Divadelní noviny > Kontext

Neumlčený hlas hořícího keře

Ačkoli z hluboké a řádně zahnojené studny nedávných českých dějin naši filmaři již vytěžili, co se dalo, sebeupálení Jana Palacha bohužel nebo možná spíše bohudík dosud nezpracovali.

Tohoto náročného tématu se až nyní ujala polská režisérka světové proslulosti Agnieszka Hollandová, představitelka polského „kina morálního neklidu“. Vítaný pohled zvenčí je to jen částečně, neboť scénář napsal český autor, překvapivě nikoli pamětník (Štěpán Hulík je ročník 1984). Třídílné filmové drama vzniklo v produkci evropské pobočky televize HBO, což se může zdát také poněkud nezvyklé vzhledem k tomu, že televizní médium zpravidla krmí své konzumenty i v tematice socialistické minulosti lehce stravitelným materiálem, naše stanice třeba seriály typu Vyprávěj nebo reprízovanými majory Zemany a ženami za pultem. Je potěšující, že HBO rozšíří film do evropských zemí, již méně, že jej mohou zhlédnout jen předplatitelé tohoto kanálu.

Fakta versus fikce

V žánru definovaném nálepkou „podle skutečných událostí“ se hraný film pohybuje v průsečíku dokumentu a fikce a musí si stanovit, jak velký prostor dá umělecké licenci. Napětí mezi fakty a fabulací je ostré zvlášť u námětů z doby nepříliš vzdálené, s dosud žijícími aktéry. Mladý scenárista filmu Hořící keř se s těmito danostmi popral se ctí, opíraje se o důkladné studium pramenů a konzultace s historikem. Některé postavy odpovídají skutečným osobám (Palachova rodina, manželé Burešovi, poslanec Vilém Nový), jiné představují obecné typy nebo jsou kompilátem několika lidí (studentský vůdce Holeček, Palachova přítelkyně, vyšetřovatel VB). Autenticitě díla napomohl autorský vklad Agnieszky Hollandové, která na přelomu 60. a 70. let studovala pražskou FAMU, účastnila se studentského hnutí a byla krátký čas vězněna na Ruzyni. Filmový příběh chce být historicky věrný, jeho dokumentární základ se projevuje i v organickém zakomponování archivních záběrů (např. z pohřbu Jana Palacha).

Scenárista moudře rezignoval na jakýkoli pokus o uchopení Palachovy povahy a líčení jeho předchozího chování, vede nás přímo od klíčové události sebeupálení. Její motivaci nechává objasnit tím způsobem, kterého se tehdy okolí dostalo, tj. Palachovým dopisem, v němž mladý muž o sobě hovoří jako o pochodni, která má vyburcovat k odporu proti okupaci. Po šokující scéně na Václavském náměstí pokračuje film v rychlém tempu, udržuje dramatičnost a vypjatou emocionalitu až do konce prvního dílu. Tato část zabírá jak intimní prostor Palachových blízkých, tak širším úhlem i atmosféru ve společnosti. Zachycuje reakci nejbližších i veřejnosti včetně studentských aktivistů, Palachův pohřeb, pátrání veřejné i tajné bezpečnosti po předpokládané skupině jeho následovníků, neúspěšnou přípravu generální stávky a dehonestující prohlášení poslance Viléma Nového.

Druhý i třetí díl se věnují především soudnímu sporu o výklad Palachova činu. Zde se hlavní postavou stává advokátka Dagmar Burešová, jež se ujala zastupování Palachovy rodiny v žalobě pro urážku na cti. Přílišné soustředění na její osobní život škodí celkovému tvaru, ale i přes toto rozmělnění se podařilo zobrazit úpadek ducha společnosti a postupný přechod od rebelie ke konformismu. Diskrepance mezi jednotlivými zhruba osmdesátiminutovými díly série je zejména v dynamice. Druhá část oproti první působí rozvlekle, až zase závěrečná nabírá obrátky a vrcholí epilogem po dvaceti letech, v roce sametové revoluce.

Působivost reality

Pro mě vrchol příběhu představovala scéna na hřbitově, odkud byl z popudu StB odstraněn Palachův hrob. Tato a podobné sekvence, jako příchod Palachovy matky k synovu lůžku nebo reakce kolegy studenta na zprávu o Palachově úmrtí nevydíravě, ale intenzivně dojímají. Jiné vyznívají snad až příliš pietně, jiné pateticky. Patos, který mimochodem čeští tvůrci moc neumějí a tentokrát si jej prostřednictvím režisérky Hollandové „půjčili“ v heroičtějším Polsku, je však přiměřený, neboť sám Palachův čin byl patetickým, hrdinským gestem.

Film má potenciál dotýkat se českého, resp. východoevropského diváka velmi osobně, a to pravděpodobně nejen pamětníků zobrazovaných událostí.

