Franzova válka
Operu na téma Čapkova románu Válka s mloky u Vladimíra Franze objednali pro Národní divadlo Daniel Dvořák s Jiřím Nekvasilem. Tak to má být, opery nelze psát do šuplíku. Vladimír Franz ji napsal za pár měsíců, jenže pak bůhvíproč ležela od léta 2006 odložena v šupleti Národního divadla. Až šéf opery Rocc ji vloni na jaře oprášil a zadal souboru už jemu podřízené Státní opery, zmítanému boji o existenci.
Petr Kotvald jako Poseidon v muzikálovém kýči FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Na poslední chvíli se rukopisná partitura připravovala k provozování, pořizoval se klavírní výtah, aby se vůbec dalo zkoušet. Pověřit režií jen v činohře zkušeného Davida Drábka proto bylo na pováženou, do poslední chvíle nevěděl, jak dílo, které promýšlí, vlastně zní! Složité dílo, které i školeným hudebníkům dělalo vrásky na obličeji, neuspěje tu oblíbená laciná námitka, že operní režisér by holt měl znát noty. Až dirigent Marko Ivanović se zkušenostmi se současnou hudbou situaci uklidnil, ale oslovili ho jako náhradníka až v létě – půl roku do premiéry! Remcalové ze souboru SOP, jak je tu zvykem, šířili poplašné zprávy o nedopsaném diletantském díle a jitřili už tak napjatou atmosféru. K tomu skladatel kandidoval na prezidenta a nemohl být u všeho – pro televizní debatu dokonce prošvihnul premiéru. Jaký výsledek se takovou cestou může zrodit?
Diletantské provokace
Se skladatelem a jeho dílem je to ovšem podstatně složitější, než si někteří vynervovaní umělci spolu s jednou zlovolnou kritičkou myslí, když ho mají za diletanta. Vladimír Franz za sebou nemá vynikající odborné školy, ale soukromé školení u skladatele Vokální symfonie a výtečných kvartet Vladimíra Sommera vydá za víc než za lecjaký vysokoškolský titul. I Janáčkovi spílali do diletantů, čímž poukazuji na hloupost takového počínání, nesrovnávám.
Vladimír Franz nemůže neprovokovat v uzavřeném operním prostředí, stejně jako nemohl nevybudit vášně na koncertním pódiu svou 1. symfonií. A to, jak řečeno, neseděl na premiéře a nemohl prožívat vlastní hudbu excentrickými pohyby, kvůli nimž by na něj snadno mohli zavolat ambulanci. Především je však Franz přesvědčený postmodernista, kterého ani nenapadne pachtit se za originalitou, za vytříbenou prověřenou formou. A to běžná operní veřejnost neodpouští, resp. považuje to za autorovu slabinu a doklad jeho nemohoucnosti komponovat. Jsou na omylu, a to remcalové podporovaní „svojí“ kritičkou ještě spojili „případ Franz“ s „případem Státní opera“ a zpronevěřili se svým profesím – ona nemá politikařit, ale posuzovat dílo, oni nemají od začátku zkoušek co vykládat po Operách Plus o hrozné hudbě, kterou jim nové hrozné vedení nařídilo studovat. A nejde o Franze nebo Rocca, o to, kdo „má pravdu“, ale o profesní návyky! Naštěstí umělci SOP nastudovali neobvyklou a pro ně jistě obtížnou partituru rozhodně lépe než předchozí premiéry – a tak to má mezi profesionály být! Marko Ivanović vyložil skladbu precizně a premiéru vedl pevnou rukou, orchestr mu hrál hodně dobře, a dokonce i obtížné sborové partie, na kterých je Franz zvyklý stavět, tentokrát zněly výtečně, klobouk dolů. Sólistům vévodil Ivan Kusnjer, Václav Sibera s Marií Kobielskou, Roman Vocel a všichni další odvedli dobrou práci. Obsadit do muzikálových pasáží Petra Kotvalda se hodně vyplatilo, stejně jako Martina Zbrožka do role Konferenciéra. Vytýkat není co, spíš poděkovat. Problémy provedení jsou jinde.
Lukáš Frýda jako zpěvák heavy metalu FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Hudba versus režie
Možná kdyby Drábek dostal dřív nahrávku a mohl režírovat nejen libreto, ale i hudbu, nemuselo dojít k tak ostrým sporům, které první uvedení Franzovy opery zásadně poškodily. Drábek jistě dle nejlepšího svědomí svou poetikou interpretoval literární příběh, kdežto Franz svou hudební poetikou vyprávěl příběh podstatně jiný. Situace v operní inscenaci holt víc určuje gestus hudby než litera libreta, na nedodržení této zásady provedení Války s mloky tratilo nejvíc.
