Divadelní noviny > Názory – Glosy
Dopis do Hollywoodu nebo do Celetné?
Dovolte mi povědět vám příběh: On je pekař z jedné malé bavorské obce, jeho žena je majitelkou psího salónu; světové literatury znalí zbystří: Bavorsko… Lidé, měnící se v zvěř. Tito dva dobří lidé – a jak dobří jsou to lidé, zjistíte po chvíli, neb tito dva mluví tak básnivou řečí, až připomíná to žel bohu a) karikaturu básnivé řeči, b) špatné překlady – mají dvě dcerky. Ty studují na střední škole, vyjadřují se však takto: Máš radost z mé svízele? – Já nemám radost ani ze své svízele! … Inu… pak snad ani nelze se divit, že otec jednu z dcer zneužije! … Matka o tom od počátku ví, avšak nekoná. A stejně tak přítel zneužívané: ten se nejprve snaží s otcem diskutovat (zatímco otec dál páchá svůj zlostný trestný čin), posléze – když jeho mladičká snoubenka čeká dítě, jehož otcovství je sporné – nejprve rozhodne se snoubenčina otce zavraždit, pak však hrdinský čin vzdává, což dcera nesnáší, a obrací pistoli proti němu. Přítel umírá. Otec přešel (či přelehl) zatím z jedné dcery na druhou, a páchá dál… Cítíte z toho… hovadinu?
Otázkou je, proč takový text inscenovat. V každém případě, Spolek Kašpar v pražském Divadle v Celené nepovedenou hru německé autorky Dey Loher inscenuje s dobrou vůlí a citem. Kus nazvaný Tetování (Proč tetování? Inu, otec pekař již brzy po začátku prvního dějství sám vám to svojí básnivou řečí vysvětlí: Poznačuji svoji dcerku jehlou [čti penisem]… navždy…, ano, rozumíš správně, vroucný čin, stejně jako tetování, obojí je nesmazatelné. Tento kus brání se vydat smysl stejně fanaticky jako roku 1944 mladíčci, bránící Berlín.
Podtitul tohoto sloupku již po generace zní: Inspirace divadlem, a tak zachovám se tedy jako otrok, uvázaný u sloupku (tudíž jako kůň, či spíše koza, když jde o pouhý drobný, lehce vyvratitelný sloupek, nepletu se?), a řeknu, k čemu mne kus inspiroval. Tetování v Celetné inspirovalo mne k odeslání dopisu do Hollywoodu:
Konečně pochopil jsem, co ve svých filmech míníte, napsal jsem jim, když chcete většinovému diváku zprostředkovat Off-Broadway či prostě hodně absurdní divadlo. Diváci těch absurdních kusů vždy po skončení představení poplácávali sice v těch filmech své kamarády-herce po ramenou, avšak… život byl úplně jinde, tvrdili jste mi pod čarou, a já nyní… děkuji a dávám vám za pravdu.
Spolek Kašpar jako by si byl nedostatečnosti textu sám vědom. Vždyť kdo jiný než ten, kdo hře nevěří, obhajuje její uvedení přímo v programu. Ten má rozsah jedné stránky, přesto urputně zabývá se tímhle: hrou nastíněná témata již nešokují (hra byla premiérována v roce 1992), ale stále mají divákům co říci, jelikož jde o témata, která život provázejí a provázet budou i nadále. – No to se podívejme! Takže téma nesmyslné, v reálu nikde na světě neexistující rodiny (taková rodina musela by se po čtvrt hodině existence zhroutit sama do sebe – na rozdíl třeba od té, v níž tak pěkně daří se růst Řehořovi Samsovi) bude nás provázet i dál?! No, nemyslím si.
Zneužívání dětí a mladistvých (jak se v programu pečlivě vyjmenovává) jistě je téma, o němž je třeba hovořit. S tím však, že tato hra může být jedním z možných nástrojů, jak toto téma přiblížit širší skupině lidí, tak s tím již rozhodně souhlasit nelze. Copak chceme širší skupině lidí (počítal jsem židle v hledišti správně?!) sugerovat ideu, že sériové zneužívání dětí se nejprve trpně v širokém okruhu snáší, později se o něm básnivě diskutuje, a pak se člověk rozhodne – toho nevinného! – zabít… copak toto chceme šířit?! A vůbec – divadlo je „o světě“, nesmí však být „osvěta“.
Komentáře k článku: Dopis do Hollywoodu nebo do Celetné?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)