K velké evokativní síle filmu zajisté přispělo výborné řemeslo, zejména kamera (Martin Štrba) a výprava (Milan Býček). Výtvarná krása dokonale komponovaných scén místy až bere dech. Střihová skladba (Pavel Hrdlička) neodpovídá celkovému retro stylu, ale rychlé „odsejpání“ scén bude vyhovovat mladému diváctvu. Ve zvukové složce se projevuje dnes častá neřest nadměrného použití hudebního podkresu (Antoni Komasa-Lazarkiewicz); snaha autorů vyšponovat emoce by měla respektovat divákovu potřebu vyváženosti, neboť dramatické až denervující tóny nelze poslouchat ve čtyřhodinové stopáži téměř bez přestávky. Jako kdyby tvůrci nedůvěřovali moci slova a moci ticha, a chtěli je neustále přikrmovat dramatickou hudbou, jejíž nadbytečnost posléze obtěžuje a místo aby podtrhovala, ruší vyznění scény a nepřestajným akcentem ji naopak zlehčuje. Herecké výkony jsou uspokojivé, i když některé protagonisty asi pieta uzavřela do jakési topornosti a bránila jim v civilním projevu, jímž potěší snad jen Jan Budař. Jako Palachova matka exceluje Jaroslava Pokorná. Další skvělí herci naplňují šarže – Ivana Trojana v roli kriminalisty jsme viděli nedávno, také Ondřej Malý coby úlisný komunista nápadně připomíná známý film a Miroslav Krobot je opět ajznboňákem. Vzhledem k obtížnosti role odvážné advokátky lze Tatianě Pauhofové prominout jistou míru přehrávání.

Jakkoli analyzujeme jednotlivé složky díla, celek obsahuje, jak říkali kdysi gestaltisté, víc než jejich součet; při všech výhradách k jednotlivostem je celek prostě působivý. Jen by mu více seděl jiný formát, například zkrácením třídílné série o hodinu by vznikl dvoudílný film, přijatelný i pro kinodistribuci.

Studený keř

Zpochybnění Palachových motivů komunistickým poslancem Novým pravděpodobně také ovlivnilo vývoj nálad ve společnosti. Masové vzepětí, které se pochodni Jana Palacha podařilo rozdmýchat, postupně upadalo. Odhodlání nahlodaly pochyby a obvyklý český relativismus přešel do rezignace, která byla tím nejvhodnějším psychologickým podhoubím pro následný společenskopolitický proces zvaný normalizace. Nového teorie o studeném ohni a Palachovi jako nástroji protistátního spiknutí vyznívá dosti trapně, ale byla jednou z mnoha oficiálně publikovaných interpretací Palachova sebeupálení. I zde platí stará pravda, že všechno lze obrátit jako rukavici; z mučedníka snadno uděláme blázna, a naopak. Dodnes se objevují různé výklady Palachova činu, v zásadě jde o protiklad sebevraždy a sebeobětování. Zatímco někteří v jednadvacetiletém studentovi vidí národní ikonu stojící v jedné linii s Husem, jiní hledají v jeho psýché depresivní rysy. Potřeba velkého gesta však vychází zřejmě nejen z duševních hlubin jedince, ale i z vyšinuté doby okupace země vojsky Varšavské smlouvy, z velkého okamžiku dějin, který si žádá jasný postoj i jednání. Dalším hlediskem při hledání smyslu činu je efekt, který vyvolal: Pochodni číslo jedna ani těm dalším se nepodařilo pozvednout národ k odporu vůči okupační moci. V myslích mnoha jednotlivců se však tyto pochodně staly mementem i povzbuzením ke statečnosti v letech normalizace, a tak snad přece jen přispěly k boji proti režimu.

Memento

Autoři Hořícího keře v dokumentaristickém epilogu předkládají svou víceméně jednoznačnou interpretaci smyslu Palachovy oběti – spojují ji s událostmi sametové revoluce. Naznačují, že Palachem zažehnutý oheň doutnal dvacet let v kolektivním nevědomí, až se rozhořel naplno a podnítil síly, které smetly komunistický systém. Singulární čin tím zařazují do širších dějin národa, dokonce mu přisuzují roli hybatele těchto dějin. Divák tak má málo prostoru pro vlastní interpretaci.

Ale je mi milejší tvůrce, který otevřeně vyjádří svůj postoj k věci, než nyní módní styl neangažovaného, nezaujatého servírování rádoby faktů, styl, který se pokouší odpreparovat autora, jeho prožitek a světonázor od jeho díla. A Hollandová do něj navíc vnáší morální aspekt.

Film se uzavírá revolučním téměř happy endem. Ve šťastném devadesátém roce ovšem národní historie nekončí a více než dvacet let poté zpětný pohled na toto vítězství poněkud hořkne. Nezažila jsem devětašedesátý, ale devětaosmdesátý ano. A konfrontace tehdejších demokratických ideálů se skutečností současné koruptokracie je pro mě na pozadí Palachovy oběti o to bolestnější. Ať již si smysl jeho jednání vykládáme jakkoli, film Hořící keř připomíná hodnoty, kterých se v dnešní době zoufale nedostává. Mimo jiné vyvolává otázku, zda jsme schopni uslyšet hlas z hořícího keře nebo mít takovou lásku jako ten, kdo dá život za své přátele.

• Autor: Zdena Mejzlíková
• Publikováno: 5. února 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Neumlčený hlas hořícího keře

1. Petr Pavlovský

   

   „.. se hlavní postavou stává advokátka Dagmar Burešová, jež se ujala zastupování Palachovy rodiny v žalobě pro urážku na cti. Přílišné soustředění na její osobní život škodí celkovému tvaru…“
   Přesně tak, ale pojmenujme to: je to úlitba normám hollywoodské, id est komerční dramaturgie.
   Casting manželů Radima a Dagmar Burešových (Jan Budař a Tatiana Pauhofová) je zase úlitba hollywoodské estetice: musejí být mladí a krásní.
   Z těchto důvodů může u nás filmu věřit pouze ten, kdo o historické skutečnoisti nejenom nic neví, ale ani vědět nechce!

   12.02.2013 (1.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