Drábek prostě na jevišti vybaveném schody a několika prostory na točně inscenoval popisné trochu estrádní obrazy, možná méně vychýlené z normálu, než jsou už v libretu, natož v hudbě, společensky kritické a provokativní, chcete-li angažované, což považuji za jeden z nejsympatičtějších rysů jeho režií. Kdežto Franz psal katastrofickou vizi současného světa ohroženého nikoli mloky, ale námi lidmi! Dokonce si myslím, že koukáme na stejné katastrofické filmy, třeba na Den, kdy se zastavila Země, a čteme stejné úvahy, co bude s modrou planetou možná už za pár desítiletí. Franz Čapkovo poselství chápe spíš jako předvídavou sci-fi než filosofickou disputaci, jak bývalo zvykem. Však také s libretistou Rostislavem Křivánkem nedramatizovali román, ale z jeho závěru stvořili varování před lidskou sebedestrukcí. Kdežto David Drábek zřejmě nemohl vystoupit z určité tradice Čapkových her na našem jevišti – spíš obrázky z prostého života. Jenže Franzovu akustickému katastrofickému filmu nesvědčí zčásti kabaretní, zčásti groteskní a zčásti naivisticky realistické výstupy, kterým jeviště bylo velké jak kabát po starším bratrovi a často se nespojily s hudbou do kýžených obrazů. Navíc Drábek jako debutant na operním jevišti pracoval s tradičními prostředky, sahajícími hluboko do minulosti, což ošuntělost premiéry ještě podtrhlo.
Pokud si poslechnete Franzovu hudbu jen s původním libretem před očima, obsahujícím konkrétní jevištní vize, zjeví se podstatně jiná opera než na jevišti SOP. Především je z hudby patrná snaha o symbolickou nadsázku, lomenou ovšem už v libretu „akčními“ bitkami, jako v oněch krimi a dobrodružných filmech, a také civilistně zhudebněnými dialogy. Sehrát věrohodně jedno i druhé na (zdejším) operním jevišti sotva jde, rozhodně ne postupy Davida Drábka a choreografky Henriety Hornáčkové. Vůbec o této dvojlomnosti opery pochybuji, začíná už v libretu Rostislava Křivánka a zodpovědný za ně je přirozeně i skladatel. Režisér problém jen bezděky zveličil. Počátek má zřejmě v postmoderním Franzově využití tradičních operních postupů. Napsal posluchačsky velmi vstřícnou dramatickou hudbu v rámci rozšířené tonality, s chytlavými melodickými motivy – dobře by se uživil jako hitmaker. Prokomponoval ji leitmotivy (kdepak zvukové „cákance“, jak ona kritička psala).
Ryze hudebně je Válka s mloky pokračování Franzovy 1. symfonie. Autor se běžně nedostane k plnému symfonickému a sborovému aparátu, v 1. symfonii vyloženě zkoumal jeho možnosti a opájel se plným zvukem, ve Válce s mloky nakládá s aparátem uvážlivěji, i když i tady najdeme pasáže ohromujícího syrového zvuku. A občas až podprahového účinku v pasážích, které z tohoto hlediska i ryze hudebně mají nejblíž ke zmíněné první symfonii – mám na mysli především místo těsně před koncem 1. jednání opery, kde prostý popěvek Tata tata bojs přeroste do běsnění zfanatizovaného davu za ohlušující rytmické vřavy, primitivní, živočišné, k níž skladatel poznamenal: Celá tato scéna je o přebíjení strachu a viny z vraždy kolektivním amokem a transem. Horká noc plná šťáv, potu, souloží, krve! Kdežto na jevišti se spořádaně natřásá sbor – příklad kardinálního nedorozumění režiséra se skladatelem. Mimochodem – princip scény připomíná narůstání nacistické písně z dětského zpěvu v muzikálu Cabaret. I na Janáčkova Skokánka si nelze nevzpomenout.
