantů víc povolán než jiný soudce, protože o tom mnoho vím, když jsem ty zrádce a špiony tenkrát odsuzoval. Mám tak říkajíc vyšší odbornost). Ve hře se s právníky a vyšetřovateli padesátých let konfrontuje i současný komunista – šéf KSČM.
Po zhlédnutí inscenací i přečtení jejich „libret“ nemám žádnou pochybnost o účinnosti těchto Steigerwaldových her. Možná by nebyly při uvedení v jiných zemích stoprocentně srozumitelné, ale jsou napsány pro nás, pro naše „teď a tady“.
Komentáře k článku: Bibliofilie s třaskavými tématy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