Vše spolu souvisí, nepřestává přímo i podprahově tvrdit Franz. Stejně jako ve svých scénických hudbách i proto používá nejrůznější hudební modely, které podle jeho uvážení nejlépe odpovídají potřebám dramatické situace a jejím významům. Partitura stejně jako Franzova malířská plátna polemizuje, provokuje, rozmlouvá o tom, co Franze zajímá a tíží. Kontexty, souvislosti, názory, neobvyklé, provokativní. V prezidentských volbách mu vynesly přes 7 %, protože stejně jako v opeře nepoučovaly, netvářily se, že všechno ví, dá se s nimi nesouhlasit, ale souzní s obavami, které většinu z nás dnes sužují. V opeře ovšem nejde jen o kontexty ideové – například zhudebnění tří textů Jiřího Suchého, vynikajících, pozůstatek někdejšího Suchého nedokončeného pokusu o libreto na stejné Čapkovo téma, lehce připomíná semaforské písničky. Bylo by bláhové hledat všechny v opeře použité modely a vzory, od tradičních oper přes Janáčka, Stravinského, Martinů a další, filmovou hudbu, pochody a písně 50. let, až po popový mainstream. Z něho Franz vystavěl výrazné pásmo slaboduchého kýčovitého muzikálu prokládaného reklamami – značku dementní spotřební společnosti, nás všech, kteří plundrujeme Zemi a ta se nám prostřednictvím mloků vzepře – jenže mloci na jevišti připomínají E.T. mimozemšťany či oživlé plyšáky.
Soudobá opera není kulturní úlitbou
Z Války s mloky se podle mého dala udělat velkolepá událost! Ne proto, že skladatele den po premiéře lidé volili v prvním kole prezidentských voleb, jak Franze a jeho dílo ona kritička dehonestovala. V besedě Lidových novin pak i jejím přičiněním konstatovali, že psát soudobé opery je holt taková naše kulturní povinnost. Proboha ne! Umění není povinná školní docházka a potěmkiády se nikdy nevyplácely. Jako uvedení kterékoli „klasické“ musí mít i uvedení soudobé opery svůj konkrétní důvod, smysl, musí mít ambici uspět u diváků a musí se z ní stát událost, jinak to nedělejme! Březinova opera Zítra se bude, má skoro ke stovce repríz, na Čarokraj v Národním divadle neseženete vstupenky, a Válka s mloky mohla při jiném způsobu uvedení uspět zrovna tak. Jenže to by se opera nesměla hrát z kulturní povinnosti, ale jako prestižní produkce, v níž je vše podřízeno kvalitě a úspěchu! Jako u nejlepších světových muzikálů. Muselo by se na opeře dramaturgicky pracovat, zasloužila by si zásahy do hudby a hlavně litery, i do koncepce. Dirigent Marko Ivanović narychlo opravil jen běžné věci. Musela by se prozíravě zvážit hudebně-scénická podoba, přesně naplánovat marketing. A tak dál. Kdežto tvůrci sotva věděli, co vlastně inscenují, alespoň že neplnili kulturní povinnost, ale zhádali se nad živým dílem. Za výsledkem, málo platné, stojí víc správa opery než oni.
Národní divadlo Praha, Státní opera – Vladimír Franz: Válka s mloky. Libreto Rostislav Křivánek. Dirigent Marco Ivanović. Režie David Drábek. Scéna Šimon Caban. Světová premiéra 10. ledna 2013.
Komentáře k článku: Franzova válka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Pavel Vondra
Velký dík za poctivou kritiku,
která si dá tu práci a jde dílu a jeho tvůrcům vstříc místo toho, aby ho/je pro mě naprosto nepochopitelně a opravdu imbecilně odstřelila „cákancem“ (tady je to slovo myslím namístě), jakého se dopustila paní Havlíková v LN. Místo nijak neodargumentovaných nařčení z diletantismu a útoků ad hominem na adresu V. Franze si mohla dát aspoň polovinu – možná i čtvrtinu – té námahy, jakou tady vynaložil Josef Herman, a dál bych ji bral vážně. Takto při nejlepší vůli nemůžu a věřím, že nejsem sám.
Netvrdím, že Franzova Válka s Mloky vejde do dějin opery, ale označovat její inscenaci za omyl je… omyl. O síle předlohy a její relevanci pro dnešek není možné pochybovat – a vůbec nevadí, že si autoři vybrali ke zpracování jen dílčí dramatický fragment. Je ovšem pravda, že inscenace na konci spíš vyšumí než vygraduje a katarze se taky nekoná. Hudební složka je na tom celém ovšem podle mě nejméně na vině, silné momenty se najdou i v libretu. Souhlasím s autorem této kritiky, že rezervy se dají hledat v režijním pojetí, byť celá organicky vložená muzikálová pasáž podle mě dokazuje, že David Drábek má co nabídnout i v oblasti hudebního dramatu.
Jsem rád, že Josef Herman dělá to, co dělá – poctivě, věcně a poučeně hledá důvody, proč se v případě Války s mloky nebavíme o jedné z událostí sezóny, ale spíš o zmařené příležitosti. Vrací mi to naději, že operní kritiku má ještě pořád smysl číst, i když už jsem tomu po zmiňovaném (jím i mnou) výkonu paní Havlíkové přestával věřit.
13.02.2013 (17.31), , Trvalý odkaz komentáře,
Dušan Němec
Havlíkové zavrtění mločím ocasem aneb Štollovština Lidových novin
Reakce na článek Heleny Havlíkové „Válka s mloky aneb Franzovo bušení na bránu opery“, s přihlédnutím k rozhovoru „Kde opera chybí, žije jen pár blbů“.
Pravidelné operní tlachy Heleny Havlíkové lze s útrpným pousmáním zařadit kamsi mezi žvatlavou produkci holické děldopky Marie Kratochvílové (po absolvování kursu pro dělnické literární talenty na Dobříši) a periodické rozhlasové promluvy E. F. Buriana z dob, kdy byl již pouhou ponurou karikaturou sebe sama. Její aktuální krysí výpady vůči Vladimíru Franzovi by bylo právě tak možné odbýt mávnutím ruky jako pouhý důkaz pravdivosti jednoho z Franzových výroků, že nezáleží na tom, kolik toho člověk sní, ale kolik zvládne strávit. Většina již tak nadměrné „kritické“ produkce Havlíkové totiž více než co jiného připomíná právě hromady nestrávených zbytků.
Poslední text na Franzův účet se však podobné deskripci vymyká. Autorka se zde totiž v duchu tradic Zdeňka Nejedlého pokusila s Franzem vypořádat tak nějak po soudružsku (o vlastní operu jde totiž v jejím článku evidentně až ve druhém plánu) a zplodit primárně dehonestační text prostou kombinací dvou známých opusů „Chaos místo hudby“ a „Psovi psí smrt“. Ačkoli lze najít ojedinělé styčné body s oběma nechvalně proslulými články, zejména co do tchořovitosti některých autorčiných verbálních výkonů (kupříkladu nařčení, že Franzovo – a Křivánkovo – dílo je kompletně tematicky vykradené; ničím jiným totiž jmenovitý odkaz na jiné Čapkovo dílo není), podařilo se jí vytvořit pouze cosi na pomezí projevu mladé Růženy Grebeníčkové a staré Eulálie Čubíkové. Tedy, slovy Gabriela Chevalliera a Václava Černého, cosi na pomezí na odiv stavěné smradlavé počestnosti, která však nikoho nezajímá, natož vábí, a projevem kulturního přicmrdovačství, předpověditelně odsouzeného k doživotní myšlenkové konfúznosti.
Skutečně zajímavý je však na celé bouři ve sklenici vody jiný aspekt. Noviny, bůhvíproč stále zvané Lidové, vedou totiž v posledních mnoha měsících proti Vladímiru Franzovi – až donedávna svému pravidelnému několikaletému přispěvateli – cílenou difamační kampaň, jejíž úroveň za tu dobu podlezla i laťky profesionality a novinářské důstojnosti tak seriózních reprezentantů českého mediálního bahýnka, jakými jsou Blesk či Aha! Mají-li pravdu množící se šeptavé hlásky z kulturně-mediální fronty, že Havlíková byla ještě před uvedením opery „poctěna“od svých chlebodárců úkolem snést na dílo – ale zejména samotného Franze – co nejvíce flusanců, premiéru navštívila s předem daným názorem a některé floskule („kaleidoskop zvukových cákanců“) měla pro svoji budoucí kritiku připraveny dříve, než vyslechla první tón, pak by to mohlo znamenat nejen další poodhalení mravního mrzáctví vedení zmíněné tiskoviny, ale rovněž vyjevení pravé podstaty řečené „kritičky“ coby děvy poběhlé, jinak též krásně staročesky řečeno helmbrechtnice.
Dušan „matthew“ Němec, 23. 1. 2013, psáno pro zin Alej
14.02.2013 (20.15), , Trvalý odkaz komentáře,